Kytaroví velikáni - Rich Robinson

Kytaroví velikáni - Rich Robinson
Kytaroví velikáni - Rich Robinson

"Vždycky se tak koukám po všech těch různých krabičkách a chytrých pre-ampech, které se snaží pod různými názvy svých programů přiblížit zvuku starých, klasických aparátů, a potom si řeknu - proč na to čumíš, ty vole, vždyť máš ty vintage značky za sebou, stačí se jen otočit..."

Rich Robinson, Guitar Legends, 1992

 

Když se počátkem devadesátých let Black Crowes vynořili, už na první poslech bylo zřejmé, že rozhodně nepůjde o módní dobovou záležitost. Možná se nyní zarazíte nad tím termínem módní - počátek devadesátých let, doba rozvoje grunge a nástupu řady subžánrů HM a nová kapela se zvukem a feelingem A la Rolling Stones, Faces či raní Aerosmith? Nadto ještě úspěšná? Jenže byl to právě přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy velký boom zájmu o hudbu šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých zaznamenal nejen návrat velkých kapel a osobností těchto dob, ale zapříčinil i vznik a životaschopnost právě takových skupin, jako byli, a po delší přestávce už zase jsou, Black Crowes s kytaristou Richem Robinsonem.

A nyní ještě vysvětlení pojmu dobový. Řada kapel, které tehdy vznikaly, se pouze chtěla vést na této vlně zájmu o hard rock, art rock a další styly raných sedmdesátých let. Koneckonců, proč ne, tuto snahu participovat na právě aktuálních módních trendech můžeme zaregistrovat jak bezmála u všech nejrůznějších uměleckých žánrů (čili nejen v hudbě), tak i z hlediska časového, při jejich dřívějším či pozdějším reunionu. Tyto skupiny, pokud jen využily doby a jejich přístup nebyl založen na kvalitním autorském potenciálu, odpovídající instrumentální dovednosti a celkové invenci, pak brzy, prakticky během dvou let, skončily. To ovšem neplatí u Black Crowes. Je sice pravda, že tato skupina už žádným dalším albem nezopakovala úspěch svého debutu Shake Your Money Maker, jemuž výše prodeje vysloužila v Americe pětinásobnou platinu, ale to není nějaká zvláštní výjimka (namátkou tento vztah debutu a dalších alb najdeme například u kapel jako Boston, Guns N` Roses, Van Halen atd.). Tato skupina totiž za dobu svého trvání prodala více než dvacet miliónů alb - a znovu si uvědomme, že se tak stalo v devadesátých letech u kapely hrající vlastní blues rock a hard rock... Tento fakt by se těžko dal vysvětlit jen jednorázovým, módou diktovaným úspěchem (to bychom museli sáhnout do vod bezduché pop music, tam bychom našli jistě hodně příkladů).

Pozn.: Když už jsme u těch počtů prodaných nosičů, připravil jsem vám do textu několik příloh (bez pořadí, pouze výběr), kde máte možnost porovnat komerční úspěšnost jednotlivých skupin a interpretů (a rozhodně slovo komerční nemíním nějak hanlivě, jedná se prostě o jeden z ukazatelů - na každém je posoudit pak jeho relevantnost...).

Rich Robinson se narodil 24. května 1969. Již na škole ve Waltonu v Georgii prošel prvními studentskými soubory, ze kterých se nejvýznamnějším stala skupina Mr. Crowes Garden. To bylo mladému Robinsonovi zrovna patnáct let a spolu se svým bratrem Chrisem, obrazně řečeno, nežili ničím jiným než muzikou. Koneckonců, v hudebním prostředí i vyrůstali. Jejich otec Stan, působil totiž kdysi jako zpěvák a roku 1959 měl na kontě i hit Boom-a-Dip-Dip. Sám ovšem své syny od jejich přesvědčení stát se profesionálními muzikanty dlouho zrazoval. Jenže nic platno...

 

Black Crowes

Repertoár Mr. Crowes Garden se zcela jednoznačně opíral o blues rock a raný hard rock 70. let a další styly tohoto období, včetně jižanského rocku. Skupina tak vyrostla na Led Zeppelin, Rolling Stones, Lynyrd Skynyrd, Faces, Band, Little Feat, Humble Pie, Creedence Clearwater Revival a řadě dalších. Rich pak k těmto jménům osobně přidává Allman Brothers Band, Neila Younga a folkového kytaristu Nicka Drakeho. Právě od něj se naučil používat open ladění (ne tedy naposloucháním Keitha Richardse, jak se všeobecně soudilo). Přes počáteční personální šarády včetně změn názvu na konečný Black Crowes se skupina ustálila na kvintetu, tvořeném Richem (g) a Chrisem (voc) Robinsonovými, Jeffem Ceasem (g), Johnnym Coltem (bg) a bubeníkem Stevem Gormanem. V tomto složení natočila demo pásek, díky němuž mohla uzavřít smlouvu s American Records a vydat svou první, eponymní desku.

 

Shake Your Money Maker

Tato deska patří mezi nejlepší rockové debuty vůbec. Vedle samotných muzikantů se na výsledku výrazně podepsal producent George Drakoulias, výborný klávesák Chuck Leavell, jenž zde působil jako host a zejména deset silných, ale přitom příjemně lehce, nekomplikovaně napsaných skladeb, jejichž autory jsou až na jednu předělávku od Otise Reddinga bratři Robinsonové. Album vystoupalo na 4. místo v Top 200 ankety Billboard, což je zajímavé vzhledem k umístění jednotlivých skladeb považovaných za potencionální hity. Ani jedna skladba totiž nepřekonala svým umístěním celkový post desky (mluvíme o stejné anketě). Jealous Again (75. místo), She Talks to Angels (30.) včetně vzpomínané cover verze Hard to Handle (26.) od Reddinga. Skupině se totiž podařila jedna věc - stejně jako tomu bývalo u řady skupin, které Black Crowes obdivovali, album působí jako celek a je tak i vnímáno. Na rozdíl od současnosti, kdy se deska opírá o jeden, maximálně dva hity (často dochází k tomu, že zbytek skladeb tvoří více či méně vatu nutnou k pokrytí prostoru alba), spolku Robinson & spol. vyšlo neuvěřitelně kompaktní CD, jehož síla je v celkovém vyznění všech skladeb.

Prostě a jednoduše, deska má šmrnc.

 

Na sponzory se zásadně nenadává

Black Crowes se vydali na turné jako předskokani ZZ Top. Po několika koncertech ale byli z tandemu vyhozeni. Turné totiž bylo sponzorováno pivem značky Miller, což Chris na jednom z březnových vystoupení sarkasticky komentoval. Kapele to ale nijak zvlášť nevadilo, protože již v květnu rozjela vlastní turné. Chrisova neomalená výmluvnost jim ovšem opět přinesla problémy u některých fanoušků, zvláště poté, co se zjistilo, že jejich turné má také sponzora. Robinson se navíc pro své výbušné chování kvůli hádce (to je ovšem mírně řečeno) v jednom obchodě dostal i před soud, navíc během britské části jejich turné zkolaboval ze způsobu života, který vedl. Kapela se ale vzpamatovala a po Chrisově uzdravení pokračovala dál, včetně účasti na festivalu Monsters of Rock, který se uskutečnil v Sovětském svazu.

 

Černá vrána v plném letu

Nápor všech těchto skutečností nezvládl Jeff Cease, takže byl vyměněn za Marka Forda z Burning Tree. Dva měsíce poté jim vyšla druhá deska, The Southern Harmony and Musical Companion. Album okamžitě vylétlo na 1. místo v anketě Billboard a jeho celkové prodeje dosáhly na dvojnásobnou platinu. Stejně jako u jeho předchůdce, i zde se skupině povedlo zachovat stejný přístup, takže deska zabodovala výš než jednotlivé pilotní singly Remedy, Thorn in My Pride, Sting Me, Sometimes Salvation či Hotel Illness. Album působilo vyváženějším, vyzrálejším dojmem; roku 2006 - jinými slovy po obstání zkoušce časem - bylo časopisem Guitar World dokonce zařazeno mezi 100 největších kytarových alb všech dob. Není divu. Kytara Riche Robinsona je zde zcela v intencích klasického rocku počátku sedmdesátých let, jeho sóla a zvláště vyhrávky nepostrádají lehkost, přesně podtrhují náladu a vyznění každé skladby, a hlavně zapadají do celkového kontextu kapely. Rich nevystupuje prvoplánově do popředí, hraje týmově. A na výsledku je to hodně znát.

 

Z nadoblačných výšin na zem

Kytaroví velikáni - Rich Robinson
Kytaroví velikáni - Rich Robinson

Protože přínos kláves už na prvním albu, kde je hrál Chuck Leavell, se kapele hodně zamlouval a nechtěla se spoléhat při každém turné či natáčení desky vždy na nějakého hosta či nájemného studiového muzikanta, rozhodli se bratři Robinsonové rozšířit Black Crowes o klávesáka na šest členů. Lano tehdy dostal Eddie Harsch, a stal se tak plnoprávným členem kapely. Po úspěšném turné High As The Moon se roku 1994 skupina znovu zavřela do studia, kde po nedokončeném a prakticky nikdy realizovaném albu s pracovním názvem Tall vyprodukovala desku Amorica. Album se stalo sice proslulým zejména pro svůj obal, kde bikiny v barvách americké vlajky nezakrývají zcela pubické ochlupení, ale z hlediska prodeje to už nebylo tak slavné. V anketách se umístilo nejlépe na 11. místě a o platině si mohlo nechat jen zdát. Deska nakonec sklidila zlato, zejména díky takovým skladbám, jako Wiser Time či úvodní Gone. Ještě hůře se umístilo další album, Three Snakes and One Charm, které se nestalo ani zlatým. Skutečnost, že poptávka po skupině stále znatelněji klesá, generovala řadu personálních problémů, které vyústily odchodem nejen kytaristy Marka Forda, ale i zakládajícího člena, Johnnyho Colta (bg). Colta ještě před nahráváním další desky nahradil Sven Pipen, za Forda pak přišel Audley Freed (z Cry of Love). Ten, i když se účastnil realizace By Your Side, nebyl v původním vydání uveden mezi členy skupiny a plnoprávným "černým havranem" se stal až během následného promo turné. Ač se album umístilo ještě níž než předcházející titul, nemalá část fanoušků považuje By Your Side za výraznější pokus k návratu kapely do období jejich prvních dvou desek. Skupina na sebe také hodně upozornila i svou spoluprací s legendárním Jimmy Pagem, z jejichž spolupráce vzešel live záznam Live at the Greek, který dosáhl na zlaté ocenění. Black Crowes tak ještě zintenzívnili svou koncertní činnost, roku 2000 nahradili během dlouhého turné Svena Pipena (bg) Gregem Rzabou, ale uprostřed příprav na další nahrávání jim label American, pobočka mocné Columbia Records, vypověděl pod dojmem klesajícího prodeje smlouvu. Po další personální změně, kdy za Rzaba přišel Andy Hess, vydali Black Crowes u V2 Records CD Lions, které se sice umístilo na 20. místě, tedy výše, než By Your Side, ale skupina byla tehdy vnitřně rozložená. I když se nejednalo o vyloženě špatné umístění, Rich Robinson spolu se svým bratrem cítil, že stálé záplatování jménu kapely jen škodí, a tak roku 2002 Black Crowes ohlašují přestávku v činnosti.

 

Sbírání sil

Chris Robinson během následujících tří let vydal se sdružením The New Earth Mud svá sólová alba, někteří členové se sešli roku 2004 na akci Jammy Awards, kde si spolu s triem Gov`t Mule zahráli (šlo o skladbu Sometimes Salvation) a Rich Robinson se také vydal cestou vlastních projektů: "Když se to celé zastavilo, několik měsíců jsem jen tak seděl a přemýšlel jsem, co teď budu dělat." Období nečinnosti ale netrvalo dlouho. Nejdříve si postavil vlastní studio, kde začal nejen natáčet vlastní věci, ale i produkovat nahrávky dalších muzikantů. Podílel se i na soundtracku Highway, věnoval se malování, ale stále to nebylo ono. Chyběla mu prostě předchozí práce, hrát a působit s kapelou. Roku 2003 tedy sestavil Hookah Brown, kvartet, který spolu s ním tvořili zpěvák John Hogg, baskytarista Fionn O`Lochlan a bubeník Bill Dubrow a vydal se s nimi po klubech: "Jenže to jsem se stal leaderem, musel jsem se o všechno starat, včetně vztahů mezi lidmi, a to mě přestalo bavit."

A tak se roku 2004 rozhodl pro jinou cestu a vydal se k sobě do studia, kde na své první sólové album Paper natočil sám nejen všechny kytarové a baskytarové party, ale album i nazpíval, zprodukoval si ho a výrazně se podílel i na klávesových stopách včetně perkusí: "Jsem rád, že jsem si zkusil i produkci sám na sebe včetně vydání desky. Nechtěl jsem jít pod nějakou velkou společnost a pak jen pořád poslouchat - hele, tohle zkrať, tady to sólo vypusť, sem přidáme tenhle a tenhle nástroj a tak... Já jsem prostě nechtěl vydat šest miliónů za natočení desky, u který bych si pak dělal starosti, jestli se to prodá, a těch šest miliónů nezůstane v luftě..."

 

Černé vrány opět roztahují křídla...

Rok 2005 pak udělal radost všem příznivcům Black Crowes, protože kapela se téměř v původním složení dala dohromady. Oba Robinsonové, Marc Ford, Sven Pipen, Eddie Harsch a Steve Gorman, který vystřídal Dubrowa, podílejícího se na prvních okamžicích reunionu kapely, vtrhli opět na pódia s razancí sobě vlastní, a ohlas tomuto činu také odpovídal - kupříkladu v San Francisku pětkrát za sebou vyprodali slavnou Fillmore Auditorium. Koneckonců, záznam z těchto koncertů vyšel na Freak `n` Roll... Into the Fog...

Na podzim 2006 z kapely sice odcházejí Marc Ford a Eddie Harsch, ale skupina je rychle nahrazuje Paulem Staceym (g) a Robem Cloresem (key). Nejde ovšem o poslední změny, o rok později, na konci léta, dochází k dalším, kdy za Staceyho přichází Luther Dickinson (z North Mississippi Allstars) a za Clorese Adam McDougalli. Doufejme, že alespoň na čas se tato sestava ustálí, protože soudě podle poslechu pilotní skladby Goodbye Daughters of the Revolution Black Crowes se vrací v plné síle, navíc se zkušenostmi předchozích období. Nová deska pod názvem Warpaint, vydaná již na vlastním labelu Silver Arrow, by se měla objevit na jaře tohoto roku. Takže, držme jim palce, tahle parta, která se snažila vždy hrát srdcem, si to rozhodně zaslouží...

 

Kytary

Robinson si sebou na turné bere běžný počet nástrojů, patnáct až dvacet kytar, ale jeho sbírka je podstatně rozsáhlejší. Dlužno také říci, že ji i využívá. V průběhu své kariéry hrál kupříkladu na `92 Zemaitis Custom Deluxe, v jeho sbírce tvoří podstatnou část custom nástroje James Trussarts (nejčastěji používá ročníky 1997 a 1998), včetně replik les paulů a telecasterů, základem jsou pak kytary Fender a Gibson.

Z Fenderů zde můžeme jmenovat `52 Tele Reissue s dvěma humbuckery, 1954 Esquire, `57 Relic Strat, Tele Deluxe (černý), Telecaster (blondka), Tele Custom Shop (s přelaďovákem B-Bender) včetně Sub-Sonic Tele, kterou ladí do open ladění a zároveň o celý tón níž: "Inspiroval mě k tomu Skip James, který si ladil kytaru do D-mi a pak ji celou podladil o tón. Když pak k tomu přidám trochu tremola, výsledkem je neuvěřitelně silný, mocný tón."

Gibsony představují výraznou část jeho sbírky i feelingu. Nejznámější je `64 ES-335, dále pak `68 Les Paul Goldtop, Custom Flametop, `56 Historic Goldtop (se snímači P-90), `59 Historic Les Paul ("... má nádherný krk...") a další.

Kolekci kytar mu pak doplňují Zitlau, elektroakustická Gretsch, baritonová Danelectro, dvanáctistrunná Guild, akusticko-elektrická Charlie Christian, Dan Armstrong z raných šedesátých let se snímači Tom Holmes, steelky Charlie Christian, Fender Showbud, sitar...

U Robinsona při výčtu nástrojů nesmíme zapomenout ani na baskytary, na které ve studiu rád hraje, a to zejména na Rickenbacker a Burns Bison.

Na kytary natahuje struny Gibson, sady o síle .010. Z trsátek preferuje poměrně slabé Dunlop .72.

 

Akustické kytary, většinou flat-topy, tedy s plochým víkem, tvoří neméně osobitou složku jeho feelingu. Základem jsou kytary Martin, z nichž vlastní dreadnoughty 1953 D-28, 1933 D-18, 1964 D-28, 1970 D-21, 1961 D-18 a 1958 D-21. Naši bychom u něj ale i klasické Gibsony Dove a Hummingbird, rád si zahraje i na dvanáctistrunnou Guild.

Vedle kytar a obecně strunných nástrojů umí hrát i na klávesy, koneckonců to předvedl na své sólové desce. Ve studiu tedy má Hammondy B3 s Leslie, piano Wurlitzer, clavinet, klávesy Rhodes a grand piano Steinway.

 

Aparáty

Ze všech možných značek nejvíce preferuje Fendery. Většinou se jedná o reissue či vintage modely z poloviny padesátých let, takže bychom mohli jmenovat tzv. tweedovou řadu a to Deluxe, Tremolux, Vibrolux, Pro a samozřejmě i Bassman. Patří sem 1953 Fender Twin (na začátku devadesátých let ho zapojoval do bedny Marshall Jubilee 4 x 120ť), Black Face Showman, v současné době i Tone Master a Dual Showman, které zapojuje do beden Matchless, osazených 4 x 120ť osmiohmovými Celestiony 30s. V poslední době si oblíbil i modely Blues DeVille.

Na počátku devadesátých let na jevišti také hodně používal až tři komba Matchless Clubman, připojené k bednám 4 x 120ť stejné firmy, od této značky vlastní i 120W hlavy Chieftan. Zejména ve studiu si rád zahraje i na kombo Gretsch ze šedesátých let, ve výbavě pak samozřejmě nesmějí chybět ani Marshally. Vedle klasických řad včetně Silver Jubilee nejvíce uvádí dva klasické modely, 1962 Bluesbreaker Vintage a dvěstěwattové hlavy Major. Ty ovšem nejsou jeho, půjčuje si je od svého bratra Chrise.

Vedle různých custom aparátů, jako Harry Joyce, Dr.Z KT45 či Wizard, zkusil i Orange i Mesa/Boogie, v současnosti své Fendery a Marshally doplňuje zejména hlavami Bogner Ecstasy, které tvoří stack s bednami Matchless s Celestiony 30s.

Jednotlivé aparáty přepíná na pódiu přes switcher Bradshaw.

 

Efekty

Ze zkreslovadel nejdříve používal Fulltony, a to Fulldrive či 69 Fuzz, poté si oblíbil Klon Centaur. V současné době je ale jeho hlavní drive krabičkou Ibanez TS9, občas ji doplňuje, v závislosti na aparátu, který má zrovna zapnut, Voodoo Lab Sparkle Drive.

I u dalších kategorií efektů najdeme výrazný podíl značek Ibanez a Fulltone. Ibanezy u něj figurovaly zejména z počátku devadesátých let, kdy měl před sebou na pedalboardu klasický Analog Delay a Rotary Chorus, krabičky firmy Fulltone jako Deja Vibe a Soul Bender jsou spíše současnější záležitostí. Jako octaver používá Proscription Electronics Clean Octave: "Neznám lepší efekt pro docílení hendrixovských barev..."

U wah pedálů si Robinson dost vybírá a poměrně v úzkém časovém horizontu je i mění, takže uvádí hned čtyři firmy, jejichž produkty využívá: Dunlop, zejména Hendrix Wah, ten je u něj nyní nejvíce v kurzu, dále Vox, Budda Wah a Teese Real McCoy.

Sestavu jeho efektů pak doplňuje volume pedál od Ernie Ball.

 

diskografie

1) Rich Robinson + Black Crowes

 

1.1) Základní, profilová alba (včetně live desek, běžně řazených do základního katalogu skupiny):

Shake Your Money Maker (1990, 5x platina, 4. místo v US, American)

The Southern Harmony and Musical Companion (1992, 2x platina, 1. místo v US, American)

Amorica (1994, zlato, 11. místo v US, American)

Three Snakes and One Charm (1996, 15. místo v US, American)

By Your Side (1999, 26. místo v US, American/Sony)

Live at the Greek (2000, live, s Jimmym Pagem, zlato, American)

Lions (2001, 20. místo, V2)

Freak `n` Roll... Into the Fog (2006, live, 200. místo v US, Eagle)

Warpaint (2008, Silver Arrow)

 

1.2) Kompilace (bez souhrnných vydání):

Sho` Nuff (1998, box set + bonus tracky, Sony)

Greatest Hits 1990-1999 (2000, Columbia)

 

1.3) Rarity (včetně live kompilací):

Souled out Live (1998, live, Sony)

Live (2002, 137. místo v US, V2)

The Lost Crowes (2006, 128. místo v US, American)

... a nezapomeňme ani na soundtrack I`m Sam

 

2) Rich Robinson sólově:

Paper (2004, Keyhole)

Psáno pro časopis Muzikus