Zlo, zvyky a klávesy (1)

Zlo, zvyky a klávesy (1), foto: Vladimír Švanda
Zlo, zvyky a klávesy (1), foto: Vladimír Švanda

Milí klávesáci, po sérii článků o zlozvycích basáků, kytaristů a bubeníků přichází do vašich domovů prostřednictvím časopisu Muzikus konečně taky seriálek o špatných návycích nás - klávesáků, klávesistů a pianistů. Podařilo se mi domluvit se s pianistou, skladatelem a aranžérem par excellence Petrem Maláskem, který si našel okénko ve svém nabitém programu, a tak jsme se sešli u něj doma, abychom si povídali o správných zásadách při hraní. Během našeho příjemného povídání došlo nejen na techniku hry, ale dotkli jsme se taky trošku improvizace nebo způsobu hraní akordů. Ale o tom až v některém z dalších čísel. Dnes si řekneme něco o základním postoji či posazu u kláves a o postavení rukou na klaviatuře. Uvidíte, že toho je celkem dost. I když jsme zjistili, že vlastně žádná striktní pravidla pro hraní neexistují. Pěkná řádka lidí hraje bez těchto základních znalostí a fakt hodně dobře. Vezměte si třeba takového Michela Petruccianiho (jazzový pianista, který trpěl chorobou kostí, která bránila jeho růstu - pozn. autora), u něj bylo vlastně všechno blbě, ale fungovalo to skvěle. Sám jsem byl překvapen, co všechno by si člověk měl hlídat a čeho se vyvarovat. Spousta těchto pravidel se dá dost dobře všeobecně aplikovat.

 

Sezení (stání) u nástroje

Mojí první otázkou na Petra bylo, jestli by klávesák měl u nástroje spíš sedět nebo stát. Je to samozřejmě velice individuální, někomu se hraje lépe vestoje a někomu vsedě. Záleží taky na tom, co se hraje. Pokud se mají jen držet kila nebo jde o jednoduché hraní, je to celkem jedno. Pokud ale má člověk používat nějakou techniku, což je ve většině případů, je velice důležité, jak je postavená ruka. Aby ruka byla dobře postavená, je optimální sedět. "Když sedíš, máš tři opěrné body, na kterých jsi ukotven; zadek a obě nohy, kdežto když stojíš,

Zlo, zvyky a klávesy (1), foto: Vladimír Švanda
Zlo, zvyky a klávesy (1), foto: Vladimír Švanda

jeden ten bod ti odpadá," vysvětluje Petr Malásek. V zásadě by se mělo sedět na kraji židle, aby se člověk mohl dobře opřít o obě nohy. Právě na nich a na zadní části těla, kterou najdete pod zády, je těžiště. Nohy by hlavně měly být opřené o paty, špičky jsou volné pro ovládání sustainu nebo jiných nožních efektů a přepínačů. I proto je právě lepší sedět - když by chtěl člověk vestoje jednou nohou ovládat sustain a druhou třeba volume pedál, dostává se už do situace, kdy hrozí bezprostřední pád, zkrátka je to téměř nemožné. Sedět by se mělo s rovnými zády a v takové výšce, aby při položení ruky na klaviaturu předloktí bylo zhruba vodorovně, event. mírně nahoru. Určitě ne dolů! V ten moment přestává pracovat váha ruky. Ruka ztratí přirozenou páku a prsty se pak musí mnohem víc snažit o úder. "Úhel ruky je obrovsky důležitý pro zvuk. Tři pianisti dokážou rozeznít piáno a každý úplně jinak."

Ruka musí být navíc zcela uvolněná. Od ramene přes loket a zápěstí až k prstům, vyjma jejich konečků. "Pro každý nástroj je strašně důležité, aby se člověk zbavil jakýchkoli křečí, ruka musí být naprosto volná. Princip je takový, že ruka visí jen na dvou bodech, a to v rameni a na posledním prstovém kloubu, to jsou jediné dva pevné body a všechno ostatní musí být volné. Tím se docílí správný přenos váhy. To je základ, aby se na klávesy dala zahrát nějaká technicky náročnější pasáž. Pokud si to hráč osvojí, má technicky neomezené možnosti. V momentě, kdy ztuhne zápěstí nebo loket, hráč si vytváří strop, přes který se nedostane."

Víc se nám už do tohoto čísla nevejde, budeme pokračovat příště. Tak zatím se doma pěkně zamyslete, jak vlastně u toho vašeho nástroje sedíte...

Psáno pro časopis Muzikus