Bass profil - Francis Rocco Prestia

Bass profil - Francis Rocco Prestia
Bass profil - Francis Rocco Prestia

Dnešní basový hrdina patří k nejvýraznějším hráčům. Jeho styl je nepřeslechnutelný a poznáte ho po pár tónech. V kapele Tower of Power vytvořil s Davidem Garibaldim neskutečně groovující rytmiku. Jako svůj vzor ho zmiňovali Jaco Pastorius, Nathan East nebo John Patitucci.

Začátky

Francis Rocco Prestia se narodil 7. března 1951 v kalifornské Sonoře. Prvním nástrojem, na který se Rocco učil, byla kytara, ale sám přiznává, že když ho rodiče pobízeli, aby na ni cvičil, vůbec se mu nechtělo a vlastně mu tento nástroj nic neříkal. Přesto do své první kapely nastoupil jako kytarista. Za to, že se z beznadějného kytaristy stal legendární basista, může Terry Saunders. Chlapík, který kapele představil spoustu nové muziky, jim také doporučil, že by potřebovali někoho na baskytaru. Protože neměli ani ponětí o tom, že existuje něco jako baskytara, vysvětlil jim to, a protože byl Rocco na kytaru opravdu špatný, byl to on, kdo si měl koupit baskytaru a naučit se na ni hrát.

 

Kapelu založili v roce 1965, kdy bylo Roccovi čtrnáct let a první repertoár se skládal z převzatých věcí - od soulu přes Rolling Stones a Animals až po Paul Revere & The Raiders. V této době kapela také obměňovala své jméno. Chvíli se jmenovali Motowns, chvíli Black Orpheus nebo Section Five, až teprve v roce 1968 se přejmenovali na Tower of Power. Ano, první kapela Francise Rocca Prestii byla zároveň ta, ve které působí prakticky celý život a se kterou se proslavil.

 

Když se Rocco začal učit na basu, prakticky neznal žádné hráče a snažil se kopírovat, cokoliv nového slyšel. Rozlišoval zvuk spíše podle měst nebo nahrávací společnosti - Chicago, Philadelphia nebo Motown. Teprve později zjišťoval, kteří hráči to byli - Larry Graham, Duck Dunn, Chuck Rainey, Jerry Jemmott a především James Jamerson.

 

O svém jedinečném stylu

„Vůbec nevím, odkud to přišlo. Prostě tak hraji. Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlel. Nikdy jsem si nemyslel, že bych hrál nějak výjimečně, až do té doby, co jsme začali natáčet desky, a jak šly roky, lidé se o můj styl začali zajímat. Nebylo to tak, že bych se rozhodl, že chci hrát takhle nebo takhle. Prostě tak hraji. Používám dva prsty. Nejlépe bych to vyjádřil tak, že jde o perkusivní styl hry. Snažil jsem se své linky hrát jinak, ale znělo to fakt divně.“

 

Tower of Power

Kapela vznikla v okolí Bay Area, což je místo kousek od San Francisca, a založili ji vlastně kamarádi ze sousedství. Především saxofonista Emilio Castillo, Francis Rocco Prestia a barytonsaxofonista Stephen Doc Kupka. Postupně si budovali renomé v okolí Oaklandu a Berkeley, začali také používat plnohodnotnou dechovou sekci a byl o ně projevován výraznější zájem.

 

V roce 1970 kapela podepsala první nahrávací smlouvu a ještě týž rok vydává desku East Bay Grease. Desku začala hrát lokální rádia, a i díky tomu přešla kapela pod křídla Warner Bros a o dva roky později natočila desku Bump City, na níž už byl celonárodní hit You’re Still a Young Man a skvělé funky You’ve Got to Funkifize, s již klasickým basovým groovem. Zřejmě nejklasičtější deskou Tower of Power bylo eponymní album z roku 1973 s geniální skladbou What Is Hip? s dalším legendárním groovem Francise Rocco Prestii.

 

Kapela prakticky celá sedmdesátá léta neúnavně koncertovala a natáčela desky a v polovině dekády již narůstalo mezi hráči napětí, které vyvrcholilo vyhazovem Rocca Prestii v roce 1977.

 

„Z kapely mě vyhodili v roce 1977 a vzali mě zpět v roce 1984. Podle toho, co jsem slyšel, tak jsem rád, že jsem s nimi nehrál. Neustále měli nějaké problémy, moc nefungovali a střídali se u nich hráči. Když jsem se pak vrátil, bylo to jako návrat domů.“

 

V mezičase Francis hrál s Bay Area Blues Bandem a v roce 1983 dostal lano od dirigenta Franka Fioreho, který pracoval pro zpěvačku Lolu Falano a který Francise naučil číst noty.

 

V roce 1984, ke svému překvapení, dostal nabídku vrátit se do Tower of Power a souhlasil. Od této doby je Rocco opět nedílnou součástí kapely a všechny desky opět nesou jeho osobitý styl. Kapela od té doby natočila sedm dalších studiových alb - především Souled Out (1995) a T.O.P. (1993) stojí za povšimnutí. Zvolnila ale tempo a poznamenaly ji především zdravotní problémy Rocca Prestii v novém tisíciletí. Nicméně údajně v současné době pracují na novém studiovém albu.

 

O TOP

„Jsem hrdý na to, že jsem měl možnost hrát v Tower of Power a tam si vyvinout svůj styl. Spousta skvělých hráčů tuhle možnost neměla. Protloukali se různými kapelami a nikdy nedostali příležitost zkultivovat svůj zvuk. Je to čest a privilegium, mít možnost růst jako umělec a hráč v této kapele. Díky Bohu, že jsem byl v pravý čas na pravém místě.“

 

Sólo a spolupráce

Protože se tempo práce Tower of Power zvolnilo, měl Rocco čas věnovat se i natáčení pro jiné umělce. Od počátku devadesátých let se tak objevil na několika desítkách desek, z nichž je dobré zmínit především desku Gov’t Mule The Deep End, Vol. 2 z roku 2002 a desky bývalých i současných spoluhráčů z Tower of Power Mica Gillettea Ear Candy (2005), Carmena Grilla A Different World (2013) nebo Bruce Conteho Right from My Heart (1997).

 

V roce 1999 natočil Rocco Prestia i zatím jedinou sólovou desku Everybody on the Bus. Oproti domovské kapele tu má většinou jen pětičlennou sestavu a nepoužívá dechy: „Nemělo smysl dělat desku s dechovou sekcí. To bych to rovnou mohl nazvat Tower of Power II.“

 

Vybavení

Baskytary

LTD RB 1004BM (Rocco Prestia Signature)

LTD Elite J-4

Conklin Groove Tools GTRP-4

 

Aparáty

TC Electronic Staccato ’51 (450 W, Rocco Prestia signature zesilovač)

TC Electronic Staccato ’51 (2x 10”, 450 W, Rocco Prestia signature kombo)

TC Electronic RS410 (4x 10” kabinet)

TC Electronic RS212 (dva 2x 12” kabinety)

 

Struny

Dean Markley Rocco Prestia NPS RoundCore

 

Styl

O Francisovi se tvrdí, že je zakladatelem moderní baskytary. Jeho interpretace toho, čemu se říká prstový funk (fingerstyle funk), je naprosto jedinečná. Kombinuje velice rychlé hraní šestnáctinových staccatových not, které tlumí levou rukou, a přitom hraje melodické linky. Díky tomu jsou jeho basové groovy snadno zapamatovatelné a rozpoznatelné, i když není snadné se je naučit.

 

O Bay Area

„Bylo to to nejlepší místo k založení kapely. To se nikdy nebude opakovat. Byla tam místa, kde hráli hvězdy každý večer. Normálně se potkali špičkoví muzikanti a hráli celou noc. Byla tam spousta výborných kapel, které se naprosto lišily od těch v San Franciscu. Bylo to úplně jiné místo.“

 

Zdravotní problémy

V roce 2001 se u Francise projevily první zdravotní problémy, které přetrvávají prakticky dodnes. V roce 2002 podstoupil transplantaci jater a v současné době se připravuje na transplantaci ledvin. Hledá vhodného dárce a také se snaží vybrat peníze na tuto operaci. Jeho přátelé k tomuto účelu založili fond Help Rocco Fund - v Americe se za tyto operace musí platit a není to zrovna levná záležitost.

Přesto se snaží normálně fungovat s kapelou, a pokud mu to zdraví umožňuje, hraje koncerty a nahrává desky.

 

Diskografie

sólo:

Everybody on the Bus (1999)

 

spolupráce:

Tower of Power: East Bay Grease (1970), Bump City (1972), Tower of Power (1973), Back to Oakland (1974), Urban Renewal (1975), In the Slot (1975), Ain’t Nothin’ Stoppin’ Us Now (1976), Power (1988), Monster on a Leash (1991), T.O.P. (1993), Souled Out (1995), Rhythm & Business (1997), The Oakland Zone (2003), Great American Soulbook (2009);

Richard Elliot: Power of Suggestion (1991);

Percy Mayfield: Percy Mayfield Live (1992);

Luis Miguel: Aries (1993);

Fred Horn: Steady Freddy Collective Cuts (1995);

Barebones: Mind Body & Soul (1996);

Kryon: Blue Gold (1996);

Bruce Conte: Right from my Heart (1997);

Thom Teresi: Street Smart (1998);

Strokeland Superband: Kick it up a Step! (2000);

Gov’t Mule: The Deep End, Vol. 2 (2002);

Ellis Hall: Straight Ahead (2003);

Mic Gillette: Ear Candy (2005);

Poncho Sanchez: Do It! (2005);

Harald Weinkum: A Bass Bolero (2007);

Tom Schuman: Designated Planets (2013);

Carmen Grillo: A Different World (2013).

 

www:

www.roccoprestia.com

Psáno pro časopis Muzikus