Jiří Kučerovský vstoupil na scénu jako kytarista experimentálně metalových Forgotten Silence, posléze vystupoval jako frontman vlastní alternativněrockové kapely Animé a v posledních letech ho můžeme vídat po boku písničkáře Tomáše Kluse. Šikovný a spolehlivý muzikant působí navenek mírně, dokáže však zažehnout ostrou jiskru. Umí ocenit tíživou melancholii i prozářený jas a věci rád sleduje v širokých souvislostech.
Kterou desku sis koupil jako úplně první opravdu za své peníze? A váže se k tomu nějaký příběh?
Innuendo od Queen. Myslím že za peníze, co jsem dostal za vysvědčení nebo tak něco...
Měl jsi nějaké zásadní desky či interprety, které jsi s těžkým srdcem musel „obětovat“, protože se do finální desítky nevešly?
Určitě. Massive Attack - Mezzanine, New Conception of Jazz - Sharing, Tool - Aenima, Skinny Puppy - Last Rights... Našlo by se toho hodně!
Nazval by ses sběratelem desek?
Svým způsobem asi ano. Mám rád, když mám vinyl nebo cédéčko. Pokud hudbu vlastním jenom v „nehmotné“ mp3 podobě, mám pocit, že tu desku vlastně nemám. Dokonce si „empétrojky“ občas vypaluju na CD.
Tvoje vybraná desítka hodně staví na kapelách, řekněme, indie/alternativy 90. let (s jistými přesahy před i po této dekádě). Dá se říct, že to je tvoje klíčové období jako posluchače? A jak je to dál - sleduješ stále nové kapely, trendy?
Jsem nepochybně součást „Generation X“, jak se v devadesátkách říkalo. Grungeové a jiné tehdejší kapely mi daly takovou tu generační výpověď a vystihovaly, jak jsem se sám cítil. Dneska už jsem ve fázi, že nové věci prostě nestíhám vstřebávat, to se časem stane většině lidí. Taky už mě nové věci tolik neoslovují, je to přirozený proces. V mládí nahrávky znamenaly pro člověka tak moc i proto, že v nich vlastně slyšel víc, než v nich ve skutečnosti bylo. Vnitřní svět teenagera je na tenhle druh prožitků bohatší a citlivější.
Vzpomeneš si na nějaké desky/kapely, které ve své době byly pro tebe zcela zásadní, ale po letech, jak se tvůj hudební vkus vyvíjí, už tě ta muzika nechává chladným?
Jasně, na základce jsem byl třeba fanda Erasure...
Preferuješ jako posluchač studiovou nahrávku, nebo autentický koncertní zážitek? Dá se to vůbec porovnávat?
Všechno má něco do sebe... Ale živáky z desky mě nikdy moc nebavily. I když jsou samozřejmě výjimky. Dneska jsou pro mě koncertní nahrávky mnohdy spíš „studijní materiál“.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu celistvých alb, sociálními sítěmi létají odkazy na jednotlivé songy a klipy... Jak na tebe tohle působí?
Skvěle. Myslím, že je to vzrušující doba plná změn. Hudebníci jsou nuceni víc koncertovat a na nahrávce musí být přítomen efekt „srdce na dlani“, aby v té obrovské záplavě informací zaujala.
V poslední době hraješ s Tomášem Klusem. Svou kapelu Animé jsi uložil k věčnému spánku, nebo něco plánujete?
Už dlouho plánujeme další album, určitě ho natočíme a vydáme. Mimo hraní s Tomášem mám neustále jakýsi přetlak, který musím ventilovat i jinak.
Sonic Youth - Sister (1987)
Postwarholovsky bohémští intoši Sonic Youth mi změnili život. Ukázali mi, co všechno se dá dělat s kytarou a s hudbou vůbec. V jejich hlukové estetice se dodnes cítím doma. Chvílemi byste si skoro řekli „tak tohle je jenom bordel“ nebo „to už je na mě moc umění“. Ale když se k takové pasáži doberou v kontextu písně, najednou to posloucháte a rozumíte. A to otvírá nové obzory.
Anathema - A Fine Day to Exit (2001)
Z metalu mě v dospívání dost zasáhl doom a Anathema především. Navíc se postupem času vyvinula v něco jiného a specifického. Kapela, u které jsem měl pocit, že jí naprosto rozumím, a kdyby neexistovala, musel bych si ji vymyslet. Typický reprezentant toho, co je mi blízké a co lidem kolem mě přišlo už „moc smutný“. Danny Cavannagh byl pro mě navíc zásadním kytaristou.
My Bloody Valentine - Loveless (1991)
Asi nejzásadnější shoegaze album všech dob. Esenciální kytarovka. Tuhle desku můžu slyšet v jakémkoliv stavu a vždycky je to správně. Hlukové stěny a křehkost se stávají tímtéž. Ten zvuk jako by „chutnal kovově“ a ten kov je růžový. Kevin Shields je v rámci scény samozřejmě ikonický hráč, ale jinak zůstává velmi nedoceněn....
And You Will Know Us by the Trail of Dead - Source Tags and Codes (2002)
Alba Source Tags and Codes a Madonna byly pro mě naprostým zjevením. Není snad nikdo, kdo by tak nádherně spojil vášeň a punkové nasazení s harmonicky bohatými a invenčními skladbami i syrovost s orchestrálními aranžemi a artovými předěly mezi skladbami. To vše s grácií novodobých prokletých básníků.
Pearl Jam - Ten (1991)
Grunge byla má generační výpověď. A Pearl Jam měli něco navíc. Vedderův zpěv byl školou procítěnosti a Gossardova a McCreadyho kytarová hra byla něco tak opravdového a přitom samozřejmého... Jako by nepoužívali žádný jazyk a prostě jenom hráli. Srdce. Rock s exupéryovskou horoucností...
Radiohead - Kid A (2000)
Radiohead mě pořádně semleli. A když přišli s experimenty na Kid A, bylo to prostě přesně ono. Vzrušující nová cesta. Vzpomínám, jak jsem desku slyšel poprvé a křičel „Vono to jde! Vono to jde!“ Dodnes velmi smělý krok pro kapelu, kterou si méně znalí spojovali spíš s pokračováním britpopu.
Devin Townsend - Infinity (1998)
Townsendův svět byl dlouho i mým. Deska Infinity je jako LSD trip, na kterém prohlédnete. Místy zní jako oslepující bílé světlo. Neuvěřitelně tvrdá a přitom absolutně neagresivní nahrávka. Křičíte s rozpřaženýma rukama, zatímco vám kosmická láska trhá páteř. Není třeba řvát ze vzteku, zloby nebo něčeho negativního. Stačí, že křičet prostě LZE. Nářez a krása dohromady.
Underworld - Everything Everything (2000)
Transcendentální tucka. Radost z toho, že všechno jsou jenom jedničky a nuly a všechno je ve všem. Rána mezi oči všem, co hulákali, že taneční hudba nemůže být vysoké umění. CD i DVD jsou pro mě asi nejlepším živákem vůbec. Na každém záběru všichni totálně šťastní... A jejich dvě vystoupení, která jsem viděl, patří dodnes k mým nejsilnějším koncertním zážitkům.
The Beatles - Revolver (1966)
Ano, vyrostl jsem na Beatles a k Revolveru se vracím nejraději. Od geniální a vlastně strašně divné Taxman přes Eleanor Rigby (až po dlouhé době jsem si uvědomil, že tam hrají jenom smyčce), kytary puštěné pozpátku v I’m Only Sleeping evokují snění, melodie dvou sólových kytar v And Your Bird Can Sing zase předznamenávají cokoliv od Thin Lizzy a klidně třeba i Iron Maiden...
Steve Vai - Sex and Religion (1993)
Z kytarových hrdinů mě Vai bavil nejvíc, a nejen proto, že hrál nejšíleněji. Sex and Religion není jenom „deska pro kytaristy“, je to album dobře sestavené kapely, včetně Devina za mikrofonem. A zabývá se bohem, životem, vesmírem. Vlastně mě přivedlo k mnohem závažnějším tématům, než by člověk od rockové hudby čekal. Navíc z něj sálá energie a radost, která doslova nabíjí.
