pohled do kuchyně Ivana HlaseNa písničky s růžovejma brejlema

Ivan Hlas, foto: archiv
Ivan Hlas, foto: archiv

Pod imaginárním slovníkovým heslem "Česká rocková písnička s inteligentním textem" bychom asi příliš interpretů nenašli. Bezpochyby by ovšem obstál autor a kapelník Ivan Hlas, do jehož kuchyně tentokrát nahlédneme.

Kdy a proč jsi vlastně začal psát písničky?

Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, to už jsem hrál blues, potkal jsem jednoho kluka, co prosazoval ortodoxní blues. Na tom jsem se naučil psát přísně poctivě do dvanáctky. Má to svá striktní pravidla, která jsem objevoval za pochodu. Také jsem měl knížku od Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky Jazzová inspirace. Z té jsem nejdříve hrál původní texty, to mě přímo inspirovalo, takže jsem po čase začal psát texty vlastní. Později jsem také zkoušel dělat písničky podobné těm od Boba Dylana, snažil jsem se i podobně frázovat.

Pomáhají ti i nějaké teoretické znalosti? Studoval jsi někdy textařinu?

Mám to čistě po stránce citu, mně nikdy nikdo neradil, nekorigoval. Kdysi mě lákali, abych chodil na textařinu, když to ještě dělal pan Suchý a pan Kopta na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale v té době už jsem nějak psal a dělal si to po svém.

Máš nějaké stálé inspirační zdroje?

Mám výhodu, že jsem knihkupec; knížky jsou takovou celoživotní inspirací. Kromě života samotného, to je jasné. Přímo nekradu, ale některé věci jsem porovnával - jsem schopen napsat podobnou básničku jako nějaký konkrétní autor. Vycházím z příběhu, ale textu ještě dodám básnickou licenci. Ono se o tom těžko mluví, písnička se pokaždé dělá trochu jinak. Snažím se, aby to bylo nějakým způsobem literární, ale nemám na to recept.

Předěláváš časem písničky?

Stalo se mi u mnoha písniček, že jsem je nepředělával vědomě, ale když jsme je hráli před lidmi, tak dostávaly trochu jiný tvar. Měnila se ale jen některá slova, smysl snad ne... Takže to spíše prodělává nějaký vývoj, za což jsem rád. Často se ale stane, že plno písniček vypadne. Udělám nový repertoár, třeba třicet věcí, a najednou se některé písničky začnou vytrácet a objevují se tam jiné; a ty, co se vytratily, se pak už nikdy nehrají. Takových je hodně. Dávám písničkám vlastní život, kdy se písnička může projevit a plno jich jde na odstřel.

A kdo tedy rozhoduje o osudu písničky hlavní měrou?

Celkově je to v chuti a energii nebo v tom, co při hraní cítím, na tomhle principu funguje i zpětná vazba z kapely.

Máš nějakou autocenzuru a poznáš, kdy je písnička už hotová?

Když dopíši verzi textu, o níž si myslím, že je konečná, tak se na text podívám, jestli je hezký i graficky. Když to tak je, vím, že je dobrý. Najednou to všechno vychází, zařezává, občas je tam nějaké slovo - perlička. Když textu věřím, nabídnu ho pak lidem s takovou energií, že ho vezmou. Když textu nevěříš, je to hrozně cítit. Čím jsem starší, tím mám ale větší zábrany, než něco pustím. Dříve jsem text napsal v noci a druhý den se hrál.

Máš nějaké vnitřní puzení psát texty, nebo je rozhodující termín?

Termín mít musím, nedonutím se jen tak napsat třináct nových písniček.

Ivan Hlas
Ivan Hlas

Máš kapelu Růžový brejle, jak často zkoušíte?

Podle potřeby, když se dělají nové věci nebo je nějaká personální změna. Takové to pravidelné zkoušení, to jsem dlouho nedělal.

V jaké formě nosíš nové písničky kapele?

Tak aby se daly zahrát jen s kytarou. Pak přichází věc, která je pro mě důležitá - muzikanti do toho zasahují svými nápady. Někdy i donesu nějaké nosné téma na sólo, kontrapunkt, vícehlas... Většinou ale aranžování písniček dělají muzikanti z kapely. Když se aranžuje dohromady a leze to z toho, tak mě to opravdu baví. Mnohdy zjišťuji, že se dá písnička udělat na sto způsobů, z nichž každý je pro mě přijatelný. Pak sice nastávají určitá dilemata, ale je to živá práce a to mě na tom baví nejvíce.

Tvoje kapela periodicky prochází personálními změnami.

Dělám to vědomě v určitých obdobích, ale samozřejmě nejsou dopředu nijak daná. Ono se to vždycky nějak sejde, mám ale vypozorované, že se to mele tak po sedmi letech. Naposledy jsem vyměnil celou kapelu, ne ale snad z důvodu, že by to špatně hrálo nebo že bychom nebyli kámoši, ale chtěl jsem najednou dělat něco úplně jiného s jinými lidmi. Jde o to vědět, že to je moje věc, a změnu prosadit. Touha slyšet své písničky zase v trochu jiném kabátě je pokaždé silná.

Jak to řešíš lidsky, těm lidem dáváš živobytí a najednou konec...

Řeším to tak, že to alespoň řeknu na rovinu. Vždy jsem hrál se svými kamarády, nebylo to na nějaké profesionální bázi, smlouvě nebo tak. Jenom jsem si ověřil, že každý z nich hraje ještě alespoň v jedné nebo dvou kapelách, aby nebyli úplně vyřízení.

Když jdeš do studia, máš repertoár ohraný, prošel kritickým sítem, nebo tam jdeš s čerstvými písničkami?

Jít do studia s repertoárem, který je zažitý, je samozřejmé o hodně výhodnější, ale to jsem od svojí druhé desky už nikdy nestihl. Potom se vždy natočily nové věci a pak teprve postupně propadávaly sítem.

Máš nějakou smlouvu, která tě nutí vydávat v určitých periodách desku?

Ne, v tom mám teď naprostý klid, žene mě pouze určitá ctižádost - ještě to zkusit...

Jsi u firmy, nebo si desky vydáváš sám?

Předposlední deska byla u velké firmy Universal. Tam mi ale řekli, že o tenhle zvuk už nemají zájem. Tak jsem nové album po dlouhé době dodělal sám, s produkcí mi pomohli kamarádi - Honza Ponocný a Standa Baroch. Pak jsme chodili po firmách jako mladí kluci a nabízeli jsme nahrávku. Nakonec to velice dobře vzali v Sony Music Bonton a o desku se postarali k mé spokojenosti. Pro Universal jsem musel být do určité míry zklamáním, oni dělají paní Vondráčkovou a já jsem jim z toho nějak vybočil. On si tam asi někdo řekl, že by se to dalo zpřístupnit více lidem, ale já si vždycky říkám, že jsme menšinový žánr. Alespoň kdo je soudný, tak to takhle musí vidět. Menšinový žánr v tom dobrém slova smyslu, doufám. Takže oni můj styl dlouho akceptovali, a potom přestali, tak jsme se rozešli.

Co posloucháš, rozšiřuješ si hudební obzor?

Někde něco zaslechnu a třeba mě to zaujme. Chodím po světě a mám uši otevřené, každý skřípot, hluk je zvuk, takže se to dá někam zařadit. Teď mě ovlivňují navíc i moje děti.

Přemýšlel jsi někdy o nějaké razantní změně stylu?

Dělám dlouho totéž, baví mě to a lidi to i čekají. Razantní změnu stylu by asi nepřijali. Ale když dělám novou desku, snažím se, aby alespoň písničky byly různorodé. Kvůli tomu také nemám rád, když se pak musí vybrat jedna písnička pro rádia, která by měla reprezentovat celou desku.

A co kytara?

Studoval jsem v mládí osm let klasickou kytaru, nejlépe jsem hrál asi v šestnácti letech. Potom jsem si začal kazit klasický styl různými pokusy o bluesové hraní. Takže dnes, když někde potřebuji slušnou kytaru, řeknu kytaristovi. Ale pokud jde o pocit z nástroje, ten mám stále úžasný a co potřebuji, to si zahraji.

Bavíme se spolu o tvé autorské a muzikantské kuchyni, přidáš na závěr i nějaký recept pro kulináře?

No já moc nevařím, možná tak čaj...

Psáno pro časopis Muzikus