Letem kytarovým světem - Nightwish

Nightwish
Nightwish

Po delším čase jsme zde opět s profilem kapely. Tentokrát na nás čeká mystická severská formace s jednou z nejhezčích zpěvaček heavymetalového světa vůbec, majitelkou výrazného, v této hudbě vysoce osobitého, zpěvu s velice konkrétními a jednoznačnými prvky klasického operního vzdělání, výrazu a v podstatě i projevu. Hudba této symphonic/speed/gothicmetalové kapely se vedle pomprockových a barokizujících tendencí opírá o základy hard & heavy postupů přelomu 70. a 80. let, nemluvě o určitém melodickém cítění s prvky finských či obecně severských folkloristických tradic.

Stejně jako jste si již na těchto stránkách u profilových článků zvykli, i dnes vás čeká zpřehlednění vývoje skupiny, kompletace a charakteristika její diskografie, strom vývoje a samozřejmě i miniprofil jejího kytarového protagonisty.

Ještě poznámka k samotnému označení stylu velmi rychle identifikovatelné kapely - osobně nemám rád tyto "lomítkové" charakteristiky, ovšem zejména v HM hudbě se tohle za posledních deset patnáct let hodně nosí. Někdy je ovšem hodně zábavné sledovat hádky zanícených a pravověrných vykladačů určitého stylu či kapely o nejjemnější nuance v označení jimi preferovaného žánru či zaměření oblíbené skupiny. Vraťme se ovšem k Nightwish, kde tímto způsobem naznačené zařazení může pro obecnou informaci o jejich hudbě celkem dobře posloužit (pokud pomineme trochu zavádějící označení gothic). Ovšem zvláště u této kapely si musíme uvědomit jednu zásadní věc - jedná se totiž o soubor, který se do jisté míry vymyká zavedeným pravidlům některých z označených subžánrů, což v tomto případě jednoznačně hovoří v jeho prospěch. Nightwish se totiž ve srovnání s legiemi podobných kapel, pohybujících se v některých z naznačených podstylů HM, mohou prokázat několika osobitými znaky. Jsou rozpoznatelní, a to nejen díky zpěvu, ale i z hlediska tvorby a soundu (i v případě určitých změn u jednotlivých desek). Jejich tvorba se pohybuje přesně na oné mnohdy těžko postižitelné hranici mezi vyhořelostí tématu a instrumentální okázalostí. Navíc nevykrádají sami sebe (zatím), dovedou dobře zpracovat i jiné podněty. Hudební i textová témata umějí rozvinout nápaditě a někdy i neotřele, přesto se ale drží v jimi vymezených hranicích svého přístupu, které si v podstatě sami určují, což je nesporná výhoda už jenom z hlediska fanoušků. Kapela totiž vychovává nebo spíše vede svoje fans tam, kam se zrovna ubírá. A dělá to tak šikovně, že jí "projdou" občasné stylové úlety či poznenáhlá změna stylu a počet jejích přívrženců stále stoupá (skupina tak není "chycena do pasti" zaměřením svých fanoušků, kteří, v případě jejího žánrového zakolísání, ji houfně opouštějí). Nightwish se tohle ale povedlo. Pro lepší názornost tohoto přístupu nám mohou posloužit z historie příklady např. Beatles, Led Zeppelin, Rush atd. (samozřejmě, že Nightwish nedosáhli tohoto statutu, ale uvedli jsme to jen pro srovnání).

A ještě jedna poznámka. Když jsem přemýšlel, kterou skupinu bychom si mohli na těchto stránkách přiblížit, napadla mě právě tato finská formace. A proč? Když jsem totiž poprvé slyšel jejich desky (byly to Oceanborn a Over the Hills and Far Away), doslova mě to vzalo hned na první poslech. To se ovšem může stát u celé řady nahrávek. Jenže nakonec pro jejich zařazení rozhodlo to, že jsem se k jejich muzice postupem času stále více vracel (a vracím). A protože poslední dobou ulítávám mj. i na některých neprvoplánových middle-age kreacích - a navíc se mi jejich prozatím poslední LP Once dost líbilo, tak bylo rozhodnuto.

Kořeny Nightwish nalezneme v akustickém triu, které se sešlo v červenci roku 1996. Tvořili ho multiinstrumentalista Tuomas Holopainen (key, sax, klar), kytarista Emppu Vuorinen (viz miniprofil) a výrazná zpěvačka Tarja Turunen (nar. 17. 8. 1977), která po klavíru a flétně vystudovala nejdříve klasický zpěv a poté se na Sibelius Academy zapsala na semináře církevní hudby. Trojice velmi rychle přišla na to, že pokud mají být jejich skladby úspěšné u širšího obecenstva, musí svůj přístup "zelektrizovat" a rozšířit sestavu o další členy. Prvním nováčkem se tak stal bubeník Jukka Nevalainen a v této sestavě natočili v dubnu podstatnou část prvního alba. Tehdy se v sestavě mihnul i adept na baskytaru, ale šlo o tak krátké působení, že se na vývoji kapely vůbec nepodepsal, takže je netřeba se o něm zmiňovat. Mimochodem, název kapely je dílem Holopainena: "Miluju noc a její kouzlo, kdy se nejlépe přemýšlí. A název Nightwish byl navíc používán v souvislosti s naším jedním z prvních akustických demosnímků, kde byly tři skladby, Nightwish, The Forever Moments a Etiäinen. A protože se tomuto demu zkráceně říkalo Nightwish demo podle první skladby, tak..."

 

Angels Fall First

(1997, Spinefarm Records)

Obsazení: Tarja Turunen - voc, Erno 'Emppu' Vuorinen - g/bg, Tuomas Holopainen - key, Jukka Nevalainen - dr

Skupina tedy nahrála tento debut pouze ve čtyřech, kdy baskytarové party suverénně zvládnul Emppu. Album se ujalo velmi dobře, na jeho úspěchu měl velký podíl i ohlas pilotního singlu The Carpenter, který se ve finských anketách vyšplhal až na osmou pozici. Ovšem ani LP samo není slabé, naopak. Dokonce se dá říci, že kdyby kapela vydala jako SP takové skladby z alba jako Elvenpath, Tutankhamen, chytlavou Nymphomaniac Fantasia či Once Upon a Troubadour (tu ale najdete jen jako bonus na dalších vydáních), tak by se deska prodávala ještě lépe.

Další zajímavostí v celkovém vývoji kapely je pak jistě to, že skupina si svůj koncertní debut odbyla až v prosinci 1997, takže se zařadili k těm nemnoha kapelám, které až svou albovou prvotinou upozorní na svou existenci. V drtivé většině případů tomu bývá naopak, kapela cizeluje svou sestavu i repertoár na řadě koncertů a až pak přichází do studia s již víceméně vyzrálými a vystupováním prověřenými skladbami. Pokud se opět podíváme pro srovnání do historie, existují občasné výjimky, ale opravdu jich není mnoho.

Nightwish poté moc koncertů již nestihli, protože následující rok po vydání museli Emppu a Nevalainen na vojnu. Turunen aspoň získala čas na další studium zpěvu. Kapela se ale rozhodně nemusela bát, že by přišla o další tak slibně rozjetou kariéru - úspěch tohoto alba totiž přiměl label Spinefarm k tomu, že jim prodloužil smlouvu na další dvě alba.

Uveďme ještě, že výrazným hostem kapely je zde stejně jako na dalších dvou titulech Esa Lehtinen na flétnu.

 

Oceanborn

(1998, Spinefarm Records)

Obsazení: Tarja Turunen - voc, Erno 'Emppu' Vuorinen - g, Sami Vänskä - bg, Tuomas Holopainen - key, Jukka Nevalainen - dr

V létě 1998 sestavu konečně doplnil baskytarista Vänskä, takže skupina byla vlastně až teď zcela kompletní. Po velmi intenzívním zkoušení se opět vydali do studia a výsledek stál za to - nové LP je vyneslo do kategorie těch kapel, s nimiž je nutno vážně počítat. Deska se umístila na páté příčce (nakonec byla zlatá), k věhlasu skupiny přispěly jak další singly, tak i dobře propracované video snímky The Carpenter a zejména Sacrament of Wilderness. Úvodní Stargazers stejně jako další skladby včetně velmi hezké Moondance vytvořily z alba kompaktní záležitost, kde je úroveň jednotlivých čísel hodně vyrovnaná - možná i proto mají někteří fanoušci raději jejich první album, které jim připadá víc bezprostřední...

Nezastupitelnou úlohu v celkovém vyznění alba má i smyčcové kvarteto (P. Dimov - 1. housle, K. J. Kaivola - 2. housle, M. Palola - viola a E. Hirvikangas - violoncello).

 

Wishmaster

(2000, Spinefarm Records)

Skupina se v tomto období stala v podstatě finskou národní záležitostí. Úspěch stíhal úspěch, kapela vyjela i na evropské turné, se singlem Sleeping Sun se účastnila hudební soutěže Eurovize, v Německu se tohoto singlu, doplněného o další skladby (v podstatě šlo o EP), prodalo během měsíce na 15 000 kusů...

Wishmaster je deska, která jasně dokumentovala vývoj a zrání kapely v cestě na její interpretační a autorský vrchol. Tři týdny byla usazena na prvním místě finského žebříčku, což jí nakonec přineslo zlato a v krátké době i platinu. Album se prosadilo i v ostatních evropských zemích (zejména ve Francii a Německu), skupina se také vydala na velké evropské a jihoamerické turné. Právě tato šňůra po zemích latinské Ameriky je členy Nightwish dodnes brána jako jejich největší koncertní zkušenost.

Skupina prostě jela, takže této situace bylo třeba využít k natočení videa a "živáku".

 

From Wishes to Eternity: Live

(2001, DVD, video + CD, Spinefarm Records)

Základem této kolekce je záznam koncertu v Tampere z prosince 2000. Samotné live CD je ale samostatně velmi těžko sehnatelné, protože bylo vydáno pouze ve Finsku v dosti omezeném nákladu (určitou alternativu pak představuje o některé z těchto skladeb doplněné vydání EP/LP Over the Hills and Far Away). Sestava skladeb je ale na obou nosičích stejná. Na DVD je také navíc dosti bohatý bonusový materiál, který obsahuje čtyři promo klipy, interview s Turunen a Holopainenem, fotogalerii s 50 obrázky a přehled dosavadní diskografie včetně dokumentu ze zákulisí turné Wishmaster Tour 2000 v Evropě a Kanadě.

Vztahy v kapele vypadaly navenek v pořádku, ale stálé napětí z celého toho kolotoče hudebního byznysu, koncertních šňůr a termínů vydavatelských společností si začalo plíživě vybírat svou daň. Krize se začala projevovat zejména na psychice Holopainena a jeho vztazích s ostatními členy skupiny, velmi nejistou začala vypadat pozice baskytaristy Vänskäho...

 

Over the Hills and Far Away

(2001, Spinefarm Records/Drakkar)

Toto původně EP získalo ve velmi krátkém čase platinu, výborné bylo i video k titulní skladbě. Pro velký ohlas vyšla deska vlastně ve dvou verzích - původně zamýšlené EP obsahovalo pouze tři nové věci, z toho předělávku Garyho Moorea Over the Hills and Far Away, dále Tenth Man Down a Away. Čtvrtou skladbou je znovu natočená verze Astral Romance, skladby z prvního alba. Kapela, vidouc velký zájem, se ale nakonec dohodla s labelem Drakkar a výsledkem bylo LP, na kterém tyto čtyři věci doplňovaly live snímky z předchozího CD, z koncertu v Tampere. U tohoto alba mě také hodně oslovily obaly desek, kde (což bývá málokdy) obě vydání přes značnou odlišnost námětu dobře korespondují s Nightwish jako takovými.

Zastavme se ale ještě u cover verze Over the Hills and Far Away. Nightwish tuto látku pojali velmi dobře, neopustili svůj styl a zároveň jejich zpracování originální verzi nijak neuráží. Pravda, kytarový sólový part jsem čekal trochu výraznější, linka je v celkovém vyznění dosti zasuta, není samonosná a jednoznačně se opírá o harmonii doprovodu. Na druhou stranu Vuorinen právě tímto způsobem přistupuje k sólovým partům a zejména vyhrávkám, takže se tento přístup dal předpokládat. A koneckonců originální verze Garyho Moorea je natolik dokonalá, že jeho kytaru a feeling lze těžko překonat. Lépe řečeno, Gary je zde prostě nenapodobitelný a nepřekonatelný. O to více se mi líbí osobité zpracování této látky u Nightwish. Ostatně, jak velký význam dali členové kapely této skladbě, je už evidentní v tom, že název písně použili i jako název desky.

Skupina se také rozhodla vydat některé kompilační tituly, jako např. Wishbox (2001, Spinefarm) či Wishmastour 2000 (2001, Import), které se u jejích fanoušků také setkaly s velkým úspěchem. Jenže v této době dosáhly rozpory v kapele takové intenzity, že jeden z jejích tvůrců, klávesák a výrazný skladatel a textař Holopainen se dokonce rozhodl kapelu rozpustit. Nakonec sice od svého záměru upustil (odešel si uklidnit nervy na pastviny do Laponska), ale skupinu musel opustit baskytarista Vänskä, který, jak se zdá, se z Tuomasem hádal nejvíce. Holopainen to aspoň takto prezentuje v interview na bonusovém materiálu DVD End of Innocence.

Po této déle trvající přestávce, kdy se Holopainen toulal po horách na severu země, se kapela opět zkonsolidovala a s novou tváří za baskytarou a velkou chutí pokračovat vydala další desku.

 

Century Child

(2002, Spinefarm Records)

Obsazení: Tarja Turunen - voc, Erno 'Emppu' Vuorinen - g, Marco Hietala - bg, Tuomas Holopainen - key, Jukka Nevalainen - dr

Hietala, který přišel z kapel Tarot a Sinergy, se ukázal být adekvátní náhradou za Vänskäho. Jak se mnohým fanouškům zdálo, skupina v postatě chytila druhý dech, a to velmi úspěšně - její singly opět získávaly zlato a samotná deska získala zlaté ocenění už po dvou hodinách poté, co byla dána do prodeje! Album, které nakonec sklidilo dvojí platinu, bodovalo i v zahraničí (například v Německu zaznamenalo páté místo), skupina sbírala velké koncertní úspěchy i na řadě koncertních šňůr v Evropě a v Jižní Americe... Prostě, jak to vypadalo, kapela se znovu rozjela. O to více pak všechny překvapilo prohlášení, kde skupina uváděla, že si dá na rok oddech. Okamžitě se vyskytly různé spekulace o dalších krizích, ale nebylo na nich naštěstí nic pravdivé. Jednotliví členové totiž nehodlali tentokrát nic riskovat a chtěli touto přestávkou předejít dalším neshodám. Ty sice nebyly na pořadu dne, ale podle jejich slov plánovaná přestávka také měla posloužit jako uvědomění si vlastního postavení a možnost se seberealizovat. Takže Holopainen působil s For My Pain, Sethian a dalšími soubory, Nevalainen hrál s Bitch Driven a také se Sethian, Hietala si zahostoval u svých bývalých skupin včetně Conquest a cover kapely Metal Gods atd. (Emppu - viz miniprofil)...

 

End of Innocence

(2003, DVD + bonusové, samostatně nedistribuované CD, Spinefarm Records)

Skupina se tímto titulem vrátila ve velkém stylu. Jako suverénní vládci finských žebříčků a držitelé předních pozic posluchačských anket i v jiných zemích (hlavně v Německu, Rakousku, Dánsku, Švédsku a Norsku) tímto dalším kompletem jen potvrdili svoje postavení. Na DVD najdete dva záznamy z koncertů, dvě videa (End of All Hope a hlavně Over the Hills and Far Away), fotogalerii, interview o historii kapely a pro mnohé fanoušky hodně šokující a dosti demýtizující dokument ze zákulisí. Verze vydavatelství Drakkar obsahuje navíc i plakát. Limitovaná edice navíc obsahuje i CD s převážně live materiálem.

 

Once

(2004, Nuclear Blast/Spinefarm Records)

Nové LP kapely bylo dychtivě očekáváno už jenom pro producentsky široce pojatou přípravu - orchestrální pasáže byly natočeny stejným tělesem, které nahrálo hudbu pro trilogii Pán prstenů, producentem se stal P. Williams, který spolupracoval i s takovými jmény jako Status Quo či Uriah Heep, pilotní singl Nemo získal i díky výbornému videu zlato hned v den vydání a takto bychom mohli pokračovat dál. A opravdu, výsledné album nezklamalo. Ve Finsku získalo zlato také hned v den vydání a není divu - skladby jako Nemo, The Siren, Dark Chest of Wonders a zejména Wish I Had an Angel patří mezi nejsilnější položky jejich repertoáru. Kolem základního alba kapela také vydala i různé rarity, např. Wish I Had an Angel (2004, Spinefarm Records), EP se 4 skladbami, kde např. titulní věc je uvedena vedle oficiální albové verze i jako demo, deska také obsahuje velmi zajímavé vyznění desetiminutové epické orchestrálky z Once, Ghost Love Score, která je zde prezentována bez zpěvů, kytar nebo bicích.

Na rok 2005 si kapela pod dojmem všech těchto úspěchů naplánovala mamutí světové turné, které by mělo čítat na 150 koncertů. Osobně se domnívám, že skupina bude ještě dlouhou dobu mít svým věrným přívržencům co sdělit. A jsem tomu opravdu rád.

 

Rarity, zajímavé tituly,

další vydání kompilací

V případě této skupiny bych místo kompilací spíše doporučoval sehnat si jednotlivá základní alba - není jich zatím moc a jsou celkem dobře sehnatelná. Jejich kompilace totiž někdy trpí určitou jednostranností výběru, který by nemusel dát zájemci o jejich tvorbu dostatečně kompletizující informaci. Osobně mám nejraději Angels Fall First, Oceanborn, Over the Hills and Far Away a Century Child.

Přesto pro jejich fanoušky ještě doplňme kompilace řad Memorybox, Vol.1-3 (2003, Import/Spinefarm), a Box Set, Vol. 1-3 (Spinefarm) a vynikající Tales From the Elevenpath (Nuclear Blast/Spinefarm). Neméně zajímavé je také EP Bless the Child (Spinefarm), obsahující live verze starších věcí (např. Come Cover Me), vybraný bonusový materiál z předchozích alb (Once Upon a Troubador) atd.

ERNO ,EMPPU' VUORINEN

Narodil se 24. června 1978. O hudbu se zajímal již od útlého věku. Ve dvanácti letech ho zaujala kytara, na kterou se nejdříve učil sám, ale poté začal chodit na soukromé hodiny. Z klasických lekcí si osvojil návyky tvorby tónu, kdy zejména styl pravé ruky (p, i, m, a) si přenesl i na některé pasáže u pozdějších Nightwish (zejména ve studiu), nemluvě o době akustického tria Turunen-Holopainen-Vuorinen.

Mimochodem, svou přezdívku Emppu vysvětluje tím, že jeho rodné jméno Erno se Finům špatně vyslovuje, takže spíše se prezentuje jako Emppu Vuorinen.

Již na střední škole byl členem několika místních skupin, ale nakonec se dal dohromady s Tuomasem Holopainenem, muzikantem širokého stylového rozhledu, se kterým si vzájemně vyhovovali po stránce hudebních forem. Dominovaly zde klasicistní postupy v návaznosti na výraznou melodiku včetně v této oblasti tzv. "očekávaných" harmonických postupů při rozvíjení tématu - zejména v intervalech vzestupných jako prima - malá tercie či v sestupných, prima - velká tercie.

Vedle Nightwish se dokázal prosadit i v jiných formacích, ať už jako dočasný či hostující člen či v úloze aranžmá.

V prvním případě se vedle jeho hostování s blackmetalovými Darkwoods My Betrothed na zajímavé desce Witch-Hunts musíme zmínit o celkem výrazném vkladu u powermetalových Altaria. Erno byl dokonce v podstatě jedním z plnoprávných členů, vedle několika hostování, která proběhla již na podzim roku 2002, vstoupil do této formace jako interní člen během několika delších pauz v činnosti Nightwish, to znamená zejména v období roku 2003 a částečně i 2004.

Ve druhém případě se Vuorinen podílel např. na realizaci albového projektu Infinity.

Jeho kytaru najdeme i na dalších projektech, např. v metalové opeře Aina: Days of Rising Doom či na Human Temple formace Insomnia.

Je také důležité připomenout, že baskytarové party na prvním LP Nightwish nahrál on.

U kytar preferuje nástroje firmy ESP a poslední dobou i Washburn.

Psáno pro časopis Muzikus