Bubnoštěky - motýlí křídla kolem nás

Bubnoštěky - motýlí křídla kolem nás
Bubnoštěky - motýlí křídla kolem nás

Efekt motýlích křídel, tedy skutečnost, že nicotné příčiny mohou mít obrovské následky, ovládá naše životy mnohem víc, než si běžně myslíme a dokážeme předem dohlédnout. Aktuálně důsledkem toho, že pravděpodobně někde v údolí mezi Severo a Jihočínskou hornatinou někdo snědl, nejspíš loni na podzim, špatně tepelně zpracovaného netopýra, je, že letos zrušili ženevský autosalon, frankfurtský veletrh, fesťák v Glastonburry,

odložili olympiádu... a dalo by se dlouho pokračovat.

Ale abych se v tomhle zpitomělém čase o ty bicí místo všudypřítomných komentářů aspoň otřel. Efekt motýlích křídel spíš ničí, než aby po něm zůstalo něco dobrého, proto se vlastně ani nedovídáme, co velkého a světového kvůli němu nevzniklo. Kolik úžasných hudebních nápadů zůstalo ve vzduchu jen proto, že je autor zapomněl dřív, než si je stačil nějak zaznamenat.

Další, v muzikantském světě skoro vzorové, případy třeba jsou:

Frontmanova dívka se usměje na bubeníka nebo jiného člena kapely, než který si na ni činí nárok. Frontman, nejistý si svou pozicí, a proto přiblble arogantní a děsně žárlivý, bubeníka nějak zdusí, až se paličkonoš časem naštve a odejde. Anebo je rovnou vyhozen. Další světová kapela tak skončila dřív, než se prosadila.

Kapela šetří na profi ozvučení, a proto má svůj nějak všelijak splácaný aparát. Na bubeníka tak nevyšel slušnější odposlech, ten je pro ty vpředu. Ve zkušebně se všichni navzájem slyší celkem slušně, ale na pódiu je všechno jinak. Bubeník proto kapelu neslyší, a místo aby ji vedl, tak ji spíš rozhodí. Napřed vyhodí bubeníka, pak se rozejdou všichni.

Bubeník donese kapele svou skladbu. A to třeba ještě v notách. Ty kytarista ostentativně ignoruje, klávesák je sice trochu zná, ale nic moc, a basák hraje doprovod metodou „dej mně kila“, tedy zapíše si nějak akordy pro jednotlivé takty. Všichni tedy bubeníkovi vysvětlí, že teď na ty jeho blbosti nemají čas, a konec je stejný, jako předtím.

Bubeník opraví pravopisné chyby v textech kapely, které ale jinak nenapsal. Ty psal frontman, je na ně děsně pyšný, na ty texty, a motýlí křídla se opět vznášejí.

Kapela hraje pravidelně a za peníze. Opravdu to tak kdysi bývalo. Na ty lepší kšefty povolá šéf zdatnějšího bubeníka nebo jiného muzikanta, s kvalitnějším nástrojem a sběhlejšího. Ale ten nemívá vždycky čas, tak v nouzi je povoláván jiný, mladší, byť kmenový, ale méně zběhlý. To toho mladšího pochopitelně štve, rád by si zahrál i na těch lepších kšeftech a nejen vytloukal čurdy a čuchal smrad zkušebny. Ale jednou se mu hraní časově nehodí vůbec, i proto pošle šéfa kapely do háje. Ale zrovna nemá čas ani ten druhý, a tak kapela buď zuřivě shání nového mlaďocha, anebo končí.

Určitě si sami vzpomenete na sto nebo tisíc dalších podobných situací, já bych tu na ně spotřeboval ještě hodně místa. Vy však bojujte a nevzdávejte to. Víry ani muziku.

A příště, soudruzi, netopýry, než jdou na talíř, důkladně povařit.

Psáno pro časopis Muzikus