Yllas

Milý strýčku Yllasi,

na akustickou kytaru hraju už skoro tři járy, ale včil jsem začal hrát i na elektriku. Teď jsem se dokonce přifařil k místnímu souboru. Hrajem takovej folkrock a po mě se chce abych jakože vybrnkával prstama. A tu je zakopanej pes. Když jsem si brnkal sám na akustiku, tak to nikdy nebyl problém, ale v kapele s elektrikou to najednou nejde. Nejsem slyšet, takže se musím pořád zesilovat, a ani o nějaké dynamice hry nemůže být řeč. Bolí mě z toho akorát prsty a lámou se mi nehty. Co mám dělat, aby mi to hrálo hezky dynamicky a já nemusel „trhat“ struny jak šílené?

Tvůj synovec Áda

Ahoj Ádo, hrát prsty na elektriku není až tak úplně jednoduché, jak se na první pohled může zdát. V první řadě si to chce vybrat vhodné vybavení. Ještě důležitější je však samotná technika hry, která se dost liší od té „klasické“, kterou tě asi učili v místní „lidušce“. Ale nyní zpět k tomu „vybavení“, protože na lepší pochopení techniky hry by byl potřeba samostatný workshop. Základem je vhodný nástroj - kytara. Jako vhodnější se mi jeví kytary se snímači single coil (singlama), které nemají tendenci při vyšších hlasitostech „kreslit“, což by asi ve folku nebylo to pravý ořechový. Rušivého brumu se pak zbavíš, když přepneš přepínač snímačů například u strata do mezipolohy. Co se aparátu týče, je nejvhodnějším řešením lampový aparát, který ti poskytne mnohem lepší dynamiku a více výrazových prostředků. Přenese všechny nuance hry a tvůj „sound“ se stane mnohem originálnější a osobitější, jelikož do něho můžeš vtisknout více svou osobnost. To je u prstové techniky velmi důležitá věc, jeliko či čísle zájmena kž prsty nemůžeš do kytary „řezat“ jako trsátkem a potřebuješ mnohem citlivější aparát. Lampové zesilovače však přinášejí také dvě úskalí. Především ti při větší hlasitosti mohou začít kreslit, proto se vyhni menším pštiwattovým kombíčkům.

 

Dvacet wattů by mělo být pro tebe minimum, ale vždy záleží na konkrétním zesilovači, především jaké používá koncové lampy. Druhé úskalí pak představuješ ty sám. Pokud tvá technika nebude dostatečně precizní, tak každá chyba, každé nedomáčknutí struny bude velmi znatelně slyšet. Logicky, když aparát zřetelně přenese každou nuanci tvé hry, tak se musí počítat s tím, že stejně zřetelně přenese i tvé přehmaty.

S tzv. modelingovým aparátem se můžeš snažit sebevíc, a stejně ti to bude prd platný. Pro posluchače to možná bude znít hezky, ale ty nebudeš mít nad tónem téměř žádnou kontrolu, protože kombo si bude hrát dokola stále tu svou stejnou „písničku“.

 

Poslední důležitou věcí jsou správně dlouhé a pěstěné nehty, které strunu rozezní mnohem snadněji než polštářky prstů. Je však třeba se o nehty také patřičně starat - tj. pravidelně stříhat a brousit. Někteří kytaristé došli tak daleko, že si kvůli nehtům upravili svůj jídelníček, a dokonce používají zpevňující laky a jiné kosmetické přípravky, které potajmu kradou svým přítelkyním a milenkám z koupelnových regálů. Můžeš však zkusit také různé prstýnky - jakási „trsátka“, která si připevníš na prsty. Nebo vyzkoušet techniku zvanou chicken picking, kdy hraješ na tři horní basový struny trsátkem a struny e, h a g obsluhuješ prsty. Technika se používá nejvíce v americké country, ale uplatnění si našla i v tvém folkrocku. Mrkni na YouTube, je tam řada výukových lekcí.

 

Hodně zdaru při broušení nehtů

přeje Yllas.

Psáno pro časopis Muzikus
Tagy