V dnešním a několika následujících dílech si povíme něco o ladění kytary - tedy přesně o jistém, časem a zkušenostmi „vychytaném“ postupu při této činnosti. Myslíme tedy ladění (zde zejména) elektrické kytary - a to podle elektronické ladičky. Nejdříve si ale položme otázku, zda vůbec elektronickou ladičku používat, respektive si tento postup zkusme sami před sebou, i tak nějak obecně, „obhájit“. :-)
Za svoji muzikantsko-zvukařskou praxi jsem se setkal opravdu s mnoha a mnoha hudebníky nejrůznějších žánrů a stylů, tím pádem i s mnoha názory a pohledy na věc. Na každém z nich je určitý kus pravdy a z určitého úhlu pohledu se můžou jevit jako správné. Většinou totiž vycházejí z přímých či sdílených zkušeností konkrétních osob. Nikdy je ale, byť by mi názor dotyčného a často zkušeného muzikanta zněl sebenesmyslněji, bez dostatečného odůvodnění neodmítám jako nesprávné, a naopak se vždy pokouším aspoň zamyslet se nad tím, proč právě to či ono tento muzikant tvrdí. Jde např. o názory odmítající ladičku jako takovou vůbec. Třeba např., že „kytara je přece temperovaný nástroj, a proto je zavádějící ladit ji podle prázdných strun, když pak používáme nejrůznější hmaty v polohách, kterým toto ladění až tak nevyhovuje...“
Někteří jdou v těchto názorech ještě dál, a dokonce nazývají ty, co elektronickou ladičku používají, různými hanlivými termíny. Ano, je na tom jistě něco pravdy, kytara je totiž skutečně nástroj, který v některých situacích a hmatech vlastně „stále trochu neladí“, (ovšem nezoufejme, jsou nástroje, které jsou na tom ještě hůř - např. pětistrunné bluegrassové bendžo :-)).
Určitě jsme někteří při precizním nahrávání ve studiu zažili situace, kdy vyvstane potřeba jeden určitý hmat či akord cíleně podle daných tónů individuálně naladit a „střihnout“ ho do nahrávky, aby byl výsledek více uspokojivý. Zvláště při nahrávaní „po nástrojích“ můžou nastat různé zajímavé až překvapivé situace, kdy se může částečně projevit např. neladění nástroje, který je již zaznamenán (třeba baskytara) a trochu se nám „bije“ s intonací nástroje, který právě točíme (kytara, klávesy). Tyto jevy způsobují právě vedlejší nuance naší hry (přílišné mačkání a protahování strun apod.), případně právě ony nesprávné ladící postupy či špatně seřízený nástroj.
Celá problematika stojí a padá na určitém všestranném kompromisu, který je třeba si uvědomit a řídit se jím. Tak jako přiznáme, že na výše uvedeném názoru je něco pravdy, stejně tak musíme na druhou stranu říct, že jakýmkoliv způsobem kýmkoliv naladěné prázdné struny podle jakékoliv elektronické ladičky nemusí nutně znamenat naladěný, a tím pádem obecně použitelný nástroj. Ladička, a zvláště ta elektronická, byla vyvinuta, aby nám usnadnila a zjednodušila naši hru, je to tedy náš pomocník, ne nepřítel (který „bere invenci“, jak tvrdí jedna houslistka z mého okolí :-)) a jeho služby budeme využívat.
Je za tím ovšem jedno velké ALE, jehož aspekty si objasníme v dalších dílech. A pokud jde o nějaké to morální zdůvodnění, elektronickou ladičku používá naprosto drtivá většina našich vzorů a legend (nebo jejich kytaroví technici). Opravdu namátkou např. Y. Malmsteen ,P. Gilbert, N. Bettencourt, J. Satrinani, S. Vai, S. Morse a mnoho dalších, vlastně téměř všichni. Směle ji tedy bez bázně a hany budeme používat taky.
