Konec sedmdesátých let znamená nástup komerční výroby digitálních hudebních nástrojů, zatím ovšem jen pro hrstku vyvolených. NED Synclavier a Fairlight CMI se prodávaly za nechutně astronomické částky. Zbylí smrtelníci museli na první dostupnější sampler čekat pět let - stal se jím v roce 1984 Ensoniq Mirage. Ovšem už o rok dřív se ve sklepní místnosti na jižním předměstí Stockholmu poprvé hlasitě ozval Digital Percussion Plate 1.
Jeho tvůrci Hans Nordelius a Mikael Carlsson byli jediní majitelé i zaměstnanci nové společnosti Clavia. Nástroj sice napohled připomínal jednoplotýnkový vařič, ale okamžitý respekt si vynutil hned ze dvou důvodů: především právě pro tu plotýnku, která na proměnlivý úhoz reagovala proměnlivou zvukovou odezvou, a pak také pro nápad umístit samplovaný zvuk na vyměnitelnou EPROM kazetu. Ještě dlouho pak žádný z prvních samplerů nenabízel srovnatelnou míru variability perkusních zvuků.
Greg Fitzpatrick, který tehdy do Evropy dovážel americké syntezátory, objednal prvních pětadvacet vzorků. Všech dvě stě kusů, jež vzápětí spustily výrobu definitivní verze Digital Percussion Plate 1 (tvar padu změněn na obdélník, vylepšená citlivost i zvuk), směřovalo do Francie. Okamžitá odezva a zájem muzikantů měly svou přirozenou logiku: prakticky všechny elektronické bicí a perkuse v té době ještě využívaly analogové syntézy a samplovaný zvuk musel nutně upoutat svou neslýchanou autenticitou.
Další revize nástroje v druhé půli roku 1984 přinesla dvě klíčové proměny: Digital Percussion Plate přejmenován na Digital Drum a název zkrácen na ddrum, kromě toho nástroj také získal sytě červenou barvu, která se od té doby stala nezaměnitelným znakem veškeré produkce firmy. Osmibitová kvantizace sice dnes nezní nijak impozantně, ale v té době byl osmibitový procesor jediným dostupným standardem a dynamický rozsah 40 dB představoval velice impozantní číslo. Konečně i taková legenda jako Emulator začala s osmi bity - šestnáct bitů uměly jenom Synclavier a Fairlight. Prvním široce dostupným šestnáctibitovým syntezátorem byla asi Yamaha DX-7 (1983), ale z mnoha důvodů trvalo ještě několik let, než se tahle architektura stala standardem i u samplerů.
Červený ddrum přivedl do Clavie Bengta Lilju, jenž pro něj navrhl revoluční pad s blánou Remo Ambassador a kovovou obručí. V té době byly pady pro elektronické bicí většinou z tvrdého plastiku nebo gumy a použití skutečné blány z akustických bicích představovalo významnou inovaci, která ke Clavii přitáhla další pozornost. Velmi brzy mezi muzikanty vznikl zájem o regulérní bicí soupravu z takových padů, která by pro ně byla podstatně přirozenější, než je soustava několika samostatných ddrumů. Clavia jim vyšla vstříc a první řešení zvukového generátoru představoval ddrumRack, který pojal až osm mírně upravených ddrumů, každý s vlastní datovou kazetou.
V roce 1985 vznikl ddrumPlus! jako levnější verze předchozího systému. Obsahoval šest zvukových modulů, každý z nich mohl přehrávat až čtyři samply z interní paměti, kazety zmizely v minulosti. Dvanáctipalcový snare pad měl také dynamicky citlivý ráfek, který zatím ještě nikdo jiný nenabízel. Nápadný ddrum Kick ve tvaru zkoseného písmene L vstoupil i do grafického loga Clavie. V roce 1986 sestrojil Hans Nordelius spolu s programátorem Hassem Grenem ddrum2, první plně programovatelný perkusní systém. Osmikanálový šestnáctihlasý generátor už byl vybaven i MIDI rozhraním a pamětí pro šedesát čtyři bicích souprav. Byl vytvořen též jedinečný algoritmus pro likvidaci známého "kulometného" efektu, který vzniká při rychlém opakování téhož perkusního vzorku (víření, flam). Jeden pad mohl ovládat až dva kanály, což přineslo možnost vytvářet úplně nové zvuky prostřednictvím vrstvení a rychlostních zón. Znovu se vrátil i systém vyměnitelných kazet s rozšiřující nabídkou zvuků.
O tři roky později k systému přibyl ještě ddrum Performer s číselně označenými pady, umožňujícími vyměnit kompletní drumkit nebo nastavení generátoru jediným úderem paličky kdykoli během hry. Jeho součástí byla i programovatelná funkce Click - metronom s možností synchronizace externího sekvenceru pomocí MIDI Clock.
Do let 1990 až 1997 spadá výroba nástroje ddrumAT. Je to v podstatě ddrum2 s novým designem a rozšířenými možnostmi, především v podobě rozhraní pro patentovanou novinku: akustický trigger. S jeho pomocí dostali bubeníci poprvé v historii možnost spouštět elektronické zvuky z běžných akustických bicích nástrojů.
Velkým skokem vpřed byl systém ddrum3 (1993-1998). Multisamplované zvuky, kapacita pro vlastní sampling, šestnáctibitová architektura s osmnáctibitovými převodníky. Trigger rozhraní a nová konstrukce snímačů kromě intenzity úderu dokážou rozpoznat i pozici úderu na ploše blány padu, což představuje mnohonásobné zvýšení programovací a modulační kapacity.
Velká změna nastala v roce 1995, kdy se Hans rozhodl vytvořit první komerční syntezátor s digitální emulací analogové syntézy, "virtuální analog". Nord Lead 1 vzal svět útokem a rychle zapsal Clavii do povědomí muzikantů napříč žánry (1997 - Nord Lead 2, 2001 - Nord Lead 3).
Celých patnáct let od počátku digitální éry byla taková emulace pro nedostatečnou výpočetní kapacitu nemožná. Clavia jednoduše odhadla první příhodný okamžik, který ji nadlouho katapultoval na vrchol. Zůstává tam dodnes, vynořili se mnozí další a zase zanikli, v dnešní době zůstal snad už jen jediný důstojný konkurent.
To, co zapůsobilo, nebyl jen samotný "analogový" zvuk, ale především fakt, že virtuální analogy svými schopnostmi nesrovnatelně převýšily své vintage předobrazy. Přesně tohle Hans ve svém nástroji zdůraznil jako první. A nebyla by to Clavia, aby nepřidala malou finesu v podobě dřevěného joysticku pro pitchbend. (Nemám rád joysticky, ale v tomhle případě nechápu, jak je možné, že se ještě nestal standardem!)
O tři roky později přibyl Nord Modular (dnes Nord Modular G2), další unikát: snad všechny myslitelné typy syntézy v jedné stavebnici, absolutně svobodná architektura. Kromě softwarového NI Reaktor nic srovnatelného neexistuje.
V roce 2000 přišel třetí do počtu - Nord Electro (dnes Nord Electro 2), kombinující ROM player s nabídkou akustického piana a legendárních elektrofonických kláves s virtuálně syntetizovanými hammondkami. Ohromující věrnost multisamplované simulace je zúročením dlouholetého vývoje ddrum, při němž se řešila především schopnost postihnout co největší množství výrazových odstínů. Výsledkem je komplikovaná struktura multisamplu i jeho přehrávání s ohledem na hospodárné využití řídícího procesoru. Takový výkon mi připomněl důslednost německé firmy C-Lab, která svůj MIDI sekvencer Notator pro Atari ST vybavila tak vyčerpávajícím souhrnem editačních funkcí, že k němu dodneška ani ty nejvýkonnější sekvencery nemají co přidat.
Pro precizní samplování založila Clavia jakési soukromé muzeum, kde má všechny simulované nástroje hned v několika funkčních kusech. Síla úhozu při záznamu vzorku je řízena elektronicky, aby byla zaručena největší možná přesnost i opakovatelnost.
Čím víc detailů, tím více ukládaných dat - aby takhle objemné multivzorky nevyžadovaly mamutí paměť, vyvinula Clavia patentovaný algoritmus bezeztrátové komprese, který dokáže objem dat zmenšit až osmkrát. V časovém průběhu vzorku lze totiž nalézt relativně velký počet úseků, v nichž se zvuk nijak nemění a dají se proto zkrátit na minimum potřebné k definici smyčky. Vzorek je pak přehráván podobně jako vlnová tabulka: jeden úsek za druhým, s definovaným počtem průběhů jednotlivými smyčkami. Nové nástroje pro Nord Electro jsou ke stažení na webu firmy - speciální datový formát neumožňuje konverzi z jiných zvukových bank.
Zatím poslední nástroj Nord Stage (2005) na první pohled vznikl spojením Nord Lead, Nord Electro a klávesnice s kladívkovou mechanikou. Liší se ovšem ještě kvalitnějšími zvuky piano sekce (výrazně větší multisamply), přidanými efekty a hlavně nevídanými schopnostmi zvukových kombinací s možností morphingu. Další z nástrojů, pro který nenajdete srovnání.
Úspěch klávesových produktů pochopitelně daleko překonal ddrum. V roce 2005 Hans Nordelius prodává celou produkci ddrum do USA a už bez výjimky se soustřeďuje na klávesy.
Ze vzdáleného předměstí Clavia velmi záhy přesídlila do měšťanského činžovního domu na severním okraji největšího stockholmského ostrova Södermalm, jen pár minut pěšky od hlavního městského centra Stockholm City. V rozlehlé budově obývá celá dvě patra, v nichž jsou výrobní i administrativní prostory, a k tomu ještě suterén, sloužící jako expediční sklad.
Firma má dnes asi dvacet zaměstnanců, zhruba polovina má na starosti vývoj a administrativu, ostatní pak montáž a expedici. Desky se součástkami vyrábí smluvní partner na zakázku, montáž nástroje zahrnuje jejich kontrolu a kompletaci.
Sotva asi najdete srovnatelně velkou firmu, která má na kontě tolik výrazných úspěchů a prestižních mezinárodních ocenění - například jen v klávesové linii každý jednotlivý nástroj získal ve Frankfurtu cenu M.I.P.A. jako nejlepší nástroj své kategorie, Nord Electro dokonce ve dvou ročnících po sobě. Svou M.I.P.A. si letos odnesl i Nord Stage.
Hans Nordelius dovede podstatu své podnikatelské filozofie zformulovat s přesvědčivou výstižností: "Nejlepším nástrojem na světě nezbytně nemusí být švýcarský armádní nůž!"
