Miroslava Waneka asi netřeba příliš představovat. Jeden ze zástupců teplické muzikantské líhně, zakladatel kapely F. P. B., frontman kapely Už jsme doma (dále UJD) a autor hudby k divadelním představením a filmům je fenomén, jehož lze těžko přehlédnout. Já jsem ho na necelou hodinu vyrušil v barrandovském studiu Evropa při finišování prací na hudbě k loutkové hře Aurela Klimta Lajka, Čchin a Gagarin, kterou uvedlo divadlo Minor, a zaznamenal jeho vyprávění.
Když to vezmu úplně od začátku, kdysi dávno jsem, na popud prarodičů, chodil soukromě na piáno. Vydrželo mi to asi rok a půl, ale moc mě to nebavilo. Vlastně jsem ani nic moc neposlouchal. Až kolem patnácti jsem měl kamaráda poslouchajícího "laxík", další kamarád měl tátu v Libyi, takže občas vozil Deep Purple nebo Kiss, a tak se to ke mně postupně dostávalo, až jsme si s kamarádem romanticky založili kapelu. Samozřejmě jsme v té době na nic nehráli, ale sehnali jsme si nástroje a asi půl roku více méně fungovali. Pro mě byl zlom, když jsem začal dělat sklářskou školu v Novém Boru. Ta měla výrazné umělecké prostředí, takovou tu atmosféru. Tam se na mě začal valit přísun informací všemožného druhu jak z muziky, tak z literatury. Prostě se to tam v té době tak pěkně sešlo. Byli tam kulturně založení lidé, chodilo se na výstavy, jezdilo na koncerty, tam jsem vlastně poprvé začal číst poezii. Dokonce jsem ji začal i psát. Shodou okolností za kopcem v Kamenickém Šenově studoval Martin Velíšek, ale my jsme se tehdy nikdy nepotkali.
Chvilku po tom, co ta první kapela skončila, jsem začal hrát v první seriózní kapele Elektron, což byla taková teplická zábavová kapela. Hráli jsme vlastně pouze převzaté písničky. Já jsem začal postupně přinášet vlastní, ale to se v téhle kapele moc "nenosilo", takže jsem založil kapelu F.P.B., čímž začala vlastní tvorba. S F.P.B. jsme dokonce vydali jedno CD, to jsme nahráli v roce 1991, ale provázela ho od začátku smůla. Částečně to byla jistá nezkušenost, byla to vlastně druhá studiová nahrávka (první UJD - Uprostřed slov /1990 - pozn. aut.), a ještě se tam sešly takové věci, jako že bubeník měl bicí v Mnichově, takže jsme si je půjčili od kapely DAMA DAMA, což ale byly symfonické bubny, které měly úplně jiný zvuk. Ve finále jsme navíc zjistili, že pás na nějž jsme nahrávali, má zvlněný okraj, takže krajní stopy byly poškozené. V jednom místě to bylo tak výrazné, že jsme museli úplně vypustit písničku Kapesník v kaluži.
Co se týče hudebního vzdělání, kromě toho klavíru jsem vlastně samouk. Dělal jsem Lidovou konzervatoř, ovšem obor textařství. To bylo někdy v letech 1983 nebo 85. Byl to trochu paradox, já jsem měl vždycky problémy s texty. Já ani ne jako spíš policajti a cenzoři, takže kapela F.P.B. měla takový ten neoficiální zákaz, nejdřív v teplickém okrese, pak už v celé republice. Nicméně, dokud to bylo jen v tom teplickém okrese, udělali jsme takovou fintu, že jsme si našli zřizovatele ve Stránčicích, což je okres Praha - východ, a tak jsme se dostali do Prahy a zároveň jsme unikli těm "tepličákum". Ti nás potom dokonce zapírali, když byly Rockfesty, že žádná taková kapela v Teplicích neexistuje. V Praze jsme samozřejmě taky museli před komisi, ale tam naštěstí seděl jeden úředník, který mi řekl: "Hele ty máš pořád problémy s textama, tak jim vyrazíme zbraně z rukou a dáme tě na konzervatoř..." Nechal si udělat posudek od básníka Josefa Hanzlíka a já se na tu konzervatoř dostal. Tam se hned ze začátku stala taková veselá příhoda, že nás měl učit Pavel Žák. A ten přesně v té době napsal text Holky z naší školky. Nás se tam sešlo asi 20 a všichni jsme byli úplně jiného druhu. Hned na první hodině se ukázalo jako nemožné, aby na nás takovýto člověk jakkoli pedagogicky působil. On pak naštvaně odešel a nás začal učil Láďa Kantor, kterého jsme si naopak všichni vážili. Přišli jsme na to, že je lepší, když člověka učí kantor a ne žák. No a na konzervatoři jsem samozřejmě potkal zase spousty lidí, brali jsme dějiny literatury a věnovali se jazyku. Hlavně se ale většina těch hodin odehrávala v hospodě, v takové velmi neformální atmosféře, kde byla možnost konfrontace vlastní tvorby. Paradoxně právě s těmi texty, s nimiž jsem měl největší problémy u cenzorů v Teplicích, jsem pak na pražské konzervatoři absolvoval s vyznamenáním.
První kytara, na kterou jsem hrál v kapele, byla hurikánka. Koupil jsem ji za čtyři stovky od tehdejšího kytaristy Elektronu a hrál jsem na ni od té doby až donedávna. Tyhle starý kytary mám rád. Nikdy jsem neměl kytaru, na níž by se dalo "sólovat", a ani jsem to nikdy nedělal, já hraju vždycky rytmiku a na to mám rád tyhle kytary. Měl jsem starku, měl jsem alexandru, ale ta hurikánka mi přirostla k srdci a nedám na ni dopustit. Já jsem si teď pořídil kytaru Danelectro, což je americká obdoba té hurikánky, a má tu zvláštnost, že místo kobylky má korkovou podložku, což se samozřejmě projeví na zvuku a taky na tom mnohem déle vydrží struny. Další nástroj, na nějž hraji, jsou klávesy Kurzweil a nedám na ně dopustit, co se týče zvuku piána. Protože nejsem zrovna majetný, nemůžu si dovolit takzvaně "upgradovat", takže mám možná tu skoro nejstarší verzi Kurzweil - 1000. Postupně odchází a já ho nechávám neustále opravovat, je to takový souboj. Nicméně mechaniku má hrozně dobrou, takovou přirozenou. Co se týče aparátu, mám Marshalla 800 hlavu a box, a i toho mám díky tomu, že jsem si ho kdysi dávno vydělal producentsvím.
Tím se dostáváme ke zvuku kapely jako takovému. U "starých" F. P. B. jsem byl autor osmdesáti procent veškeré hudby a textů. A myslím, že jsem do toho vnášel nejen ten punk, ale i takové "intelektuálno", což u "nových" F.P.B. nebylo. Možná byli punkovější, ale to už bylo úplně mimo původní záměr.
V UJD jsme se vždycky snažili zachovávat víceméně přirozený zvuk, až na různé boostery, ale nikdo jsme bůhvíjak neinklinovali k těm efektům, jako je flanger nebo delay. Krabičky nijak neodsuzuji, není v tom žádný záměr, prostě to tak spíš vyplynulo. Snažím se zvuk hledat spíš v těch aranžích. Jediný požadavek, který mám, je, aby basa byla konkrétní, aby nevytvářela takové to zahuhlané "basové prostředí", aby jí prostě bylo rozumět. Totéž se vlastně týká i kytar, bicích a všeho ostatního. Jediná krabička, co teď mám, je hall na zpěv, když potřebuji vypíchnout jednu notu nebo krátký úsek; to se se zvukařem špatně dohaduje. Ale na značku se mě neptej. Asi Boss nebo Digitech, ale nevím. Já na tyhle věci moc nejsem. Proto taky nepoužíváme žádnou elektroniku a samply a tak, ale držíme se živých nástrojů. Jednak s tím neumím a hlavně to, co dělám, pořád vnímám jako punk, a to je, jako by se měli nasamplovat Sex Pistols. Mám rád tu živost. V UJD je každá nota, každý úder striktně napsaný a je to taková svým způsobem "samplovaná" muzika, protože to každý musí zahrát pokaždé stejně a přesně. Trápíme se s tím, ale na druhou stranu k tomu zase nechceme používat tu techniku. Ten postup se samozřejmě spoustě rockových muzikantů nelíbí, ale ti, co vydrželi, myslím dokázali dát té kapele svůj "ksicht". Noty zůstávají, lidi se střídají... a myslím, že každý, kdo chce, do toho dokáže dát svoji osobnost. Tenhle interpretační přístup funguje ve vážné hudbě celá staletí - stejně jako skladatelé také interpreti se liší hloubkou svého ponoru a pracovitostí a pokorou. A co se týče zvuku, toho technického zvuku, myslím, že u těch posledních dvou desek se už o nějakém můžeme bavit, že tam už je zvuk relativně přijatelný. Ale ty předchozí desky byly postiženy za prvé jakousi neznalostí a hlavně nedostatkem financí.
Je rozdíl, když dostaneš ve studiu deset nebo dvacet dní. A když si vezmeš, že třeba Pohádky ze Zapotřebí (1995) byly natočeny sakumprásk za šedesát tisíc, tak to není v lidských silách natočit se všemi hosty a s masteringem za deset dní v úplně špičkové kvalitě, a víc si zase třeba vydavatelství jako Indies nemohou dovolit. U těch posledních dvou desek se mi podařilo spojit dva vydavatele, jednoho u nás a jednoho v Americe, takže každý zaplatí polovinu nákladů, ale mohou to používat oba na svém teritoriu. Ve výsledku těch peněz na pořízení nahrávky je víc, takže už se s tím dá nějak pracovat. Už dlouho jsme taky v jednání s Alternative Tentacles, ale je to nahoru dolů a poslední zprávy jsou, že by nás měli vzít do distribuce. Tím se obloukem vracíme k tomu punku. Myslím, že můžu s klidným svědomím říct, že Jello Biafra patří mezi fanoušky UJD a třeba ve Vancouveru poctivě odtancoval celý koncert v kotli pod pódiem. Co je zajímavé, já jsem se k Dead Kennedys nebo Sex Pistols dostal relativně pozdě, první punkové kapely, které jsem poslouchal, byly Damned a Ebba Gron. My jsme byli v těch Teplicích rozdělení na takové skupinky nebo komunity; na Pistole a DK tam byli POPŠ, kde začínal Jindra Dolanský (dlouhá léta saxofonista UJD - pozn. aut.), kdežto já byl na Damned a Rock in Oposition. Takže když jsem se poprvé potkal s Biafrou, vůbec jsem nevěděl, jak vypadá.
Nicméně abychom se vrátili do "kuchyně" UJD, všechnu muziku i texty teď dělám sám. V počítači nejčastěji pracuji s programy Sonar, Overture a Soundforge.
Se Sonarem ale asi pracuji velice nezvykle. Většina lidí ho používá tak, že připojí MIDI klávesy a tu hudbu nahraje. Já mám klávesy ve zkušebně, nepoužívám doma ani kytaru a to, co si broukám, si zapisuji do not. A pak už pracuji jen s notami, takže je to takový systém, že v podstatě vymýšlím myší. Baví mě na tom to, že si můžu celou tu aranž poslechnout, zjistit, kde jsou případné harmonické chyby a odstranit je dřív, než to začneme nacvičovat, zároveň si můžu napasovat například basu na bubny tak, aby to bylo zajímavé, a velmi často tak, jak by to basák s nástrojem v ruce nikdy nevymyslel. Všechny tyhle věci, které se dřív řešily ve zkušebně a zabíraly spoustu času dohadováním o dvou taktech, mám na počítači vyřešené za čtvrt hodiny. Samozřejmě, když se to pak secvičí a já slyším, že tam něco působí moc destruktivně nebo monotónně, tak se i ve zkušebně dělají úpravy, jež já pak zpětně zanesu do not.
Nejsem nijak despotický, ale nemám rád, když muzikant koukne na partituru a řekne, že to nebude hrát, protože je to moc obtížné a že to bude hrát jinak. Mám problém tyhle názory přijmout, protože mi to připadá jako vyhýbání se práci, než že by to mělo nějaký objektivní důvod. Samozřejmě když se pak při práci zjistí, že je to příliš překombinované, a pak se to zjednoduší, tak to beru a nemám s tím problém. Taky se mi občas stane, že napíšu něco, s čím narazím na fyzická omezení muzikantů. Často v tempech, třeba u bicích jsou některé ty rytmy zabijácké a musí se pak upravit rytmus nebo tempo. Taky se to stávalo u saxofonu. Já jsem psal saxofonové party na piánu a Jindra na to pak koukal a říkal, že se to nedá zahrát. Já mu na to řekl: "A jsou tam ty tóny?" "No je to tady, ale je to takovejhle hmat." "Jestli tam ten tón je, tak musí jít zahrát. To už je jen otázka nácviku a vůle." A nakonec tímhle přístupem Jindra hrál zaprvé pekelně rychle a za druhé velmi zvláštně - "nesaxofonově". Ten jeho styl byl velmi specifický. Pak už si psal v tomto stylu party většinou sám. Dokonce některé aranžérské změny na Rybím tuku se dělaly až ve studiu. Něco jsme nahráli, a pak se to nepoužilo. Tím chci ukázat, že nejsem tak ortodoxní, že bych trval na všem, co je napsáno, ale trvám na tom, aby se to vyzkoušelo. Rád bych si někdy vyzkoušel zapojit symfonický orchestr nebo nějaké větší hudební těleso. Zatím máme jen více či méně hostů na CD, ta tendence k barevnější aranži tam je a určitě bych byl rád, kdyby se to někdy povedlo dotáhnout do konce. Láká mě třeba větší sbor, který se měl objevit i na poslední desce, ale nakonec jsme ho z finančních důvodů museli vypustit a použít jen jednotlivé hlasy. Na Rybím tuku jsem si vyzkoušel při práci se zvukem vytvářet taková jakoby spletená melodická lana z několikerých nástrojů hrajících unisono sóla původně určená jen sólové kytaře. Byly to třeba kytara, housle a lesní roh. Nejdou úplně přesně rozeznat ty jednotlivé nástroje, ale vytváří se souzvuk těch tří zvukově velmi odlišných nástrojů. Pak jsem pracoval s několika takovými "lany" ve vzájemném vztahu a prolínání. To mi přišlo zajímavé.
Vzpomněl jsem si na jednu raritku v pracovním postupu: když jsme se připravovali na nahrávání Pohádek ze Zapotřebí, nahrával jsem si na koncertech písničku Ránoc, měl jsem ji ve dvaceti šesti verzích. A v těch dvaceti šesti verzích jsem sledoval průběh tempa, abych zjistil optimální tempo, a podle toho jsme pak nastavili metronom ve studiu. Nejel "rovně", ale tempo se v průběhu písničky měnilo podle toho mnou připraveného grafu. Byla to šílená práce.
Jinak nahrávání UJD se teď ustálilo na relativně pevné formě a sice, že se nahrává basa a bicí dohromady, někdy i s rytmickou kytarou. To se nahrává na pás a ten zbytek potom jde do počítače. Nevím proč to tak je, já tomu nerozumím, prostě mi tvrdili, že ty bicí mají z toho pásu lepší zvuk. Hlavně kopák, že je prý takový lepší, teplejší s větší hloubkou, ale říkám upřímně, já to neslyším.
Recept z dávného cyklu Veselé obědy z hospody U vystřelenýho voka: Obalovaný mák
Vezmeme zrnko máku (nejlépe pinzetou), obalíme v klasickém trojobalu (mouka, vejce, strouhanka) a smažíme v přiměřené vrstvě oleje do zlatova.
Jako příloha se hodí jáhlová kaše z jedné jáhly nebo vařené zrnko rýže rozkrojené podélně napůl.
Fajnšmekři mohou volit také variantu: obalovaný mletý mák.
Zpíváme česky
Ať koncertujeme ve Státech, v Japonsku nebo v Evropě, zpíváme česky. Jediné dvě písničky, v nichž se angličtina objeví, jsou Kovbojská, kde je prvních pár veršů anglicky (Stala se taková veselá příhoda v nějakém rádiu, kde jsme si celou dobu povídali právě o tom, že zpíváme česky, a jako první tam pustili zrovna tu Kovbojskou a Hollywood.) Nevidím jediný důvod pro skládání v angličtině. Zpíváme česky a v zahraničí to lidé i vyžadují, mně přijde lepší vozit lidem originál a v bookletech a na internetu jim poskynout překlad, anglický nebo i jiný. Já ctím jazyky, baví mě, hrozně rád bych měl webové stránky ve všech možných jazycích, aby se lidé mohli podívat na stránky ve svém jazyce, nejenom v té univerzální angličtině. Teď se nám to povedlo v Polsku, nechal jsem přeložit všechny texty a stránky do polštiny. Takže rád bych měl překlad ve všech jazycích, ale zpívat svoje písničky budu vždycky jen česky.
