Rick Wakeman - klávesová legenda

Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Fred Kuhlman
Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Fred Kuhlman

Jako fanoušek Yes s Trevorem Rabinem jsem si nemohl nechat ujít společný projekt Anderson, Rabin & Wakeman bývalých členů Yes. Protože na evropském turné se na Českou republiku nedostalo, vzal jsem zavděk Bruselem a při té příležitosti jsem si i domluvil rozhovor s klávesovou legendou Rickem Wakemanem.

Rick potvrdil pověst, která ho předcházela, tedy dobře naloženého, pohodového a upovídaného člověka. Došlo tak na Jona Lorda, pochybnosti ohledně úspěchu první sólové desky nebo o nutnosti najít si vlastní zvuk na klávesách. Začít jsme ale museli u nejnovějších věcí, tedy ARW.

 

V současné době jste na evropské části turné. Jak jste s ním spokojen?

Mohu s čistým svědomím prohlásit, že je to lepší, než jsem čekal. Když jsme spolu téměř před rokem začli hrát, věděli jsme, jak by to mělo vypadat a kam je to možné dostat. Ale dostali jsme se mnohem dál. Všechno, v co jsme doufali a co jsme si předsevzali, všechny nápady, které jsme chtěli realizovat, všechno se povedlo lépe, než jsme chtěli.

 

A především já a Trevor (Rabin - kytarista, pozn. autora) máme něco zvláštního, co se dá popsat jako hudební telepatie. Já přesně vím, co udělá on, a on přesně ví, co udělám já. Vždycky se usměju, když udělá něco, co jsem čekal. On to vidí a usměje se taky, protože ví, že já vím. To je něco naprosto jedinečného.

 

Máme naprosto skvělou kapelu. Lee Pomeroy a Lou Molino (basista a bubeník - pozn. autora) jsou úplně neskuteční hráči. Mohu zodpovědně prohlásit, že ze všech těch sestav Yes, ve kterých jsem během let hrál, je tahle technicky i muzikálně zdaleka nejlepší.

 

Pod nějakým videem na YouTube jsem četl komentář, že jste víc Yes než samotní Yes.

My to tak i občas uvádíme, že jsme Yes featuring Anderson, Rabin & Wakeman. Musím přiznat, že si nedokážu představit Led Zeppelin bez Roberta Planta, The Who bez Rogera Deltraye a Yes bez Jona Andersona. Takže pokud máte Yes, ve kterých nezpívá Jon Anderson, nemůžete to nazývat Yes.

 

Začali jsme hrát hudbu Yes tak, jak si myslíme, že by měla být hrána. A ano, fanoušci nám říkají, že jsme ti praví Yes, ale ve finále je to jedno, jak se naše kapela bude jmenovat. A na to, že jsme jenom pár staříků, tak si to opravdu uživáme. (smích)

 

Yes mají hromadu skvělých věcí. Je těžké vybrat ty správné skladby na turné?

Když jsme na tom začínali pracovat, poslali jsme si vzájemně vlastní představy o tom, co bychom měli hrát. A v podstatě hned jsme se shodli na zhruba devadesáti pěti procentech repertoáru.

Hlavním požadavkem bylo, že to musí být věci, na kterých zpívá Jon, což bylo jednoduché. Pak jsme vzali desky z Trevorova působení v Yes a vybrali věci z něj. A pak jsme vzali desky z mých různých působení a vybrali věci z nich.

 

Pak jsme ale udělali zásadní věc: Zapracovali jsme na aranžích. Nechtěli jsme ty skladby hrát tak, jak je Yes vždycky hráli. Chtěli jsme tu hudbu přenést do 21. století. Přišli jsme s nápadem, který vypadal na papíře dobře, ale nebyli jsme si jistí, zda bude fungovat v realitě. Když jsme vzali písničky z Trevorova období, jako Hold On, Lift Me Up, Owner of a Lonely Heart nebo Cinema, kde jsem nenahrával klávesy, prošel jsem si klávesové party. Když tam bylo něco zásadního, co lidé znají jako základní stavební kámen skladby, zahrál jsem to. Ale pak je tam spousta pasáží, které nejsou tak zásadní. A v tu chvíli jsem si představil, co bych udělal já, kdybych v té kapele tehdy byl.

Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Stephanie Cabral
Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Stephanie Cabral

Jaké bych zahrál party a jaké bych použil zvuky. A to jsem si předělal podle sebe. A Trevor udělal přesně to samé v kusech jako Awaken, And You and I nebo Heart of Sunrise. Všechny zásadní věci tam jsou, ale jsou tam i naše vlastní nové nápady. A ono to funguje a funguje to báječně. Navíc nás to vzájemně inspiruje. Trevor mi říkal, že když já hraji něco jiného, tak i on si upravuje svoje původní linky. A funguje to i opačně. Protože si Trevor upravil Awaken, tak je i moje sólo trochu jiné.

 

V současné době pracujete i na novém albu. Hrajete něco nového už na koncertech?

Záměrně jsme se rozhodli dát dohromady tenhle set starších věcí a nehrajeme nic nového. Takže koncerty v Americe, teď v Evropě a pak ještě v Japonsku, jsou takové poznávací. Musíme si na sebe zvyknout, protože jsme spolu nehráli přes dvacet let. Speciálně s Trevorem, on si uvědomuje, co a jak hraji já, a já si uvědomuji, co a jak hraje on. Je to pro nás důležité i z hlediska nových skladeb, abychom si navzájem lépe rozuměli.

 

Zatím jsme s novými věcmi velmi spokojeni a vypadá to, že do konce roku bychom mohli mít hotovo nějakých třicet minut materiálu.

 

Nechtěli jsme, aby naše kapela byla nějaký velký třesk. Měli jsme velmi zajímavé nabídky od velkých nahrávacích společností, abychom udělali desku. Nabízeli nám obrovské peníze. Ale to nám moc nevonělo, připadalo nám, že je to celé špatně. Rozhodli jsme se, že nejdříve vyjedeme na turné, předvedeme se lidem a nějak se ukotvíme. A až potom uděláme album. Tahle kapela nevznikla proto, aby vydělávala peníze. Chceme dělat muziku, která nás baví. A když to ve finále vydělá nějaké peníze, super, ale není to priorita.

 

Chceme dělat hudbu Yes a chceme napsat i novou hudbu Yes, která by odrážela současnost. Deska vyjde někdy v roce 2018 a nechceme ji uspěchat. Nápady si posíláme už rok. A hlídáme si, aby to bylo dobré, což mi připomíná styl práce v sedmdesátých letech. I když teď bydlíme daleko od sebe, tak můžeme jednoduše komunikovat.

 

Jaké ty nové věci budou? Co můžeme očekávat?

Je to takový mix. Pro nás jsou důležité melodie, a to velmi silné melodie, které si lidé mohou snadno spojit s emocemi. Určitě chceme udělat nějakou epickou skladbu, protože rádi podnikáme s hudbou cestu, kde objevujeme další a další zákoutí, něco jako Close to the Edge. Teď máme jednu takovou rozpracovanou s pracovním názvem Bolero. Ta skladba je jako kameny položené přes řeku, spousta různorodých zastávek a kroků.

 

Jaké jsou vaše současné sólové aktivity?

Právě jsem vydal album Piano Portraits, kterému se docela dobře daří. Dostalo se mezi pět nejprodávanějších alb v Británii. Také k němu pojedu britské turné, kde budu vystupovat sám s klavírem. Poslední dobou se často objevuji v televizi v různých show a mám i vlastní pořad v rádiu Key to Keys, který je o všem, co se týče klávesových nástrojů a hudby pro ně.

 

Mám až absurdně nabitý kalendář. Nedávno jsem se díval na příští rok, a protože bude padesáté výročí Yes, máme s ARW obrovské turné, kde bude kolem sta koncertů. A pak mám i nějaké svoje aktivity, budu dělat koncert, kde zahraji kompletní desku King Arthur na hradě Tintagel, s velkým orchestrem a sborem. Hrál jsem to loni v londýnské O2 Areně a mělo to obrovský úspěch. A chystám i další koncertní projekty.

 

Už jsem chtěl zvolnit, ale nejde to, příští i přespříští rok mám už plné. Miluji hudbu a prostě nedokážu přestat. Když jsem se ptal Briana Maye, proč dělá tolik různých projektů a pořád hraje, on mi odpověděl, že jednoho dne třeba nebude moci hrát. A že proto to dělám i já. A má pravdu. Jednoho dne už nebudu moci hrát a nechci se podívat zpátky a litovat času, kdy jsem hrát mohl, a nehrál. Ve své závěti mám napsáno, že jako epitaf na hrobě chci mít vytesáno: „Není to fér, ještě jsem všechno nestihl.“

 

Dám vám skvělý příklad. Mým velmi blízkým přítelem byl Jon Lord. Plánovali jsme spolu udělat desku. Poslední koncert, na kterém hrál, byl se mnou v Royal Albert Hall. Zahráli jsme si tam spolu jednu věc a bylo to tak fajn, že jsme se rozhodli natočit album. Bohužel, krátce na to mu našli rakovinu slinivky. Řekl mi, ať mu dám čas, že se dá dohromady, ale bohužel za tři měsíce skonal. Během těch tří měsíců jsme spolu vedli spoustu rozhovorů a měl rozplánováno spoustu věcí. Spoustu nové muziky i staré, kterou chtěl předělat, protože se mu původní verze nelíbily. Řekl mi jednu zásadní věc: „Nahrál jsi spoustu věcí, jsi se všemi spokojený?“ A já musel přiznat, že nikoliv. Třeba Journey to the Centre of the Earth jsem natáčel živě a byla na něm spousta chyb. Řekl mi, ať to album znovu nahraju, tak jak by mělo být. Jak si to představuji. Mně se do toho nechtělo, ale on mi řekl, že pokud to neudělám, nikdo nikdy nebude vědět, jak ta deska měla vypadat. Že on to tak dělá se spoustou hudby.

 

A pak Jon zemřel a já měl proslov na jeho pohřbu. A jak jsem tam řečnil vedle rakve, tak jsem nemohl přestat myslet na to, kolik nádherné hudby si s sebou vzal, kterou už nikdo neuslyší. A když jsem pak jel domů, stále jsem myslel na to, co mi řekl o Journey. To bylo v roce 2012 a ještě týž den jsem se rozhodl, že Journey předělám.

 

To, že jsem tu desku nakonec udělal pořádně, za to vděčím Jonovi. Když zemřel, bylo mu sedmdesát tři, ale pracoval, jako by mu bylo dvacet tři. Když máš hudbu v srdci, tak ti tam zůstane. Všem nám je jasné, že tu nebudeme vždycky, takže se snažíme z toho dostat, co nejvíc to jde. Jasně, že je pro nás dnes těžké být na turné. Hned se unavíme, nemáme kolem sebe už tolik techniků, jako spíš lidí, kteří se o nás starají. Před třiceti lety jsme šli po koncertě na nějakou párty, dnes si zalezu do postele a dám si horkou čokoládu. Musíme si dávat pozor a také dáváme. Takže ano, okolnosti se změnily, ale hudba zůstává pořád stejná.

 

Vybavení:

 

Klávesy

Korg Kronos 2

Korg Kronos X

Roland V-Synth GT

Minimoog Model D(2x)

GEM Promega 2+

Yamaha Montage 7

Roland Fantom X8

Hammond SK1

Manikin Memotron

Roland AX-Synth

 

Rack

Allen & Heath QU-32

Sycologic M16 MIDI

 

V sedmdesátých letech jste vydal tři legendární alba, kterých se prodalo víc než všech desek Yes dohromady. Byl jste překvapený jejich úspěchem?

V mnoha aspektech ano, ale... Víte, ta alba jsem nedělal pro někoho jiného, dělal jsem je jenom pro sebe. Jak bych vám to přiblížil? Mám kamaráda, známého britského herce Roberta Powella, ten mi říkal, že dnes je spousta herců, kteří chtějí vydělat spoustu peněz a být slavní. Když on začínal, chtěl být co nejlepší v tom, co dělá. Chtěl být co nejlepší herec. A když přijde sláva, fajn, ale začít se musí od tohoto.

 

Když jsem dostal nabídku, abych natočil své první studiové album The Six Wives of Henry VIII, dostal jsem čtyři tisíce liber, což stěží pokrylo studio. Sám jsem musel tu desku dotovat. Sranda byla, když si to poslechli na vydavatelství, tak se jim to nelíbilo. (smích) Divili se, kde je zpěv. Vysvětlil jsem jim, že je to instrumentální album. A oni na to, že si představovali zpívané album s klávesami. Na tom setkání byl britský i americký zástupce společnosti. Britský se zeptal: „Kolik myslíte, že prodáme desek?“ A americký odpověděl: „Otázka spíš zní, zda prodáme dost, abychom se dostali na nulu.“ A já tam seděl a bylo mi do breku. Britský zástupce řekl, že je potřeba prodat 12 000 kusů, a ptal se, jestli je to reálné. To ten Američan nevěděl a říkal, že při troše štěstí by se to mohlo podařit. Já odtamtud odcházel a byl jsem na pokraji zhroucení. Té desky se potom prodalo 12,5 milionů. To bylo divné.

 

Já bych byl šťastný, kdyby si to koupili dva lidé a líbilo se jim to. Pravda, zase bych nevydělal peníze na další desky. Někdy je prostě nutné, aby deska vyšla v tu pravou chvíli a lidé si ji oblíbili, ani nevíte jak. A máte pravdu, těch tří desek se prodalo víc než všech Yes. Je to divné a nerozumím tomu, ale takové věci se asi stávají, že? (smích)

 

Loni jste znovu nahrál desku The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table a také jste ji uvedl na koncertě v O2 Areně. Jaké na to byly ohlasy?

Po tom, co jsem úspěšně znovu nahrál Journey, tak jsem se znovu podíval na King Arthur. To bylo nahrané ve studiu, takže to po téhle stránce bylo v pořádku. Ale v sedmesátých letech jsme byli omezeni tím, kolik se vešlo hudby na desku. Tehdy to bylo nějakých třicet osm minut a originální partitura byla na nějakých pětapadesát až šedesát minut. Rozhodl jsem se to udělat znovu a doplnit tu chybějící hudbu. Dokonce se o to zajímalo i jedno velké vydavatelství, ale měli tendenci mi do toho mluvit. To jsem nechtěl, věděl jsem přesně, jak chci, aby to znělo, a tak jsem to raději udělal sám za sebe. Nahráli jsme to a pak i zahráli naživo v O2 Areně. A ohlasy byly báječné. Album jsem bohužel ještě nevydal a to je moje vina. Ale nechci, aby se to nějak bilo s ARW, takže to může ještě chvíli počkat.

 

King Arthur budu dělat příští rok na hradě Tintagel a bude to velká produkce. Myslím, že to bude vhodná chvíle k tomu, abych vydal i desku.

Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Kevin Nixon
Rick Wakeman - klávesová legenda, foto: Kevin Nixon

Plánujete přetočit také Six Wives?

To jsem udělal před pár lety naživo a ve studiu to neplánuji. Ta deska je přesně tak, jak měla být. Naživo tam vždycky něco přidáte, někde prodloužíte sólo a tak. Ke koncertu jsem připsal nějaké nové skladby a byla tam i jedna, která se na původní desku nevešla. Původní název totiž zněl Henry VIII and his Six Wives. Já nejdřív nahrál ženy a Jindřich se mi na album už nevešel. (smích) Mohl jsem ho použít teď naživo, ale nazval jsem to Defender of the Faith (Obránce víry - pozn. autora), tak totiž Jindřicha VIII. nazýval papež. A desku jsem taky přearanžoval pro orchestr a sbor. Je to dost jiné album a spousta lidí mi řekla, že to původní album pěkně doplňuje.

 

V současné době hrajete v různých formacích. Hrajete s ARW, máte vlastní kapelu a navíc koncertujete i sám s pianem. Máte k těmhle rozdílným hudebním situacím i rozdílný přístup?

Vždycky jako bych si nasadil klapky na oči. Když jsem teď na turné s ARW, jediné, na co myslím, jsou práve ARW. A když dělám sólové koncerty jen s klavírem, soustředím se jen na to. A stejně tak, když hraji se svou kapelou. Není to vlastně složité a já si všechny tyhle situace užívám. V podstatě úplně stejně. Cokoliv dělám, tak si užívám, protože hraji, a tím pádem jsem šťastný.

 

Na jaké nástroje dnes budete hrát?

Mám takovou směs značek. Mám dva Korgy Kronos, jeden starší a jeden nový. Oba dva miluju, protože mají fantastický zvuk. Mám tam Rolandy V-Synth GT a Fantom X8. Mám tam úplně nový GEM Promega 2+, to bývala slavná italská značka, kterou před pár lety oživili ve Skandinávii (konkrétně ve Finsku - pozn. autora). Věc je ta, že preferuju víc značek, protože každá má svůj jedinečný zvuk. Každý výrobce má svou identitu. Nejspíš mám ve svém arzenálu nejvíc Korgů a Rolandů a pak jsou ostatní značky.

 

Můj systém pak pracuje s jedním starším zařízením Sycologic M16 MIDI. Do něj se sbíhají všechny moje nástroje. A v zásadě jde o to, že kterýkoliv nástroj mohu prohnat jiným nástrojem, a to všechno jde potom ještě do mixu Allen & Heath QU-32, kde si přidávám efekty, které na konkrétní zvuky potřebuji.

 

Pak se mi stane, že za mnou někdo po koncertě přijde a že viděl, že hraji na Kronose, ale že on takový zvuk ve svém nástroji nemá. Klidně to mohlo být tak, že to byl mix několika zvuků z několika nástrojů. Já mám navíc ve zvyku, že když dostanu nový nástroj, tak si s mým technikem sedneme ve studiu a ten nástroj si projdeme. V zásadě má každý nástroj zhruba čtyřicet až padesát zvuků, které se nám líbí. A na ně se potom zaměříme a editujeme je do unikátního zvuku, který je jen můj vlastní.

 

Často mladým hráčům říkám, že když si pořídí nový nástroj, který má skvělé tovární zvuky, ať si s tím nástrojem hrají, jdou do něj a zjistí, co všechno umí. Změňte ty zvuky tak, abyste byli jedineční, abyste nesplynuli s ostatními.

 

Protože když já jsem začal v šedesátých letech hrát, nic takového jako tovární nastavení neexistovalo. Měl jste nástroj a musel jste z něj nějak dostat zvuk. Jako třeba s prvními Moogy a Minimoogy. Mám kamaráda, který se věnuje opravám klávesových nástrojů. A když k němu nějaké klávesy přijdou, z devadesáti pěti procent mají stále tovární nastavení. Lidé se nesnaží najít si svůj vlastní zvuk.

 

Lidé mi často posílají nahrávky, abych si je poslechl a řekl jim svůj názor. Já to opravdu poslouchám, protože je to často zajímavé. A zajímavé bylo i to, že když přišel Korg Kronos, na prvních třiceti CD, které mi přišly, byly použity první tři tovární nastavení zvuků. (smích) Samozřejmě, lidé si zahrají a jsou nadšení, jak to zní. Ale kdyby se jen na chvilku zamysleli, pochopili by, že stejně nadšených budou další tisíce hráčů. Je potřeba si říct: „Super. Tohle je výborný zvuk. Co bych s ním mohl udělat, aby zněl jedinečně?“

 

Se svým současným vybavením jsem velmi spokojený. Postavili jsme ho tak, aby vyhovovalo současnému koncertnímu provedení. Jediné, co si musím zapamatovat, je, ke kterým klávesám se mám právě postavit. (smích) Na některých klávesách mám papírky s poznámkou, ve kterých skladbách je používám. A některé klávesy musím během koncertu přeladit, to se týká hlavně Moogů. Mezi skladbami si občas vezmu sluchátka a přelaďuju a vím, že na to nemám moc času. Pak musím během setu i měnit nastavení kláves. Díky bohu, většinou to může udělat můj technik přes Sycologic, ale třeba Yamaha Montage nebo Melotron se Sycologic nekomunikuje, a to pak musím přenastavit ručně.

 

Koncert

Byl jsem trochu skeptický k Rickovu entusiasmu ohledně nové kapely, přeci jen videa na YouTube vypadala všelijak. Jenže už po první písničce jsem mu musel dát za pravdu a s každou další to jen potvrzoval. V téhle sestavě na nějaké vzpomínání nebyl čas, všechno šlo do živého. Z kapely vyzařovala neuvěřitelná energie a předvedla obrovskou hudební smršť. Nové aranže, Andersonův andělský hlas, skvěle tepající rytmika a vedle toho úžasné hudební souznění Ricka Wakemana a Trevora Rabina. Koncert trval něco přes dvě hodiny a uzavřela ho dvanctiminutová verze Owner of a Lonely Heart s nekonečnými sóly a výletem Rabina s Wakemanem mezi diváky a Roundabout jako přídavek. Stálo to za to. A Rick se zmínil, že příští rok pojedou masivní světové turné a tentokrát plánují i Prahu. Stoprocentně jdu. A také už nevěřím tolik YouTube, značně zkresluje.

 

Vy jste někde říkal, že jste seznámil Katoh Sana (zakladatel Korgu - pozn. autora) a Boba Mooga. Jak k tomu došlo?

Je to úžasná vzpomínka. A také je to věc, na kterou jsem nejvíc pyšný, co se týče klávesového světa. Katoh San nikdy nepochopil, co pro klávesový svět znamenal. Nikdy nepochopil, co za ta léta, kdy začínal s pár zaměstnanci, vytvořil.

 

Další člověk, který tohle u sebe nechápal, byl Bob Moog. Nikdy nechápal, proč byl pro tolik lidí ikonou.

 

Jednou jsem byl ve Frankfurtu na Musikmesse a šel jsem se podívat za Bobem, který ten rok představoval Theremin. Dali jsme si kafe a chvíli si povídali a pak se mě zeptal, kam se ještě jdu podívat. Řekl jsem mu, že za Katohem Sanem, a on se začal rozplývat, jaký je to úžasný člověk a co všechno dokázal. Ptal jsem se ho, jestli se s ním zná, a on že ne, že by Katoh San nevěděl, kdo Bob je. (smích)

Šel jsem za Katoh Sanem a bavili jsme se s ním a já mu říkal, že jdu právě od Boba Mooga. A on se začal rozplývat o Bobovi. Když jsem se ho zeptal, jestli se někdy potkali, tak říkal, že ne, že by Bob nevěděl, kdo je. (smích)

 

Řekl jsem mu, ať zůstane na místě, že za chvilku přijdu. Šel jsem pro Boba a řekl mu: „Pojď se mnou!“ On na to: „Kam jdeme?“ Já mu odpověděl: „Chci tě někomu představit.“

 

Vzal jsem ho ke Katohu Sanovi a představil je. Oni se na sebe podívali, přistoupili k sobě a dlouho se objímali. Pak se posadili a bavili se celý zbytek dne. Nechal jsem je být a opustil je.

 

A kdybych v životě už nic nedokázal, tohle by stačilo. Katoh San na to pak vždycky vzpomínal. Tihle dva, kteří už nejsou mezi námi, byli pravděpodobně ti nejvlivnější muži v klávesovém světě. Byla by nesmírná škoda, kdyby se nikdy nepotkali.

 

Diskografie:

Sólo: The Six Wives of Henry VIII (1973), Journey to the Centre of the Earth (1974), The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975) zbytek na odkazu: http://www.rwcc.com/discog_album.asp;

s Yes: Fragile (1972), Close to the Edge (1972), Tales of Topographic Oceans (1973), Going for the One (1977), Tormato (1978), Union (1991), Keys to Ascension (1996), Keys to Ascension 2 (1997)

s ABWH: ABWH (1989);

s The Strawbs: Strawbs (1969), Just a Collection of Antiques and Curios (1970), Dragonfly (1970), From the Witchwood (1971), Nomadness (1976);

s Davidem Bowiem: Space Oddity (1969), Hunky Dory (1971), The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972);

s Magna Carta: Seasons (1970), Songs from the Wasties Orchard (1971)

s Catem Stevensem: Teaser and the Firecat (1971);

s Eltonem Johnem: Madman across the Water (1971);

s T.Rex: Electric Warrior (1971);

s Alem Stewartem: Orange (1972), Past, Present and Future (1974);

s Lou Reedem: Lou Reed (1972);

s Black Sabbath: Sabbath Bloody Sabbath (1973);

s Dennym Lainem: Blue Nights (1994);

s Ozzym Osbournem: Ozzmosis (1995);

s Stevem Howem: Homebrew 2 (2000);

s Dr. Feelgood: Chess Masters (2000);

s Erikem Norlanderem: Music Machine (2003);

s Jonem Andersonem: Tour of the Universe (2005), The Living Tree (2010);

s Ayreon: The Theory of Everything (2013);

S Jerry Goodman: Violin Fantasy (2016).

 

www:

www.rwcc.com

Psáno pro časopis Muzikus