Yllasova almara XVII - z pozůstalosti žijícího strýčka

Yllasova almara XVII - z pozůstalosti žijícího strýčka
Yllasova almara XVII - z pozůstalosti žijícího strýčka

Po sarkastických komentářích k nejrůznějším nálezům z Yllasova archívu jsem si připravil léčivý balzám na rozjitřenou čtenářovu duši. Pro mladší ročníky bude asi překvapením, co se to u nás v šedesátých letech vyrábělo za parní stroj, generaci rockerů a ctitelů 7/8 taktu však obrázky roztomilého přístroje určitě potěší. Asi nejsem sám, koho s magnetofonem z Tesly Pardubice spojuje vzpomínka na dětství s muzikou 50. až 60. let minulého století.

Tesla Sonet duo (1960-69) je už dávno kultovním výrobkem našeho elektrotechnického průmyslu a patří mezi klenoty českého designu. Pro mě byl dokonce základem prvního domácího studia. Dvourychlostní elektronkový magnetofon používal pásek na cívkách průměru 13 cm a nahradil model Sonet, který měl jen jednu posuvnou rychlost (9,53 cm/s). Nahrávky "na čtyřku", neboli 4,76 cm/s, už neměly takové grády a frekvenční rozsah, pomalejší rychlost se však hodila na záznam AM rozhlasu, především Radia Luxembourg nebo vysílání v cizí řeči, kam se občas zatoulal nějaký zahraniční hit. Devítka však byla dlouho podceňovaná, neboť ukázala, co umí až s dostupností záznamových materiálů lepších, než byly pásky Orwo z NDR. V sedmdesátých letech se na trhu objevil typ DP 2 5 LN, dnes už rovněž kultovní a znovuzrozené značky Emgeton (pásky Scotch, Basf či Agfa se k nám dodávaly na velkých cívkách, takže jsme si je na Sonetu neužili). Pak stačilo trochu upravit předmagnetizaci, což uměl málokdo, a pokud pásek nezničil silný tah unašečů, frekvenční rozsah záznamu se rozšířil až ke 14 kHz. Tady už stálo za to nahrávat z desek nebo FM rozhlasu. Na výběr jsme měli noční program stanice Hvězda, kam za třeskuté normalizace rozhlasoví redaktoři propašovali spoustu krásných instrumentálek, ať už soundtracků z hollywoodské produkce nebo nejnovějších výbojů jazz rocku a funku - a samozřejmě Větrník. Ten měl premiéru v pátek večer na stanici Vltava, ve špičkové kvalitě a samozřejmě stereo. Úvodní znělka s geniálním motivem skladby Ironside od Quincyho Jonese se natrvalo zapsala do historie, lepší už asi nikdo nevymyslí. Pořad se předtáčel, hrálo se z vinylů, snímaných nejdražší technikou (gramofony EMT s přenoskami Ortofon) a moderátory byli herci s dokonalým projevem. Po Větrníku bylo ještě Halali, týdeník pro lovce zvuku, vysílaný pozdě v noci. Tady jsme mohli slyšet mimo jiné nahrávky soulových gigantů Booker T. and the MG´s, což byl pro mě ve dvanácti letech zážitek, se kterým by sneslo srovnání jen přistání létajícího talíře s posádkou ve složení kapitán Kloss, sturmführer Stedtke, Jurij Gagarin a Jimi Hendrix. Dnes bychom takový "vintage tube sound" v éteru marně hledali. Magnetofony Studer měly fantastické parametry, zvukaři se snažili a redaktoři přemýšleli, jak to zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá (tedy nahrávky The Beatles, Ricka Wakemana, Pink Floyd nebo Steely Dan vyvážit produkcí ze svazových republik). Nebyla tu ještě možnost zničit úsilí nahrávacích studií celého světa vícepásmovým kompresorem, který má dnes před FM kodérem každé rádio. Můj známý už před lety odnesl do bazaru špičkový tuner Revox se slovy, že jistou soukromou stanici nemůže poslouchat. Bylo to v době, kdy dodavatel nainstaloval výše zmíněnou skříňku, aby majitelům plastových jezevčíků na baterie mohla "burácet a slintat" i klasická hudba. Ještě štěstí, že se vedení nakonec nepodařilo prosadit vysílání z "empétrojek". Nezbývalo by pak už nic jiného, než vnitřní konflikt vyřešit kladivem, zatnutým do přijímače, jako to před časem udělal soused, marně čekající na tu pravou americkou country. Šetrný Yllas by s takovou metodou vypínání nesouhlasil. Naštěstí mě zajímá spíš free jazz...

Psáno pro časopis Muzikus