Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů

Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů
Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů

Americký jazzman Vincent Herring se za svou zhruba třicetiletou kariéru vypracoval mezi naprostá esa ve svém oboru. Také se jméno virtuózního altsaxofonisty objevuje nejen na dvaceti albech, které vydal, ale i na deskách dvou set dalších projektů, na kterých hostoval. V nepřeberných koncertních spolupracích se navíc osvědčil i jako hráč na sopránsaxofon a tenorsaxofon. Jeho největší láskou nicméně zůstává zvuk nástroje, na kterém hrál jeho velký hudební idol Cannonball Aderley.

 

V rámci 36. ročníku Mezinárodního jazzového festivalu v Praze do klubu Reduta opět zavítala řada významných osobností současné hudební scény, včetně dřívějšího bubeníka Milese Davise, Ala Fostera, trumpetisty Michala Patchese „Stewarta“ či Soul Jazz Factor, formace, které vévodí jména trumpetisty Jeremyho Pelta a saxofonisty Vincenta Herringa, který nám v přestávce vystoupení u baru poskytl dvacetiminutový rozhovor. To jsme skutečně ocenili, neb muzikant byl poměrně unavený z dlouhé cesty. Hrál dvouhodinovou show a navíc bavil obecenstvo humornými historkami, kterými přítomným přibližoval okolnosti vzniku některých ze skladeb.

 

Hrajete teprve druhou štaci evropského turné. Musí být náročné se tak rychle přizpůsobit časovému posunu a k tomu každý večer vystupovat.

Ano, pro mě to je druhý den, ale náš bubeník Joris (Dudli, pozn. aut.) žije v Evropě a Jeremy (Pelt, pozn. aut.) jede vlastně v pořadí třetí turné tady, takže je v Evropě již docela dlouho. Jen já a klávesista Jered (Gold, pozn. aut.) se musíme srovnat časovým posunem.

 

Koncerty jsou soustředěny spíše ve střední Evropě: Praha, Německo, pak také Vídeň a Paříž. Znamená to, že spíše zde nalezneme publikum, které rozumí vaší hudbě.

Teď tomu tak je, ale někdy máme i větší turné napříč Evropou.

 

Pravda je, že novodobý čistší jazz, natož instrumentální, akustický a s četnými improvizacemi při živých vystoupeních, přijde většinovému posluchači poměrně náročný. Také je to hudba upřednostňovaná spíše intelektuálně založeným publikem.

Naše hudba je intelektuální, ale snažíme se, aby se v ní zároveň s tím zachovaly také emoce, Doufáme tedy, že oslovuje i širší spektrum publika. Hrajeme rozmanité skladby a některé z nich obsahují i „zemitější“ prvky, třeba Jorisovy kompozice. Na druhé straně je pravda, že se při živých vystoupeních stěží ubráníme improvizacím, které vnášejí ten na poslech náročnější element.

 

Mimochodem, daří se ti si zapamatovat z koncertních improvizací něco, co se vám opravdu povede, abys to pak použil na desce? Přece jen jsi již vydal dvacet desek jako leader. Kde čerpáš veškerou tu inspiraci?

Odevšad - ze všeho, ale i z improvizací během koncertů, to máš pravdu. Neexistuje předepsaná cesta, jak skládat hudbu.

Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů
Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů

Dosáhl jsi úspěchu v náročném žánru. Důkazem toho je obrovský počet projektů, na kterých se podílíš, hrál jsi i v Evropě na velkém množství festivalů, vystupoval jsi s Carnegie Hall Big Bandem, byl jsi sólujícím hostem Wyntona Marsalise v Lincoln Centru...

Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Podle mě veškeré ty spolupráce a hostování jsou věcí, která patří k našemu byznysu. Osobně vnímám úspěch v jiné rovině. Považuji za úspěch spíše to, že jsem mohl zaplatit svým dětem soukromou školu. Ty jsou v Americe nesmírně drahé.

Po hudební stránce považuji za úspěch to, že dokážu hrát tak, jak jsem si vždy přál. Možná to běžný posluchač neslyší, ale naučil jsem se ovládat některé těžší techniky, které si žádají neustále procvičování. Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale dnes jsem již konečně spokojený se svojí hráčskou úrovní.

 

Nástroje a doplňky

Vincent Herring začal hrát v jedenácti letech a jeho první nástrojem byl altsaxofon Bundy II. Již v roce 1977 vlastnil tehdy vysněný Selmer Mark IV. Dnes hraje na pozlacené nástroje, altsaxofon A991 a sopránsaxofon S991 od firmy Yanigasawa Japan. Náustek k altsaxofonu je prototypem Vandoren V16, rozměr 5, a plátek, který používá, je Alexander Superial DC.

 

Jednou jsi konstatoval, že pokud se člověk chce stát sólovým saxofonistou, musí roky cvičit osm až deset hodin denně, což je neuvěřitelně dlouhý čas, který je tomu nutné věnovat.

Pravda je, že cítím, že bych stále potřeboval takto intenzivně cvičit. Bohužel je velmi těžké si tento čas zajistit. Život je jaksi čím dál tím složitější. Pořád něco vyřizuji... Ale cvičím asi tak pět hodin denně. Stále je mnoho toho, na čem potřebuji pracovat.

Hraješ sama na nějaký nástroj?

 

Na klavír, ale časem jsem si uvědomila, že pro to nemám správný cit a asi ani dostatečně dobrý sluch. Umím číst noty a hrát podle nich.

Ale víš, pokud na nějaké úrovni hraješ, stačí si stanovit cíle a jednoduše za nimi hodně dlouhou dobu jít. Je to otázka rozhodnutí. A pak, když se ke svým cílům přiblížíš, si hned musíš stanovit další.

Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů
Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů

Obdivuji ty, kteří dokážou vytrvat a udržet si své nadšení. Tys prý za svým cílem šel, i když se ti nedostalo patřičné podpory.

Nemohu říct, že by mě třeba rodiče nepodporovali, ale rozhodně to nebyla podpora, kterou já dnes poskytuji svým dětem. Byla to jiná doba. To neznamená, že jsem nebyl milován, jen se to nedá srovnat s mírou podpory, kterou mají tendenci dnešní rodiče zajistit svým dětem. Asi proto je teď tolik mladých muzikantů, kteří se ve velmi raném věku vypracovávají na hodně vysokou úroveň. Pravda je, že v naprosté většině případů je to druhá generace muzikantů - jejich rodiče jsou muzikanti a vedou děti k hudbě a k hraní. Je to jiné, když tvůj otec hraje na saxofon. To můj otec nehrál na žádný nástroj.

 

A co tvoje děti?

Můj syn je finančním analytikem a dcera ještě studuje. Oba kdysi hráli na saxofon a měli svůj Selmer Mark, ale nezvolili si hudební dráhu.

 

Vyučuješ dnes hudbu na William Patterson University, vydáváš e-knihy, organizuješ workshopy a poskytuješ online lekce. Vnímáš i činnost vyučujícího jako své poslání, nebo je to jen nutnost, způsob, jak si přivydělat další peníze?

Být vyučujícím na univerzitě není nic, co bych musel dělat. Skutečně mě to baví. Obzvláště s některými studenty je skutečně radost pracovat.

 

Zveš si některé z nich do svých projektů?

Někdy ano. Náš klávesista, i když není přímo mým studentem, studoval na této univerzitě.

 

A co když rozpoznáš, že některý student nemá na to, aby nějak zvlášť uspěl v této branži? Rozmlouváš mu jeho volbu?

Vždycky se snažím z nich dostat to nejlepší. Není to snadné. Někdy nezbývá nic jiného, než se pokusit, aby si student uvědomil, že tato branže není pro něho. Oni stejně ti, kteří sem nepatří, když jednou pochopí, kolik práce to obnáší, tak to stejně vzdají.

 

Vyrůstal jsi v Kalifornii, která není vyloženě místem spojovaným s jazzovou hudbou - přinejmenším ne tak jako New York, kam ses poměrně záhy z pochopitelných důvodů přestěhoval. Byl jsi přesto již v dospívání obklopen jazzovým prostředím a solidními muzikanty?

Ano, i když je Kalifornie spíše místem pro filmaře, i tam existuje komunita jazzových muzikantů. Měl jsem výborné učitele, a to dokonce ještě předtím, než jsem šel na univerzitu.

 

Vím, že jsi studoval na Kalifornské státní univerzitě...

Ano, ale předtím jsem ještě navštěvoval Dean Frederick’s School of Music.

 

Získal jsi bakalářský titul a pak jsi začal navštěvovat Long Island University v Brooklynu v New Yorku. Tu jsi ale nedokončil, protože jsi musel pracovat, respektive aktivní koncertování ti to nedovolovalo.

Nebylo snadné se sám o sebe postarat v New Yorku, pracovat a studovat zároveň, ale bylo nutné se tam přestěhovat. Hudební dění je soustředěno v New Yorku. Tam vznikají desky, píšou se knihy, vycházejí časopisy o hudbě. Chtěl jsem hrát hudbu, tak jsem se tam musel odstěhovat, ale nebylo to snadné.

Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů
Vincent Herring - Vše potřebné z obou světů

Nicméně již na začátku osmdesátých let jsi jel turné s big bandem Lionela Hamptona, takže se ti evidentně dařilo.

No spíše to bylo dobré pro moji kariéru. Také jsem se poprvé podíval do Evropy, ale placené to bylo mizerně.

 

Zdá se, že stále trochu lituješ toho, že jsi kvůli práci neměl příležitost dosáhnout na magisterský titul. Je však znalost teorie skutečně nutná? Zvláště poté, co jsi již tolik let na scéně a máš tolik zkušenosti z vlastního hraní i ze spolupráce s dalšími významnými umělci?

Jazzová hudba se vyučuje poměrně krátkou dobu, s čímž je stále problém - stále nejde zajistit stejnou kvalitu výuky jako u vážné hudby. Na druhé straně je fakt, že většina výjimečných jazzových muzikantů stejně nikdy nechodila do hudební školy, natož na univerzitu. Mnou oslavovaný Cannonball Aderley pro svoje hráčské, aranžérské a skladatelské dovednosti patřil vlastně k první generaci hudebníků vyučujících jazzovou hudbu na univerzitě. Sám nechodil na žádnou hudební školu. Ovšem, je pravda, že jeho otec byl profesionálním hráčem na trumpetu.

 

Takže, na to, aby ses naučila hrát, nepotřebuješ školu. Na straně druhé rozhodně nechci tvrdit, že by škola nemohla být užitečná, když se chceš prosadit v této branži. Třeba když pracuji s bílými muzikanty, je to něco, co mi dává dobrý základ pro vzájemnou komunikaci. A vůbec, jsou lidé, kteří hledají větší svobodu v životě, respektive i v hudbě, a jiní zas chtějí, aby se vše pohybovalo v jasně daných strukturách.

 

Sám patříš do které skupiny?

Nevím, dokážu komunikovat s oběma typy muzikantů a to mi vyhovuje. Dokážu si z obou světů vzít, co potřebuji. A jsem rád za své znalosti v oblasti teorie hudby. Dosáhl jsem v tom směru úrovně, která mi umožňuje zkoumat hudbu, a to mi stačí.

 

Nejkomerčnější ze všech tvých spoluprácí byla ta s Nancy Wilson. Vlastně v tomto případě sis vyzkoušel, v porovnání s tím, co běžně hraješ, velmi popovou podobu jazzu. Co tě přimělo k tomu, abys její pozvání přijal? Skutečnost, že kdysi s ní hrál tvůj velký idol Cannonbal Aderley?

Ano, nepochybně.

 

Ze stejného důvodu jsi roky pracoval s jeho bratrem Natem Aderleyem?

S Natem jsme se potkali v New Yorku a pracovali jsme spolu asi devět let. Dozvěděl jsem se toho spoustu o jeho bratrovi Cannonballovi a jeho hře, ale nebyl to důvod, proč jsem s ním tak dlouho spolupracoval. Skutečně jsme spolu vycházeli skvěle.

 

Rozjel jsi v posledních letech mnoho projektů. Jedním z nich je právě The Cannonball Legacy.

Ano, společně s Louisem Hayesem jsme se rozhodli, že budeme hrát jeho hudbu. Má nám teď vyjít nová deska. Je opravdu moc dobrá.

 

Nejtrapnější okamžik

Bylo to někdy v roce 1984 nebo 1985. Tehdy devatenáctiletý Vincent Herring hrál v Jazz Cultural Theater v New Yorku. Spatřil jej bubeník Roy Haynes, který jej po koncertě vyhledal a požádal jej o telefonní číslo. Herring mu jej poskytl, aniž by očekával, že by z toho kdy něco mohlo být.

 

Hodně se pak těšil na velký koncert v Avery Fisher Hall. Netušil však, že na něm bude muset osobně hrát. V šest ráno mu Haynes zavolal, něco mu nesouvisle povídal a zeptal se ho, zda umí skladbu Big Foot Charlieho Parkera. Herring odvětil, že ano, a tak mu Haynes oznámil, ať dorazí na zvukovku do Avery Fisher Hall.

 

Jelikož ve skutečnosti píseň vůbec neuměl, vytáhl nahrávku a naučil se ji. Jenže na zkoušce ji pořád kazil. Haynes při každé chybě uhodil do virblu, aby mu naznačil, že ji má zahrát od začátku. Snad naposedmé se to povedlo bez chyby. Jenže během koncertu Vincent skladbu opět popletl. Byl pak už tak vystresovaný, že hrál, dle jeho vlastních slov, příšerně. Za toto vystoupení nakonec nikdy nedostal zaplaceno, protože vyklouzl zadními dveřmi, aby se nemusel potkat s Haynesem.

 

www:

www.vincentherring.com

Psáno pro časopis Muzikus