Technologie žahavého duševního stroje

Technologie žahavého duševního stroje
Technologie žahavého duševního stroje

Byla jednou jedna Žáha, vzpomínáte? V polovině 80. let zrodivší se duo dvou tehdy adeptů žurnalistického řemesla Marka Hlavici a Milana Tesaře, pozvolna nabírající na personální četnosti i zvučnosti a věhlasu díky své nezkrotně šťavnaté muzice vyvěrající z pravověrných bluesových kořenů. Postupem let dospěla tahle Žáha, nejen esteticky zdobená dívčím vokálním triem, až do pozice vyhledávané jistoty klubových i festivalových pódií a z hlediska studiového k vydařenému prvnímu a současně poslednímu singlu Proč to, madam?/Basin Street Reggae z roku 1990. Tahle singlová labutí píseň, přesněji řečeno dvojpíseň, představila Žáhu jako předzvěst něčeho, k čemu ve skutečnosti došlo až o mnoho let později. Tenkrát už osmičlenná parta po urputném boji zvítězila nad dobovými sedativy studiové práce a představila se jako vydatně nabroušená kapela na pomezí blues, funky a soulu, s notnou dávkou bigbítu. Pak její postava ale nadlouho zmizela ve víru nových událostí a nových možností. Frontman Marek Hlavica byl poté k vidění a slyšení v akustičtější a bluesovější formaci Tucet, mihl se jako zpěvák Smrčkova Tony Blues Bandu, ale po pálení Žáhy byla zdánlivě veta.

Ovšem co bylo, bylo. Teď se píše březen 2002, Žáha už je čtvrtým rokem znovu na světě, s novou sestavou, novým, pořádně nabroušeným soundem, zbrusu novým albem Soul Machine a staronovým frontmanem nového jména SoulM. Novinek je to tolik najednou, že jak sami uznáte, to určitě stojí za kus pořádného popovídání. A to krom jiného i proto, že už pěknou řádku měsíců tahle nová Žáha přitahuje na své koncerty jak diváky, kteří si chtějí užít neopakovatelný gejzír horké živočišné směsi soulu, funky, blues a bigbítu, tak ty, kdo rádi smeknou před patřičně vybroušenými muzikantskými výkony. Koneckonců, bylo by s podivem, kdyby tomu s ohledem na sestavu Žáhy bylo jinak. Vedle zmíněného frontmana se totiž Žáha opírá o kytarový tandem Petr Jurkovič a Mirek Linhart, životaplnou basu obsluhuje Jáchym Bašek, pro změnu dokonale sžitý v tandemu s bubeníkem Tomášem Makovským. Nikomu z přítomných navíc není cizí ani vokální mikrofon. Vrátíme-li se zpět k desce Soul Machine, je třeba připomenout, že brány nouzovského Sona byly otevřeny i neméně zajímavým a výrazným hostům. Ale o tom všem už v následujícím rozhovoru.

Žáhu předchází po mém soudu oprávněná pověst velice energické a strhující živé kapely. Připadá mi, že na desku se vám podařilo přenést hodně právě z téhle živé koncertní atmosféry, což přece jenom u nás doma ještě nebývá úplným pravidlem. Jak jste toho docílili?

Jsem rád, jestli se to povedlo, protože právě z toho jsme měli největší strach. Měli jsme spory o to, jak vlastně natáčet, protože jsme si byli vědomi, že když tam tuhle atmosféru nedostaneme, zbyde z naší muziky půlka. Jáchym a já jsme prosazovali nahrávání pokud možno co nejvíc naživo. Mirek jako zkušený studiový kočovník byl samozřejmě proti a ukázalo se, že má v mnoha případech pravdu. Nakonec jsme tedy točili naprosto klasickým způsobem - základy s pomocným zpěvem, na které jsme navrstvili další věci, a vlastně nevím, jak se podařilo atmosféru nakonec udržet. Možná je to tím, že tyhle písničky jsou samy o sobě pro hráče natolik stimulativní, že se nedají hrát akademicky nebo na půl plynu. A je taky fakt, že jsme je měli už hodně obehrané z koncertů, a tím získaly tu míru jistoty, která ti umožňuje se do toho opřít a nehlídat každý tón, abys neutekl.

Jak dlouho jste vlastně hráli ty věci živě před natáčením?

No vlastně zas až tak dlouho ne. Začali jsme v dubnu, natáčeli jsme v létě, což přitom, že tak moc nehrajeme, vlastně není tak dlouho.

Pokud se týče vlastního nahrávání, kolik vám zabralo času?

Já jsem to zrovna teď nedávno počítal, takže ti to mohu říct úplně přesně. Vlastní nahrávání trvalo necelé tři týdny a týden jsme míchali. Mezitím jsme měli trochu času, míchali jsme s odstupem, takže jsme objevili pár věcí, které jsme ještě lehce poupravili nebo přetočili. Natáčeli jsme v nově zprovozněném menším Sonu na Nouzově a bylo to velice příjemné. Bylo hezky, bylo léto, dalo se vyjít na terasu, když bylo hezky, zajeli jsme do blízkého hostince, kde je pověstná servírka Jiřina a ta poznamenala natáčení desky významným způsobem. Třeba tím, že donutila doktora Jurkoviče v pozdních nočních hodinách tančit, což byla jedna z četných příjemných akcí. Celkově vzato to byla pohoda.

Pokud se týče aranžmá jednotlivých písniček, do jaké míry jste zachovávali to, co znají diváci z koncertů, a do jaké míry jste ho měnili pro desku?

V podstatě je totožné s koncerty. Výjimku tvoří jenom zpěvy. Dokud je člověk neslyší ve studiu v krystalické podobě, má pocit, že jsou báječné. V rachotu na koncertě snadno zanikne, že třeba dva lidi najednou zpívají unisono a neměli by, a tak dále, takže takové věci jsme vyčistili a krom toho jsme asi do dvou nebo tří věcí přidali kudrlinky, jaké živě nejdou, protože nemáme dost hlasů.

To znamená, že ve studiu jste v podstatě zachovávali živá aranžmá. Ale jak to vypadá, když připravujete novou věc, když tahle živá aranžmá teprve vznikají?

Vznik písní vypadá zvenku dost komicky. Tak osmdesát procent z těch, co jsou na desce, jsem přinesl já a já nehraju na žádný nástroj. Noty jsem už dávno zapomněl, všechno vzniká přímo v hlavě a já k tomu nemám žádný nástroj než hrdlo. Takže přecházím od jednoho k druhému a jednotlivým nástrojům zpívám, co má kdo hrát. Je problém to někde úplně přesně vysvětlit, protože mnohdy je to dost nesdělitelné. Kluci jsou už ale docela vycvičení, dokážou rozšifrovat, co jsem tím myslel, naučí se riffy, pak se to složí dohromady a ukáže se, jak to funguje. Něco se pak poupraví, předělá, není to, jako když dostanou hotovou partituru, ale v drtivé převaze je jasné, co má kdo hrát.

Vraťme se ale zase k desce Soul Machine a zastavme se u hostů. Kdo natáčel dechy?

To jsou dechaři z YoYo Bandu - Roman Bobick Kubát a Jirka Šíma. To byla taky zajímavá historka. Byli jsme původně domluveni s jinou významnou českou dechovou sekcí, kterou nechci jmenovat, a když jsme jim volali, že pozítří v devět hodin je nástup, oznámili nám, že honorář, který jsme si domluvili, by si představovali o padesát procent vyšší. Okamžitě jsme pochopili, že s nimi už nahrávat nebudeme. Zavolali jsme Bobíkovi se Šímou, dali jim nahrávku s naší představou a s tím, že sem tam je třeba něco dopsat a domyslet, oni se během čtyřiadvaceti hodin připravili, přišli a během jednoho dne všechno natočili. Tím nás úplně odzbrojili, tohle jsme vážně nečekali.

Celá deska je s výjimkou jedné věci nazpívaná v angličtině, česky je na ní jenom pomalá písnička Dneska. Všeobecně ale na tuzemských kapelách firmy chtějí co nejvíc českých písniček. Na vás v tomhle ohledu netlačili?

Tlačili, byl to velký tlak. Ale na tohle se odpovídá pořád stejně. Když se má zpívat česky, musí to být jiná hudba. V češtině působí křičený a exaltovaný projev prostě trapně a komicky. V naší muzice to prostě nefunguje. Samozřejmě pokud to není systém kulturně úplně jiný, třeba jako Vašek Koubek. Ten může, to ale není rythm'n'blues, to je městský folklór. Český městský folklór. Tam je to jinak, tam je to v pořádku. Ale jinak ta tradice tu prostě není a člověk působí divně, když začne v češtině křičet. Působí jako psychicky nemocný. Jednoduše kdybychom chtěli zpívat česky, museli bychom dělat jinou hudbu. A tím jsme si to obhájili. Ta jediná česká písnička, která na desce je, češtinu snese, protože má poměrně silnou melodii, má příběh, nejsou to hesla. A tak jsme se i s firmou dohodli.

Ono to s tou deskou bylo tak, že my jsme s ní ani moc nepočítali, nijak zvlášť jsme se do ní netlačili. Samozřejmě, každého muzikanta láká točit desku, to je úplně normální, ale nepodnikali jsme v tom žádné zvláštní kroky. A pak se nám ozval ještě blahé paměti Karel Knechtl, který mi zavolal, že si myslí, že by už stálo za to desku udělat. Měli jsme tehdy soustředění na chalupě na Moravě. Přijel jsem tam, pověděl to klukům a po pravdě řečeno mě až trošku zarazilo, jak to vzali klidně, pokývali hlavami a řekli: No tak dobře. Shodli jsme se na tom, že chceme udělat takovouhle desku, že bude v angličtině, a když firma posoudí, že je pro ni zajímavá a že ji opravdu chce vydat, budeme samozřejmě rádi. Jsme muzikanti a náš zájem je udělat takovou desku, jaká se nám líbí, jaká nám vyhovuje. A na druhé straně je tady firma, která tím, co udělá a vydává, musí vydělávat svým akcionářům. Když usoudí, že naše muzika, naše deska je k tomu vhodná, tak nám ji vydá. Tak to bylo, tak to je a myslím, že je to tak dobře.

Když se teď vrátím trochu do minulosti a porovnám muziku, jakou jsi dělal se Žáhou v prvním období její existence v 80. letech, potažmo kterou jsi dělal s Tuctem, a postavím vedle toho Žáhu nynější, je to ohromný posun od blues k hodně odlišné funkové a soulové muzice. Čím to?

Na to je strašně jednoduchá odpověď. To, co je na téhle desce, je přesně to, co jsem vždycky chtěl já osobně dělat. Přiblížil se k tomu náš jediný singl, který jsme vydali v roce 1990, ale kapela se pak rozešla, každý šel dělat něco jiného, a tak zůstalo jenom u singlu, který tam směřoval. Ovšem celé to období předtím bylo poznamenané několika věcmi. Jednak tuhle muziku tenkrát nikdo neuměl a ani nechtěl hrát. Frčel metal, art rock. Živě se pamatuju, že v době, kdy jakákoli zahraniční deska, kterou sem někdo přivezl, nebo vyšla u Supraphonu v reedici, zmizela za dva dny, jedna deska od Opusu ležela několik let v krámech a byla to Sex Machine The Best of James Brown. Byl to ležák. Divnej, zpocenej, černej člověk, to vůbec do tehdejší atmosféry nezapadalo. To byl taky důvod, proč se tahle muzika v podstatě nedala hrát, a trvalo to minimálně do poloviny 90. let, kdy se tu díky lidem jako Parker tyhle styly prosadily. Hrozně tomu pomohl i Roman Holý, který na tom má nehynoucí zásluhy. Deset let předtím to tu nikoho nezajímalo, nikdo to tu neuměl hrát, a mně nezbývalo než utéct ke kořenům a k pramenům, k blues. Vůbec toho nelituji, protože si myslím, že kdo tím neprošel, těžko může pořádně dělat funky nebo soul, vždycky tomu bude něco chybět, pokud nemá nějakou bluesovou zkušenost. No a teď jsme konečně dali dohromady partu, kterou to baví, umí to zahrát a je ochotna to hrát. Jenom mě v téhle souvislosti trošku mrzí jedna věc. Hodně lidí a zvlášť těch mladších má Žáhu zařazenou neustále jako nějakou ortodoxní bluesovou kapelu. Přitom to, co děláme, je něco úplně jiného, i když prapůvodní kořeny v blues samozřejmě jsou a musejí být. Tu a tam třeba přijedeme na nějaký bluesový festival a lidi po prvních dvou písničkách zírají, jestli se nestala nějaká chyba, nějaký omyl. Asi čekali, že od Žáhy uslyší něco jako od Jacka Bruce. Ale tak to není a lidi to zatím zjišťují pomalu.

Zmínil jsi jméno Romana Holého a v souvislosti s tím mě napadá taková trochu možná neomalená otázka. Dokázal bys ty sám nějak charakterizovat a pojmenovat rozdíl v tom, jakou muziku děláš s Žáhou a čím se z tvého pohledu liší od věcí, jakými se zabývá Roman Holý třeba s Monkey Business?

S radostí, protože sám jsem se nad tím nedávno dlouze zamýšlel. To, co dělá Roman Holý, je jediné jakoby platidlo na tomhle trhu, vůči kterému se člověk může nějakým způsobem vymezovat, protože nic zásadně jiného tu v tomhle ohledu není. Oni jsou velmi elegantní a stavějí na atributech, řekl bych ,umělohmotných'. Je to ,bakelit', osmdesátá léta, ,béčková šmíra', zcela záměrně to tak dělají, je to do popu, do taneční muziky, klasik by řekl ,navoněná mrtvola'. To, co děláme my, je velmi neelegantní - ,krev, pot, slzy, sperma'. Žádná nadsázka. Nic. Natvrdo. Dvě, dvě a půl hodiny, co jsme na pódiu, se to děje tak, jak to je, vystříká to ven a pak se vrátíme zpátky. Není tam absolutně žádná snaha o stylizaci, v tom si myslím, že je ten zásadní rozdíl.

 

Nakonec o tom, v čem obdobně a v čem naopak rozdílně tepou tyhle dva intenzivně pulsující organismy na špičce české funkové scény, je možné se od 6. března letošního roku přesvědčit i v klidu domova. S tímhle datem narození se totiž na trhu objevil albový debut Žáhy Soul Machine, a poskytuje tak další možnost, jak se ponořit a nechat vtáhnout "žahavým soukolím duševního stroje". Nutno konstatovat, že to jde velmi snadno, aniž by člověk musel být apriori nadšeným soulovým fanouškem, jehož krev je poháněna v žilách výhradně impulsy funkového rytmu. Soul Machine Žáhy je opravdu neodbytná.

Psáno pro časopis Muzikus