Letem kytarovým světem - Montrose

Letem kytarovým světem - Montrose
Letem kytarovým světem - Montrose

Po nějakém čase jsme zde opět s profilem kapely. Tentokrát si přiblížíme skupinu, která si sice už na samém počátku své existence sáhla na hvězdný post rockového nebe, ale nikdy se na něm neudržela a přes nepopíratelný vliv na řadu hardrockových, hard `n0˜ heavy, či dokonce heavymetalových skupin propadla pomalu, ale jistě do skoro úplného zapomnění.

Už jenom z tohoto hlediska je rozhodně škoda, že se dnes na Montrose dívá maximálně jako na bývalé působiště Sammyho Hagara, budoucí hvězdy vlastní formace Van Halen, a Dennyho Carmassiho, později proslulého bubeníka, který hrál například v projektu Coverdale-Page...

Samozřejmě, že jak jste si na těchto stránkách u profilových článků již zvykli, i dnes vám nabídnu zpřehlednění vývoje skupiny, kompletaci a charakteristiku její diskografie, strom vývoje a samozřejmě i miniprofil jejího kytarového protagonisty. Ptáte se, proč jenom jednoho, když ve skupině působil i Sammy Hagar? Hagar zde sice působil, ano, ale hlavně jako zpěvák. Kdo ví, ptají se dodnes nemnozí fanoušci této kapely, zda právě Sammyho snaha stát se kytaristou (a ne zrovna špatným, jak ukázal další vývoj) nekolidovala s představami lídra kapely, kytaristy Ronnieho Montroseho, o podobě jeho skupiny, která ve svých začátcích bývala přirovnávána k Led Zeppelin (poslechněte si například Make It Last z jejich prvního alba)0¦

Zlí jazykové dokonce tvrdí, že se Montrose obával toho, že je pro něj Hagar až příliš dobrý...

 

Ronnie

Počátky této kapely sahají do přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy si v řadě souborů začal své muzikantské zkušenosti tříbit kytarista Ronnie Montrose (viz závěrečný miniprofil). Po angažmá u Van Morrisona přestoupil k Edgaru Winterovi, a i když se mu na novém působišti líbilo, stále intenzivněji přemýšlel o své vlastní formaci. Právě angažmá u těchto dvou tehdy již uznávaných osobností mu dovolilo ještě více rozšířit si své obzory nejen z hlediska možností a kontaktů s vydavatelskými a manažerskými firmami, ale, a to bylo v daném okamžiku rozhodující, poznal i řadu výborných muzikantů, kteří by se nijak nebránili pustit se do něčeho nového. Montrose už měl v hudebních kruzích také určitou reputaci, kterou mu zejména jeho členství u Edgara Wintera značně upevnilo. A když si uvědomíme dobu, která patřila do onoho zlatého období přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy vznikala řada zcela ojedinělých, nových formací a stylů, tak se nelze divit, že kytaristovi s touhle praxí se stačilo v podstatě jen pořádně rozhlédnout...

 

Sammy a ti druzí...

V San Francisku se na koncert Edgara Wintera přišel podívat Sammy Hagar, který měl za sebou určité zkušenosti z řady kapel lokálního významu už tehdy. Nepřišel na to vystoupení jen tak - vedly ho tam zvěsti o Ronnieho novém, připravovaném projektu. Ovšem z toho, co na koncertě slyšel, nabyl přesvědčení, že Montrose je přesně takový typ kytaristy, jaký by si sám představoval: "Byla v něm obrovská energie, sázel to z pódia do lidí neuvěřitelným stylem."

Během jednoho jediného dne se Ronnie s Hagarem dohodli na setkání, které následně proběhlo k oboustranné spokojenosti. Je zřejmé, že nebyl ani žádný větší problém sehnat další členy. Těmi se ve velmi krátké době stali Denny Carmassi a Bill Church. První z nich, Carmassi, byl už tehdy vynikající bubeník, který svou další činností po rozpadu Montrose získal pověst spolehlivého, technicky vyzrálého muzikanta. Na počátku devadesátých let se jeho jméno dokonce dostalo, i když krátce, na post takového věhlasu, jaký měl třeba Cozy Powell, osobnost s všeříkající přezdívkou "bubeník sta skupin". Pokud totiž pomineme kapelu Gamma a Hagarovy sólové projekty, tak si z tohoto hlediska stačí uvědomit, že Denny od poloviny sedmdesátých let hrál u takových osobností a formací, jakými byli například Heart, Michael Schenker Group, Whitesnake, Al Stewart, Joe Walsh, Stevie Nicks, .38 Special, Cinderella (Long Cold Winter), Coverdale/Page, Randy Newman, Ted Nugent...

Čtvrtým členem se stal baskytarista Bill "Electric" Church, který se s Ronniem setkal již jako člen skupiny Van Morrisona (po rozpadu Montrose se stal dlouholetým spolupracovníkem Sammyho Hagara).

Ovšem ještě než se mohl čerstvě vytvořený kvartet pořádně rozjet, musel Montrose další tři měsíce dostát svým nasmlouvaným závazkům u Edgara Wintera. Nijak zvlášť to ovšem nevadilo. Kapela zkoušela, jak jen to šlo, Hagar zatím skládal hudbu a psal texty, takže hned po Ronnieho odchodu od Wintera mohlo dojít k prvním koncertům, na něž ohlas stoupal od vystoupení k vystoupení a následnému zamluvení studia.

Letem kytarovým světem - Montrose
Letem kytarovým světem - Montrose

Montrose

(1973/2005, Warner Brothers)

Obsazení: Sammy Hagar - voc, Ronnie Montrose - g, Bill "Electric" Church - bg a Denny Carmassi - dr

Deska, jež patří k těm nemnoha debutům, o kterých lze bez nadsázky říci, že nejen komplexně charakterizovaly kapelu hned v počátcích její tvorby, ale zároveň se staly vzhledem k celé další diskografii kapely nejlepším studiovým počinem. I když už několik let vládli světovým scénám a anketám takové soubory hvězdných jmen jako Uriah Heep, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Atomic Rooster, Thin Lizzy, Nazareth, Blue Öyster Cult a další, nově nastupující skupiny se tohoto postavení hodlaly v co nejkratší době dosíci také (například Aerosmith, Queen, BTO...), přesto má toto album v historii zlaté éry hard rocku své místo. Nejen z důvodů, které jsme uvedli v úvodu komentáře k tomuto LP, ale i z toho hlediska, že představilo skupinu jako soubor s vlastním, nezaměnitelným, osobitým soundem, stylem a feelingem. Tím také zařadilo Montrose po bok námi již jmenovaných skupin, takže Ronnie a spol. si nemohli přát lepšího uvedení.

Produkce se ujal tehdy už proslulý Ted Templeman, Ronnie mu v tom zdatně pomáhal. Jednoznačnými hity jsou Rock the Nation, Bad Motor Scooter, Space Station #5, Rock Candy, I Don`t Want It a Good Rockin` Tonight, to jsme ovšem vyjmenovali skoro celé album. Není divu, deska opravdu obsahuje kolekci velmi vyzrálých, nadčasových skladeb. Za vrchol alba osobně považuji poslední skladbu, Make It Last, kterou bych s klidným svědomím zařadil k těm nejlepším skladbám hard rocku první poloviny sedmdesátých let.

Desce se nakonec dostalo platinového ocenění a ačkoli se nedostala do Top 100 ankety Billboard (skončila na 133. místě), přesto se o ní uznale hovořilo na všech frontách, u fanoušků, kritiků a muzikantů. Ovšem toto umístění členy kapely rozhodilo, nejvíce to na sobě dal znát baskytarista Bill Church. Ten se také krátce po vydání desky a krátkém promo turné rozhodl odejít. Jeho nástupcem se stal multiinstrumentalista Alan Fitzgerald, který, na rozdíl od Churche, zažil s Montrose ty nejlepší živé koncerty.

 

Paper Money

(1974/1990, Warner Brothers)

Obsazení: Sammy Hagar - voc, Ronnie Montrose - g, Alan Fitzgerald - bg a Denny Carmassi - dr

Album přineslo kolekci rozmanitějších skladeb, celkový sound byl méně syrový než na debutu. I když šlo o silnou desku, přesto nedokázala přebít věhlas svého předchůdce.

Nejznámější skladbou se stala I Got the Fire, zajímavou byla cover verze Connection od Keitha Richardse a Micka Jaggera. Produkce se opět ujal Templeman, na albu se podíleli i hosté, klávesáci Nick deCaro a Mark T. Jordan. Jejich účast předznamenala budoucí rozšíření kvartetu na kvintet, ale ta nejzásadnější změna se přiblížila až příliš rychle. V této době totiž spolu přestali komunikovat Sammy Hagar a Ronnie Montrose. Hagar odmítal zpívat některé věci, Ronnie zase nechtěl ustupovat ze svého výhradního místa kytaristy ve prospěch Sammyho znovuprobuzeného zájmu o kytaru. Hagar se také chtěl více uplatnit jako autor, navíc mu neseděla Ronnieho stále větší sebestřednost. V podstatě začalo jít o problém dvou kohoutů na jednom smetišti (mimochodem, totéž s daleko větší časovou prodlevou nastalo i u Van Halen - tam ta mašinérie ale byla už příliš velká, než by se dalo všechno ukončit ze dne na den).

Hagar, tehdy již daleko pevnější v kramflecích, se rozhodl danou situaci řešit tím, že odešel z kapely a rozjel svou vlastní, ve srovnání s další produkcí Montrose daleko úspěšnější kariéru (a to nemluvím o jeho pozdějším vstupu k Van Halen).

 

Warner Bros. Presents

(1975/2000/2002, Warner Brothers/WEA International/Wounded Bird)

Obsazení: Bob James - voc, Ronnie Montrose - g, Alan Fitzgerald - bg, Denny Carmassi - dr a Jim Alcivar - key

K Montrose za Hagara tedy nastoupil Bob James, Ronnie se navíc podle rčení "když už změna, tak pořádná" rozhodl rozšířit obsazení o další nástroj, klávesy. Jenže těchto změn bylo najednou až příliš. Největší chybou, jak se nakonec ukázalo, pak byl odchod Sammyho Hagara. James ho nejenom nedokázal zastoupit pěvecky, ale nepředvedl se ani po autorské stránce, a navíc nedokázal korigovat Ronnieho čím dál více úporné snahy o přizpůsobení zvuku požadavkům celkového trendu v hudbě. Výsledkem bylo slabé LP, z něhož za zmínku stojí snad jedině Matriarch, All I Need či Twenty Flight Rock.

Samozřejmě, že tyto skutečnosti náladě ve skupině nepřidaly. Nepokoje vyústily odchodem Alana Fitzgeralda (stal se později členem Night Rangers), kterého nahradil Randy Jo Hobbs.

 

Jump on It

(1976/2000/2002, Warner Brothers/WEA International/Wounded Bird)

Obsazení: Bob James - voc, Ronnie Montrose - g, Randy Jo Hobbs - bg, Denny Carmassi - dr, Jim Alcivar - key

V době vydání této desky s opravdu nešťastným obalem se skupina v podstatě již rozpadala. Není divu. Album prakticky propadlo, vztahy mezi muzikanty už dávno nefungovaly, do této atmosféry pronikaly zvěsti o Hagarově dobře nastartované sólové dráze...

Montrose se tedy rozpadli, Denny Carmassi nastoupil k Hagarovi a Ronnie se pustil do sólové činnosti. Během let se několikrát pokusil oživit jméno kapely, řada fanoušků si dost cení jeho práci s formací Gamma, kde se vedle něj objevilo i několik bývalých členů Montrose, ale nikdy nešlo o nic stálejšího. To platí i o období natáčení desky Mean, kdy Ronnie kolem sebe shromáždil samé nové tváře. Originální složení kapely se přesto několikrát sešlo, a to zejména na popud Sammyho Hagara. Došlo k tomu jak při natáčení Leaving the Warmth of the Womb z LP Marsching to Mars, tak i na několika Sammyho vystoupeních v průběhu let 2003-2005.

Ronnie to přesto pořád nevzdal. Počátkem roku 2002 se pokusil zašlou slávu své skupiny znovu vzkřísit tím, že angažoval další muzikanty. Spolu s ním tedy novodobé Montrose tvořili Chuck Wright (například od Quiet Riot), bubeník Pat Torpey (od Mr. Big) a zpěvák Keith St. John (od Burning Rain). Ještě toho roku vyjeli na turné po západním pobřeží USA, kde propagovali právě vycházející kompilaci The Very Best of Montrose. Přesto ani v tomto případě nešlo o nic trvalejšího. To už větší ohlas zaznamenala jeho účast na takových projektech, jako (máme-li jmenovat aspoň ty prozatím nejposlednější a zároveň nejvýraznější) hostování u formace Anti-M, podílení se na natáčení tribute desek The Songs of Pink Floyd (2002), kde hraje v Another Brick in the Wall, Part 2, či Secondhand Smoke: A Tribute to Frank Marino (2005) v Try for Freedom.

Přes veškerou jeho snahu větší pozornost fanoušků i médií vždy přitáhly spíše snahy Sammyho Hagara, kterému v podstatě nešlo o zrenovování Montrose v plném rozsahu, ale o možnost zahrát si s bývalými členy (tentokrát po celosvětových úspěších s Van Halen již z trochu jiné pozice) a nenechat tak zapadnout řadu dobrých, dodnes živých songů. Příkladem nám může být Hagarovo EP Little White Lie, kde sice v titulní skladbě je vedle Sammyho z původních Montrose jen Denny Carmassi, ale hned ve druhé, klasické Rock Candy, se původní, zakládající sestava sešla celá! Zda se bude jednat o jednorázový projekt, či se tak připravuje jeden z mnoha reunionů - kdo ví. Případné fabulace jsou ještě zajímavější, uvědomíme-li si, že Van Halen se již několik let stále nemohou přenést přes problémy s obsazením místa u mikrofonu. Bude to David Lee Roth, nebo Sammy Hagar0¦? Roth, nebo Hagar...? Hagar, nebo Roth...?

 

Ronnie Montrose

Montrose se narodil 29. listopadu 1947 v Denveru v Coloradu. Své muzikantské ostruhy si vysloužil již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy působil i jako studiový muzikant. Z tohoto hlediska můžeme vedle řady hostování (například u Boze Scaggse, Garyho Wrighta, Tonyho Williamse...) jednoznačně vyzdvihnout jeho spolupráci s Herbiem Hancockem (Ostinato - Suite for Angela z alba Mwandishi, 1971), Beaver & Krause (Saga of the Blue Beaver z LP Gandharva, 1971), a zejména pak jeho členství ve formaci Vana Morrisona. To je zdokumentováno na Tupelo Honey (1971), kde Ronnie hrál i se svým budoucím kolegou Billem Churchem. Ještě roku 1972, tedy v přelomovém roce, kdy začal přemýšlet o vlastní kapele, můžeme jeho kytaru nalézt ve dvou skladbách (Believe a Lovin` Man) na desce Sawbuck stejnojmenného projektu a také na dalším Morrisonově albu, Saint Dominic`s Preview, například v Listen to the Lion.

Ještě než ale stačil uskutečnit svoje plány, dostal lano od Edgara Wintera, které neodmítl, takže se jako plnoprávný člen podílel na vynikajícím a úspěšném albu They Only Come Out at Night. Jeho vklad je patrný i na takových hitech jako například Free Ride.

Po letech s Montrose se rozhodl zopakovat si své stylové začátky, a natočil jazzrockové instrumentální album Open Fire (1977), jež hluboce šokovalo jeho letité fanoušky, kteří se domnívali, že Ronnie bude rockovou standartu svého předchozího působení držet dál. Na druhou stranu se mu ale povedlo dostat se ze stínu své minulosti, takže když o dva roky později založil svou další kapelu, Gamma, mohl se z hlediska stylu vydat v podstatě kamkoli chtěl. Fanoušci, kteří přetrvali z dob Montrose, ale zklamaní nebyli, protože jejich debut Gamma (1979) přinesl dobré, od Ronnieho očekávané rockové standardy. Navíc sestavu vedle Ronnieho tvořili další bývalí členové Montrose, klávesák Jim Alcivar a baskytarista Alan Fitzgerald. Kvintet doplnili skotský zpěvák Davey Pattison a bubeník Skip Gallette. Druhé album, Gamma II (1980), s již novým baskytaristou Glennem Letchem, bylo ještě tvrdší a přímočařejší záležitostí už jen kvůli tomu, že i na postu bubeníka se objevil další bývalý člen někdejších Montrose, Denny Carmassi. Následující LP, Gamma III, ale přineslo zklamání, protože další personální změna, nový klávesák Mitchell Froom, svými syntezátory původní syrovost projevu zcela překryl. Skupina sice vyjela na turné jako předkapela Foreigner, ale v podstatě šlo o labutí píseň.

Montrose se tedy opět zaměřil na svou sólovou kariéru a po epizodní záležitosti s opětně jazzrockově laděným albem Territory (1986), na kterém spolupracoval s Edgarem Winterem, se deskou Mean (1987) razantně vrátil k rockovým vodám. Ronnieho původní záměr byl vydat tuto desku pod hlavičkou Montrose - kapela byla zase čtyřčlenná, vedle Montrose sestavu tvořili Johnny Edwards, zpěvák, který později odešel k Foreigner, bubeník James Kottak (pozdější člen Kingdom Come) a starý známý Glenn Letsch. Drtivá část zbývajících fanoušků však toto album rozhodně nezařazuje jako desku Montrose, ale bere ji spíše jako Ronnieho sólový počin se snahou lépe využít odkazu jména a postavení jeho někdejší kapely. Končila totiž osmdesátá léta a celosvětový boom zájmu o rockovou muziku šedesátých a první poloviny sedmdesátých let začal pomalu nabírat na obrátkách...

Když tento pokus víceméně zklamal, Ronnie opět obrátil svou pozornost na sólovou tvorbu, kterou dokumentuje řada desek jako například Speed of Sound (1988), This Diva Station (1990), Music from Here (1993), Mr. Bones (1996, game soundtrack), Roll Over and Play Live (1999, live) a akustické Bearings (1999). Slušný ohlas zaznamenala i čtvrtá deska kapely Gamma, Gamma 4, kterou Ronnie natočil s Glennem Letchem, Daveym Pattisonem a Edwardem Rothem na klávesy a bývalým členem Montrose, bubeníkem Dennym Carmassim.

Poslední dobou se vedle hostování a natáčení desek s často proměnlivými sestavami (Inertia, 2004) soustřeďuje spíše na produkci (poslední spolupráce je na nahrávkách Jerryho Jenningse).

 

Obaly desek

Zajímavé by bylo zamyšlení se i nad vztahem pomalý úpadek Montrose - úroveň obalů jejich desek. Je samozřejmé, že zde nehodlám prezentovat myšlenku, že jen a jen na tom, jak vypadá obal, záleží úspěch alba či skupiny (i když některé producentské snahy dokáží leccos - a nemusí jít jen o sféru popu). Ale na druhou stranu to zase tak úporně upřít nemůžeme. Málo platné, obal je obal, a musí přinejmenším vypovídat o obsahu, který je uvnitř. Když pomineme záměrný minimalizmus některých obalů desek například u King Crimson, jednoho období Genesis či zcela zamýšlené tahy již všeobecně proslulých skupin (máme na mysli obaly s minimem nápisů, či dokonce bez jakýchkoli informací, viz třeba "Čtyřku" Led Zeppelin nebo The Beatles a jejich "Bílé dvojalbum"0¦), tak obal jakožto předmět prvotního kontaktu produktu s kupujícím by měl zaujmout. Jistě, drtivá většina desek se kupuje podle obsahu, ale u ne zcela rozhodných konzumentů či váhajících bývalých fanoušků může tento faktor zahrát určitou roli. A možná, že ne tak zcela malou...

Obal prvního alba Montrose celkem korespondoval s dobou svého uvedení, byť byl už trochu "out". K této náladě významně přispěla nevýraznost provedení a absence nápadu v celkové koncepci. Druhý byl ale příliš strohý, na tento obal nebyla kapela až tak "profláklou" záležitostí. Třetí se naopak vyznačoval až přílišnou zahlceností motivy, to, co bylo u Abraxas Carlose Santany pochopitelné, zde působilo rozpačitě, se zřejmou snahou ohromit a zaujmout. Až příliš zřejmou. A obal čtvrtého LP byl ovšem zcela nešťastný. A hodně výmluvný. Vzhledem k předcházejícím obalům šlo opět o nelogický skok. Z tohoto hlediska lze jako protiklad zmínit až na výjimky jednotný náboj obalů alb Yes, Uriah Heep, ZZ Top a dalších...

Psáno pro časopis Muzikus