Leckterý čtenář si možná už po přečtení nadpisu nevěřícně zaklepal na čelo - co je na tomto tématu asi tak k řešení, seskupení se prostě sejde, zabrnká si a konec zvonec. Jenže nic není černobílé. Co člověk (co kapela) to názor, jak by se to správně mělo dělat a proč. Dalším zajímavým materiálem hodným prostudování může být velikost rozporu mezi otázkou "jak bych to chtěl dělat" a odpovědí "jak to ve skutečnosti dělám", popř. Také výsledné konstatování "co z toho mám". O tom ale později, téma je ještě dlouhé a netknuté.
Totiž ještě předtím, než vůbec můžeme položit otázku JAK, je třeba, aby bylo splněno několik dalších podmínek - jinými slovy, musí být známy odpovědi na otázky KDE?, (NA) CO?, S KÝM?, popřípadě PROČ? a podobně. Jsou to vesměs matematicky řečeno podmínky nutné, ne však vždy postačující. Upozorňuji, že stranou prozatím nechávám uskupení studiová, popř. profesionální doprovodné skupiny, u nichž se pouze střídají sólisté. Tímto rozdělením ovšem nepředjímám, že by se ryze amatérská skupina nemohla chovat velmi profesionálně a bez mučení přiznám, že mě přístup některých oslovených kapel a muzikantů v dobrém slova smyslu šokoval. Ještě před započetím vlastního textu bych rád upozornil, že jsem si žádnou uvedenou skutečnost "nevycucal z prstu", vše pochází z mých vlastních prožitků nebo sdělených zkušeností zmíněných hudebníků. Protože zde pochopitelně hrají velkou roli subjektivní názory, je v tomto tématu věnována rozhovorům poněkud větší část, než bývá obvyklé. Pokud by se čtenáři cosi hrubě nelíbilo (popř. se nechtělo věřit), nechť je to pochopeno tak, že je Apríl a já si zkrátka dělám legraci.
KDE aneb zkušebny...
... aneb dlouhodobě tradiční bolístka mnoha kapel. Snad každý déle sloužící muzikant má osvědčenou historku o nějakém děsivém podmáčeném sklepě nebo naopak o suchém podkroví, kam se ale musí aparatura tahat oknem zavěšená na kladce. Bavíme-li se o klasické (hlučné) kapele, je asi nejčastějším místem zkoušení prostor, kde má její bubeník bicí, popřípadě místo, kde vůbec nějaké bicí k užití jsou. Známá pravda sice říká, že je záhodno zkoušet v podmínkách, ve kterých se posléze bude vystupovat (i ve smyslu hraní na stejné nebo srovnatelné vybavení apod.), ale pod tlakem okolností často dojdeme k poznání, že jakékoliv zkoušení je přece jen lepší než žádné, a vezmeme zavděk čímkoliv, co se zrovna nabízí. Mnoho muzikantů ostatně přiznalo, že nikdy netušili, jak rádi mají svou neslyšící babičku (tetičku, matku...), která žije v rozlehlém skoro opuštěném domě, téměř nevychází z pokoje a má pochopení pro bicí soupravu v jedné z místností. Pokud chce mít kapela zkušebnu pouze pro vlastní užívání, znamená to kromě problémů se sháněním prostorů ještě nemalé investice do dalšího vybavení, které bude "sloužit všem". Typicky se jedná o zpěvový aparát a mikrofony, občas navíc některý z muzikantů musí vlastnit dva aparáty, kdy jeden má ve zkušebně a druhý doma, občas je navíc potřeba vybavenou místnost zabezpečit před nenechavci (na tom se šetření může opravdu zle nevyplatit). Jinak řečeno, od sehnání patřičného místa k jeho plné užitnosti je ještě dlouhá (a většinou drahá) cesta. I z tohoto důvodu je často užívanou, i když ne vždy ideální, možností sdílení nějakého pracně vybojovaného místa více kapelami. Obvykle to s sebou nese šanci zkoušet za rozumnější peníze, na druhou stranu má toto řešení i těžko vymýtitelné nevýhody - kapela má na zkoušky vyhrazen neměnný termín, hrozí nedovolené používání cizích aparátů, není vždy úplně jasné, kdo všechno má přístup apod. Specifickou variantou převzatou z pokrokového západu jsou zvlášť ve větších městech již vybavené (bohužel kolikrát jen podle popisu nebo názoru jejich majitele) zkušebny, pronajímané kapelám za hodinovou sazbu. Zvlášť v posledních letech nabral tento model na popularitě a dlužno podotknout, že naštěstí i na serióznosti pronajimatelů. V součtu nakonec platí (a zřejmě ještě dlouho bude), že prostor, v němž může kapela muzicírovat bez hrozby hygienické kontroly a návštěvy zlodějů a kde má zajištěný alespoň minimální pocit uzavřeného tvůrčího prostředí, je věc hodná platby zlatem. Dodejme, že v nespravedlivé výhodě jsou samozřejmě kapely akustické, kapely schopné dosáhnout rozumně nízké hladiny hluku, kapely s malým počtem členů, kapely s velkým množstvím finančních prostředků a tak podobně.
PROČ aneb důvody...
... aneb proč a zda vůbec má smysl zkoušet. Tato otázka vůbec není tak nesmyslná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nikdy totiž neuškodí stanovit si cíl. A položit si otázku "proč" k tomuto kroku přibližuje. Hudebníci bez důvodu a motivace těžko kdy něco nazkouší (hlavně proto, že se nejspíš vůbec nesejdou a v žádné kapele dlouho nevydrží). Fáze motivovanosti jsou různé a s časem se mění - ty hudební jdou od klasické, typu "máme zítra koncert, tak ať to není ostuda" přes sebekritickou, typu "je mi hloupé to ostatním kazit, ukážu se na zkoušce častěji" až k dlouhodobé, typu "za tři měsíce bychom potřebovali umět tolik a tolik skladeb tak a tak, protože..." Důvodů nehudebních je snad ještě více a svoji roli sehrají hlavně v začátcích - ostatně, pokud se někoho zeptáte, proč vlastně začal dělat hudbu, ve slušném procentu případů dostanete odpověď, která tak či onak souvisí s touhou zviditelnit se. Pokud se k nim později přidá i náznak motivace hudební, proč ne. Jinak i náhle objevený důvod (zhusta natáčení nebo významný koncert) často dokáže i veskrze líné a se stavem věci smířené existence napnout k životním výkonům. Jako dost zajímavý příklad mohou leckdy (i když je to překvapivé) posloužit mladé kapely, které se jednak snaží co nejrychleji "vyhrát" a přiblížit se svým vzorům, jednak mají přirozenou potřebu ukázat, že s trochou intenzivního tréninku se dají s přehledem zahanbit zkušení pardálové, kteří s oblibou prohlašují, že už "mají svoje odcvičeno". Nemají.
S KÝM aneb sestava je základ...
... aneb věc ve všech bodech rozhodující. I když se to nemusí na první pohled zdát (a i když hudba není sport ani soutěž, ač někteří tvrdí opak), je kapela pouze tak "dobrá", jak "dobrý" je její nejslabší člen. Vlastnost "být dobrý" není ovšem jednoznačná a nemá jasnou míru - je to spíš součet mnoha jednotlivých atributů, mezi které patří jak vlastnosti hudební (jako třeba vyspělost techniky hry), tak v daleko větší míře vlastnosti lidské (spolehlivost, tolerance, ctižádostivost a tak podobně). Kolikrát je dochvilný a týmově smýšlející doprovodný kytarista daleko platnějším členem než "namistrovaný", věčně absentující a nesnesitelně hlasitý sólák. Kapela (pořád se držím mantinelů, které jsem upřesnil v úvodu) se chová jako specifický organismus, který se pohybuje někde mezi pracovním týmem a volným zájmovým sdružením. Hudební schopnosti, znalosti a povaha jednotlivců pak rozhodují o tom, ke kterému z těchto dvou modelů bude mít kapela blíže. Parta kamarádů, kteří zakoupí a popůjčují si nástroje a pak zkouší "pracovat" stylem "popijeme, pokecáme a občas si zatřískáme do bicích" má s kapelou společné jen to, že se tak sama nazývá - kdo to zažil, ví, že se velmi brzy projeví ambiciózní členové a následně tato forma zábavy buď zaniká, nebo se změní v kapelu nejen podle názvu (což bohužel mnohdy vede ke konci kamarádských vztahů). Podobný superdemokratický model navíc většinou skřípe ve věcech organizačních, neb každý kecá do všeho, ovšem zároveň nikdo nechce být za nic odpovědný. Z toho pak plyne neschopnost zařídit cokoli. Naopak situace, kdy je kapela vedená železnou rukou jedné osoby, která má zásadní jak autorský, tak organizační podíl, většinou nepřispívá ke kamarádské atmosféře a vede k častým členským obměnám z důvodů názorových neshod (výjimky existují!).
Již protřelejší kapela, v jejímž středu ale není žádný zřejmý vedoucí, většinou volí rozdělení rolí (bohužel nejnáročnější a nepříjemné úkoly většinou padnou na toho, kdo přinese takový konstruktivní návrh), kdy někdo se stará o koncerty, někdo o www stránky, někdo má poslední slovo, pokud jde o hudbu, a někdo má tu smůlu, že má auto - a proto všechny ostatní i s jejich nádobíčkem vozí. Zkrátka dělba práce, jak to kdysi definoval kolega Marx. Pro zkoušení a existenci kapely má velký význam i to, jak často se jednotliví členové věnují domácímu cvičení a také jak často kapela koncertuje - je jasné, že pokud se každý na připravovanou skladbu podívá před zkouškou sám, počet nejasností a případných problémů výrazně klesne; stejně jako není sporu o tom, že co se podaří správně zahrát na koncertě (kde jsou často podstatně horší podmínky co se vzájemné slyšitelnosti týče, navíc je potřeba přičíst nervozitu a podobně), už by nemělo při zkoušce představovat problém.
Koncert se dá vlastně chápat jako taková náročnější "veřejná zkouška", která se díky už zmíněným důvodům rovná několika zkouškám běžným. Na závěr pasáže bych rád upozornil, že každý, kdo má kolem sebe sestavu, jejíž členové jsou většinu času alespoň snesitelní, má důvod ke spokojenosti. Jediný "potížista" stačí k tomu, aby všem ostatním kapelní život pěkně znechutil nebo dokonce otřásl existencí kapely. A že takových je...
A konečně JAK a CO...
... aneb dostáváme se k jádru pudla. Překoná-li kapela úspěšně všechny zmíněné i nezmíněné nástrahy, které by jí v tom mohly bránit, pouští se do zkoušení. Je zajímavé, že většina muzikantů má na tento proces poměrně vyhraněný názor, dle svého naturelu a zkušeností. Nepominutelnou zajímavostí je, že každý poměrně přesně ví "jak by se to mělo" nebo "jak by to chtěl" dělat, skutečnost je však většinou dost odlišná. Do tohoto tématu jsem se ovšem snažil vybírat pouze poznatky, které mají co dát kapele v její snaze efektivně využít čas, jehož nemá nazbyt (ne tedy rady typu "zkoušet osmkrát týdně je naprosto optimální"). Jedna z věcí, na níž se téměř všichni oslovení shodnou, je potřeba soukromí - tedy aby byly zkoušce přítomny pouze osoby, které patří ke kapele, popř. jejichž přítomnost je z nějakého důvodu žádoucí (manažer, jiný muzikant, fotograf apod.). Rozhodně se doporučují vyloučit přítelkyně, čumilové, všeználkové a jim podobné existence. Když tak poslechnout a zhodnotit novou skladbu - a pryč. Důvod je prostý - při zkoušení by člověk rozhodně neměl být nervózní a každé "cizí těleso" může být z tohoto hlediska nepříjemné. Pokud je někdo nervózní i tváří v tvář spoluhráčům, nejspíš se děje něco špatného. Potud relativní shoda. Už u vhodnosti poměru četnost/délka zkoušek ale existují rozporné postoje. Jednoznačně nejčastější názor považuje za optimální zkoušení dvakrát týdně a v mezích možností jednou za čas buď jednu ze zkoušek věnovat konkrétnímu účelu, nebo pro tento účel zvláštní zkoušku přidat. Z těchto konkrétních účelů určitě stojí za zmínku kompletní projetí playlistu před důležitým koncertem, kdy se maximalizuje snaha dohrát skladby do konce, je šance připravit si "spojováky", ať hudební nebo mluvené, a v neposlední řadě odhadnout délku vystoupení. Téměř nikdo také nepochybuje o smyslu tzv. dělených zkoušek, kdy se část členů s nějakým společným postižením sejde samostatně a za lepší slyšitelnosti konzultuje a cvičí dílčí záležitosti. Jmenujme alespoň zkoušku vokálů/sborů, které se za asistence jednoho nebo i žádného nástroje účastní jednotliví "takypějící" členové, dále samostatnou zkoušku rytmiky za asistence metronomu (dle bubeníka samozřejmě, někdo používá metronom pořád, někdo jen na zkoušce, někdo jen na koncertě a někdo holt vůbec), vesměs za účelem ověřit si svázání velkého bubnu s akcenty basy. Z dalších pak zvláštní posezení s důrazem na použitelnost případných samplů/playbacků/smyček (doma na počítači to zní prostě jinak) a konečně jakousi "závěrečnou diskuzi" nad právě dokončenou skladbou, kdy se probírají jednotlivé party a celkové aranžmá a doplňují případné vychytávky, jako jsou stopky, dvojhlasy, trojhlasy, řvané mnohohlasy a podobně. Naprosto běžné a žádoucí je také občasné samostatné setkání instrumentalistů, kteří v rámci jednoho uskupení vládnou stejnými nebo charakterově podobnými nástroji (nejčastěji nástroje strunné, dechy, popř. smyčce). To má podobný význam jako setkání rytmiky nebo pěvců.
Dovolím si takovou malou odbočku - zajímavý rozpor panuje nad už dokončenými a párkrát obehranými skladbami. Jedna část hudební obce považuje za rozumné se ke skladbě již ve smyslu autorském nevracet a brát ji jako jakýsi "otisk palce" kapely z doby, kdy skladbu poprvé ve finální podobě dokončila a zahrála. Ta druhá naopak inklinuje k patřičnému překopání skladby při každé vhodné příležitosti (příchod nového člena, náhlé znelíbení/omrzení se stopky, refrénu, mezihry apod.). Jak asi sami cítíte, ani jeden přístup se nedá považovat za úplně ideální - přece jen se občas dají najít pochopitelné důvody k zásadnější změně, na druhou stranu kapela, která si zvykne do nacvičovaných skladeb neustále rýt, asi těžko kdy sestaví a prezentuje souvislejší repertoár. Ale ještě krátce zpět k množství zkoušek - jako bez problémů funkční se jeví i systém jedné (nebo dokonce ještě méně) zkoušky týdně, zejména za předpokladu již vyhranějšího uskupení, které aktuálně netvoří nové skladby; nebo naopak systém intenzivního (třeba obden) zkoušení, namířeného ke konkrétnímu cíli (natáčení, turné). Do extrému dotažený model spočívá ve zkoušení o zvukových zkouškách a koncertech samých - spousta kapel se k němu v minulosti hrdě hlásila, daleko větší spousta ho alespoň občas využívá, ale nechlubí se tím. Na závěr pasáže o frekvenci zkoušení bych ještě jednou rád zdůraznil, že vždy a všude záleží na lidech a co může jedné kapele bohatě stačit k nazkoušení celého koncertu, nemusí jiné stačit ani na jedinou písničku. Sehraná sestava zkušenějších hráčů nemusí jednu stopku omílat celou zkoušku a naopak. U délky samotné zkoušky panuje vzácná shoda ve smyslu "po cca dvou hodinách hraní (plus minus půl hodiny) ztrácí zkouška význam". Zdánlivě jasné jak facka, kdyby ovšem předchozí citát neobsahoval slůvko "hraní". Někdo považuje za normální čtyřhodinovou zkoušku, na které se stěží odehrají dvě hodinky čistého času a zbytek se proklábosí nebo jinak hodnotně využije, někdo má naopak husí kůži z každé minutky, která "přijde nazmar". Podobné je to i s přístupem k chybám - některé kapely se snaží skladbu za každou cenu dohrát do konce, jiné se při pouhém náznaku chyby zarazí a po identifikaci a patřičném zkritizování hříšníka začínají znovu. Jako správnější časem vesměs krystalizuje "rozumně lidský přístup" - hudba se nedělá na směny a kolikrát krátká diskuse nad obtížnou pasáží přispěje k jejímu zdárnému zahrání daleko více než její desetinásobné (chybné) zopakování. Stejně tak se může kapela, která po každém kiksu začíná znovu, na koncertě setkat se situací, kdy po chybě nebude vědět jak dál. Nikdo se (až na výjimky) nesnaží tvrdit, že je žádoucí hrát jako čuně, ale i zkušení hráči mi potvrdili, že nějakou tu chybku člověk udělá téměř vždycky - a pokud se ji na zkoušce naučil zakrýt nebo z ní se ctí vybruslit, tím lépe pro něj, potažmo pro celou kapelu. Je třeba ale dávat pozor, aby míra tolerance nepřerostla rozumnou mez - zkouška je přece jen už podle názvu ve zkoušení a příliš mnoho povídání ne úplně k věci jí škodí (stejně jako příliš intenzivní zkoušení škodí povídání). Na to by měl být vyhrazen čas před nebo po zkoušce, případně odsouhlasená přestávka.
V předchozí kapitolce jsem zmiňoval, jak zásadní je pro kapelu kvalita jejího členstva. Neméně důležitou věcí je repertoár, jaký kapela hraje nebo vytváří. Pomineme-li ortodoxně revivalové kapely, pro které je zásadní co nejpřesnější "kopírka" jejich vzorů a které tedy většinu času tráví nad tabulaturami, nahrávkami, videozáznamy z koncertů a šicími stroji, zbudou v zásadě kapely s částečně převzatým repertoárem, kapely s repertoárem vlastním a jejich podskupinka, kapely improvizující. Zásadní vliv na samotné zkoušení písní totiž má způsob jejich vzniku (zase je to v osazenstvu) - paleta možností je velmi pestrá; od situace, kdy skládající člen přinese do zkušebny notovou transkripci skladby, kterou se do příští zkoušky zbytek kapely naučí (není to ale vždy tak jednoduché, Frank Zappa prý jednou přinesl píseň, kterou osazenstvo kapely odhadlo na rok intenzivního zkoušení, což je při nesporných hudebních kvalitách jeho muzikantů důvod k zamyšlení), po vznik skladby metodou "hodinu jsme jamovali a nakonec jsme měli písničku". Opět daleko nejběžnější je "zlatá střední cesta", tedy typicky: někdo přinese nějakou myšlenku, ke které se postupně dotváří jednotlivé nástrojové party, refrén, mezihry, sóla, text a tak dále až k úplnému úspěchu, nebo naopak k nemilosrdnému zavržení všeho právě vytvořeného. Vybavenější kapely a hudebníci (i když, dnes stačí mobil s diktafonem) bez výjmky vítají možnost skladbu nebo její fragment co nejdříve zaznamenat, nejlépe již v situaci, kdy se mezi hlukem začíná rýsovat hlavní myšlenka. V době vypalovaček a internetu je pak již jen krůček k dalšímu cizelování natočeného v domácím prostředí. Pro zajímavost - největší "modernisté" pracují s pomocí FTP serveru, na němž je umístěna kostra projektu, ke které pak jednotlivci přidávají vlastní části. Těžko říct, kde to skončí. Možná bude za pár let běžné zkoušet s pomocí online audio přenosu, kdy se každý sám doma nazvučí, na uši nasadí sluchátka a bude... Uskupení, která částečně (nebo i pouze) improvizují, se vesměs soustřeďují na co nejdokonalejší souhru a postupem času i jakési "sladění myslí". Sehraná partička pak dovede poměrně přesně odhadnout, co přijde v příštích několika taktech. Takto "vydrezurovaná" kapelka má několik zajímavých vlastností - jednak může vždy a znovu udivovat posluchače tím, že navenek působí téměř jako jedna osoba hrající na víc nástrojů, jednak je vesměs schopna vytvořit velmi zajímavé aranžmá, pokud se rozhodne pracovat na nějaké skladbě, jejíž průběh je předem dán. Platí to samozřejmě i naopak - kapela, pro nIž je charakteristické především hraní "písniček", ale která zároveň jamuje a je naladěna na podobnou vlnu, může čerpat z momentů vzniklých při improvizaci a své skladby jimi obohatit.
A rezultát na závěr aneb CO Z TOHO...
Nikde není řečeno ani psáno, že by kapela s kvalitním repertoárem, schopným členstvem a dobrým výsledným zvukem, která se navíc poctivě a často věnuje zkoušení, měla vyhráno. Tak tomu v žádném případě není. V boji o to, aby si kapelu občas poslechl i někdo jiný než kamarádi a příbuzní, rozhodují i jiné faktory, jako je například neodhadnutelné štěstí, popularita žánru, manažerský um nebo i schopnost působit na koncertě, jako by člověk nikdy nic jiného nedělal, než že stál na pódiu (nedostatky v tomto bodě by vydaly na další téma měsíce). Dobře zahraná a sehraná muzika ale nikdy nikoho neurazí a kapela, která se může něčím takovým pochlubit, má daleko větší šanci být zas a znovu zvána na koncerty, na nichž se může dál vyhrávat, dál získávat zkušenosti a fanoušky a tak pořád dokola až do úplného vítězství. Kapele, která se nikdy nedostala ani přes základní zvládnutí společného hraní a pořád "tak nějak chodí okolo", se taková dvířka otevřou jen stěží. Takže koncertujme, zkoušejme, skládejme, cvičme a vůbec všelijak se snažme, aby nás muzika, kterou děláme a která nás baví, neomrzela. Ostatně, vždycky je kam jít dopředu (nebo to alespoň tvdí všichni, kdo někam došli).
... A CO PROFÍCI?
Jak jsem už několikrát tvrdil sám a jak mi také bylo mnohokrát potvrzeno okolím, vždycky je to především v lidech. Jaké by měl mít zhruba předpoklady člověk, který by se rád dostal do soukolí hudebního byznysu (řečeno hodně nadneseně) jakožto profesionální/nájemný hráč? Pár zjištěných bodů jsem se pokusil vypsat v této kratší pasáži...
Naprostou samozřejmostí je pochopitelně vlastnictví a rozumné praktické zvládnutí nástroje (nástrojů) a dalšího souvisejícího vybavení. Není až tak důležité být supertechnický střelec (bavíme-li se o mainstreamu, vesměs nikoho nezajímají pentoly a šestnáctky při 240 bpm, na druhou stranu to nikdy neuškodí), jako spíš mít schopnost zahrát na nástroj to, co chci, nebo přesněji to, co po mně chtějí jiní a co bude ku prospěchu věci. Tato vlastnost by se dala shrnout mottem: Má hlava vládne mým rukám (nohám, ústům a co já vím, čím vším se ještě dá hrát), ne naopak. V praxi to znamená schopnost bez násilí uhnout ze svých dlouho prověřených cestiček k něčemu nestandardnímu, je-li to třeba, k čemuž je ovšem třeba mít naposlouchané a zvládnuté žánrové i mimožánrové standardy, umět být stylový a vůbec toho mít v sobě "nasátého" co nejvíc. Maximální univerzálnost v terénu se necení jen u automobilů. Trochu problém je, že nabrat zkušenosti pro práci ve studiu je nejjednodušší skrze práci ve studiu, kde ovšem vesměs pracují ti, kdo už tyto zkušenosti mají. Pro dostatečně vytrvalého jedince ale nic nepřekonatelného. Další nevyhnutelnou věcí je příprava teoretická. Ta obnáší znalost notového značení, schopnost jeho rozumné interpretace plus alespoň netriviální znalost hudební nauky (opět spíše ve vztahu k nástroji). S už zmíněnou univerzálností souvisí i potřeba umět rychle a správně reagovat na rozmary "toho, kdo všemu velí". Mám-li uvést příklad ze zahraničí a historie - Tom Waits kdysi chtěl po hudebníkovi, aby "hrál, jako by mu hořely trenýrky". Do not se to sice napsat asi nedá, ale zvládnout se to musí. Tolik v kostce podmínky nutné, nikoliv však postačující. Věcí rozhodující je totiž být alespoň minimálně (tedy nejméně jednou) žádaný. Řečeno polopaticky - pokud vás nikdo nechce, můžete hrát sebelíp, všechno znát - a stejně vám to bude houby platné. Logickou cestou je být alespoň trochu v dobrém slova smyslu známý - pak někdo někde ztratí dobré slovo, někdo jiný někde jinde zvedne telefon a tak dále. Způsoby činění se známým jsou různé - někdo se snaží co nejvíc hrát a koncertovat a razí tezi "sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě" (většinou bohužel nenajdou), jiný se snaží obejít co nejvíc lidí a potřást si s nimi rukou. Obecně mají velkou výhodu absolventi konzervatoří, a to ani ne tak kvůli svému vzdělání (i když to také hraje roli), jako spíš kvůli kontaktům, které během studia získali. Šance, že si na vás vzpomene někdo, s kým jste byli v ročníku, je poněkud vyšší než naděje, že tak učiní někdo, kdo vás vůbec nezná nebo o vaší existenci pouze tuší z doslechu. Na to, že by se ještě našlo mnoho dalších drobností, je toho docela hodně, že? A i po tomto martyriu budete pravděpodobně v nejlepším případě po boku hvězd. Možná i má něco do sebe zůstat snaživým amatérem, který si do roka tucetkrát zakoncertuje, jednou ve studiu natočí demo a dlouhodobě utrácí spoustu peněz za nástroje a vybavení, a to s mizivou šancí na jakoukoli návratnost. Zase má jednoho z nejfajnovějších koníčků na světě a nikdo mu do něj nekecá. I když...
FRANTIŠEK HÖNIG
(bubeník)
Co je podle vás důležité při zkoušení?
Hodně závisí na tom, jaké těleso a za jakým účelem zkouší. Jedná-li se o už sehranou kapelu zkušených muzikantů, pak se často setkávám s podle mě dost zbytečným zkoušením dávno známých a nacvičených skladeb jen proto, aby "se hrálo". Něco jiného je, pokud se zkoušejí nové skladby nebo aranže, ale takové to nekonečné omílání je myslím jenom ztráta času. Jiný případ jsou amatérské kapely, které tvoří méně zkušení muzikanti - ti se mohou díky zkoušení ještě zlepšovat sami a zároveň pilovat souhru, takže potom koncert takové kapely bude mít asi lepší úroveň. Za zmínku stojí i velká tělesa, kde se hraje z listu a zkouška má svůj smysl spíš proto, aby se celek přizpůsobil stylu a výrazu konkrétního dirigenta. Můžu zmínit svou zkušenost z nacvičování Jesus Christ Superstar, které bylo velmi dlouhé a intenzivní - takový čtyřměsíční boj velkého množství lidí s velkým množstvím not. Většina pozic byla kvůli alternacím ztrojená, bylo potřeba vše nazkoušet s různými sestavami, různými sólisty a různě poskládanými sbory, což si vyžádalo obrovské množství času a práce.
A při přípravě na natáčení?
Velké množství desek jsem nahrával tím způsobem, že jsem dorazil do studia, dostal noty, poslechl si "demáč", vyjasnil si styl a hned potom naostro natáčel, třeba jsem ani nevěděl pro koho. Něco trochu jiného je, pokud se chci připravit na natáčení s projektem, k němuž mám vztah - pak se myslím vyplatí odehrát s připravovaným materiálem pár koncertů, na nichž se snadno pozná, kterou pasáž je potřeba zkrátit, která by naopak stála za prodloužení, která je "jalová" a ve výsledku nevyzní a tak podobně.
MIROSLAV "CVANC" CVANCIGER
(kytarista - Lety Mimo, ex-Tři Sestry)
Prozradíš mi, jak probíhají vaše létající zkoušky?
Protože jsme opět (od poslední účasti v Muzikusu už třikrát, pozn. aut.) vyměnili bubeníka, zkoušíme teď u něj, v Kralupech, v klasické zkušebně pobité podklady od vajíček. V současnosti pracujeme na nových skladbách a chystáme se je natočit, takže zkoušíme jednou až dvakrát týdně, což je na nás docela slušný výkon. Pokud před námi není natáčení nebo nemusíme zkoušet nové věci, máme zkoušky mnohem méně často. Jinak, jak zkouška probíhá... na zahřátí se většinou tak hodinku rozehráváme na nějakých důvěrně známých skladbách, pak zaskočíme do hospody na jedno - a potom ještě tak další hodinu pracujeme na nových věcech. Mně s Lookym (původní členové Letů, pozn. aut) se během posledního roku zkoušení starých věcí dost zprotivilo - vždycky když jsme vystřídali bubeníka, museli jsme začít od začátku, což bylo hrozné utrpení.
A jaké to bylo u Tří Sester?
Zajímavé. Když jsem k nim nastupoval, všechny skladby jsem se sám naučil z CD, pak byla jedna zkouška a hned se jely koncerty. Sestry koncertovaly tak často, že nemělo cenu ještě koncertní repertoár v průběhu týdne zkoušet, ani by na to nebyl čas. Jiná situace byla vždy před natáčením nové desky - to se jednou nebo vícekrát vyrazilo na týdenní soustředění k někomu na chalupu a tam se nové skladby poskládaly, nazkoušely a vůbec připravily k natočení.
Jak vznikají nové skladby Letů?
Poslední dobou jsme najeli na model, že pokud má někdo z nás nějaký nápad, nahraje ho doma do počítače, zkusí ho nahrubo zpracovat a doplnit o samply a smyčky. Ty se nahrají a pak podstatnou část zkoušky zjišťujeme, jak budou fungovat se živými nástroji. Na zkouškách většinou nové skladby přímo nevznikají, pokud se objeví nějaký nápad, někdo si ho odnese domů k dalšímu zpracování a až později se do něj znovu pustíme.
ZDENĚK "CHARLIE" BLAŽEK
(studiový kytarista a producent)
Jaké jsou podle vás důležité vlastnosti studiového hráče?
V první řadě je důležité, aby ten dotyčný měl talent, čímž myslím hlavně intonační a rytmické cítění. Krom toho myslím obecně platí, že žádný hudebník, ať už studiový nebo jiný, nemůže úplně oddělit své hraní od svého celkového hudebního rozhledu a přehledu o hudbě, takže i v tom by měl být silný. Studiový hráč by jinak měl být především praktik, který je schopen přijít do studia a na základě třeba notového zápisu nebo harmonického schématu nahrávat hudbu, s níž není úplně sžitý. I přes to by ale měl po konzultaci s producentem nebo autorem umět zvolit vhodný zvuk a podpořit tak směřování té nahrávky. V tomto dnes přináší velké možnosti simulační software, protože je možné ponechat závěrečné úpravy, a to třeba i charakteru zkreslení, mluvíme-li o kytaře, až na závěrečnou míchačku, o korekcích ani nemluvě. Samozřejmě důležitou vlastností u hráče je stylové rozpětí - pokud se někdo dostane dál, třeba až k jazzové improvizaci a jiným složitějším formám, je pro něj pak snadné navrátit se zpět a nahrát sólo do přímočaré, třeba rockové muziky. Někdy je sice třeba ohlídat stylovost a vyhnout se zbytečně komplikovaným věcem, ale jinak je schopnost hrát více stylů ve studiu vždy přínosem.
Je nějaká cesta optimální přípravy pro nahrávání?
Úplně nejdůležitější je myslím být v hráčské kondici, to znamená hrát a v rozumné míře cvičit, aby pak člověk nebyl zaskočen nějakým rychlým sledem not. Je pochopitelně možné vzít si předem zápis nebo třeba "demáč" a na jeho základě se nahrubo připravit, ale jasnou formu to většinou dostává až na místě, po dohodě s producentem, zvukařem a podobně. Jistou přípravou jsou tak zkušenosti z předchozích projektů - díky nim je možné získat potřebnou pohotovost.
Čím se podle vás liší práce profesionálních a amatérských uskupení?
Je tam pochopitelně velký rozdíl - profesionální parta dostane od aranžéra noty, ve kterých je téměř vše dané. Pak zbývá určit tempo, popřípadě typ doprovodu, a hrajeme. Třeba rytmika, pokud má představu o partech dalších nástrojů a zpěvové lince a chytí náladu skladby, může svůj part nahrát i napoprvé. Amatérská parta má ze sebou většinou dlouhou přípravu ve zkušebně, kdy zkoušejí všichni najednou, dokud skladba nezíská přesnou formu, kterou mají všichni zažitou. U profesionálů na to většinou není čas. Mnoho amatérských skupin navíc v poslední době získává zkušenosti z domácího nahrávání, když výkonný počítač se spoustou kvalitních pluginů už dlouho není nemožnou investicí. Ovšem vybavené studio s lampovými preampy a hardwarovými efekty je myslím pořád ještě něco jiného, pokud se bavíme o výsledném zvuku.
EDUARD FIŠNER
(kytarista - Votchi)
Prozradíš mi, jak probíhají zkoušky u Votchi?
Máme většinou tři zkoušky týdně, pravidelně zhruba od sedmi do desíti hodin večer. Je nás ale v kapele šest, takže se ne vždycky sejdeme všichni. Kompletní jsme tak na dvou zkouškách ze tří. Dřív jsme to určitě brali víc vážně, ale teď po několika letech hraní už není taková tragedie, když někdo nemůže z nějakého důvodu dorazit - není to pionýrský tábor. Jinak pokud máme v pátek nebo sobotu vystoupení, většinou jedna zkouška odpadne. Během jedné zkoušky odehrajeme přibližně dvě a půl hodiny hudby a uděláme jednu nebo dvě pauzy. Při zkoušení prostě postupně procházíme skladby, které hrajeme, nijak zvlášť se nezdržujeme. Pokud hrozí opravdu velká neúčast, sejdou se většinou jen Mirek (klávesista a kapelník, pozn. aut.) se zpěvákem a jen tak nad pianem řeší zpěv a vokály.
Jak to děláte při práci na nových skladbách?
Asi nejběžnější způsob je následující: Mirek přinese takovou kostru skladby, každý zkusmo nastřelí vlastní part a postupným omíláním to vyladíme. Zvlášť pochopitelně řešíme nástrojové vícehlasy a zpěv/vokály. Několik písní Mirek přinesl už kompletních a rozepsaných do not, takže tam se každý svůj part prostě naučil a bylo. Občas nějaký riff vzejde z jamování, do kterého se ale nepouštíme příliš často - tak dvakrát třikrát do měsíce. Určitě je pro nás důležitá možnost na zkoušce nahrávat, dřív se nám kolikrát do příštího setkání podařilo zapomenout věc, která se zdála úplně jasná.
Připravujete se intenzivněji, když vás čeká natáčení?
To se vždycky tak jenom říká. Spíš se prostě na zkouškách soustředíme na to, aby ve všech partech bylo úplně jasno. Za sebe ale můžu říct, že před studiem většinou nemám vystavěné jediné sólo a pak holt improvizuji.
Jaká je u vás na zkouškách atmosféra?
Troufnu si říct, že pohodová. Máme vlastní zkušebnu s dobrým zázemím, takže je to určitě víc domácí prostředí než nějaká sdílená zkušebna. Když dohrajeme, většinou ještě zajdeme na pivo a řešíme další věci ohledně chodu kapely. Na zkoušky chodím už pět let třikrát týdně a vždycky se těším...
ZAK TELL
(zpěvák - Clawfinger)
Zaka jsme zastihli při natáčení šesté desky Clawfinger.
Slyšel jsem mnoho zajímavého o tom, jak netradičně s Clawfinger zkoušíte - většinou prý máte skladbu nahranou předtím, než ji vůbec začnete zkoušet. Jak jste k této metodě došli a co má za výhody?
My prostě začínáme u drobných kousíčků hudby - rytmy, kytarové riffy, nějaké hulákání a všechno hned nahráváme do počítače, stavíme z toho a kolem toho skladbu. Někdy to jde až překvapivě snadno, jindy to sežere spoustu času a nikam nevede, ale tak už to v kapele a v muzice chodí. Samozřejmě jsme během těch let měli pár jamů, ale řekl bych, že tak 95 % toho, co hrajeme, vzniká postupně na počítači se samplovanými bicími. Výhodou našeho způsobu je, že můžeš držet hlasitost na uzdě, takže se tak rychle neunavíš a vydržíš se soustředit. Taky máš větší možnost úprav a pokusů, aniž bys strávil hodiny učením se předělaných partů.
Nevýhodou je, že netvoříš spontánně jako při živém jamování; ale protože jsme to vlastně nikdy nedělali, ani nám to nechybí. No a když je to tímto způsobem hotovo, postupně se písničku učíme hrát.
Používate mnoho samplů a smyček. Jak je přehráváte naživo, jak na nich pracujete a kdy je do skladeb přidáváte?
Máme výborného klávesistu, který má všechny ty záležitosti nasamplované a v pravou chvíli mačká ty správné klávesy tak, aby to znělo, co možná nejlépe a živě. Myslím, že samply jsou pro nás velmi důlěžité, i když samozřejmě můžeme hrát "punkovější" verze našich skladeb bez nich, což občas z technických důvodů musíme. Při skládání se nejdříve snažíme udělat základy, živé nástroje, ale většinou nevydržíme a začneme si hrát s detaily, protože chceme co nejdříve slyšet, jak to "dochutí" aranžmá.
Co je podle tebe důležité pro kapelu, aby byla kapelou?
Důležité je, aby se každý člen cítil mezi ostatními dobře, a to jak na pódiu, tak mimo něj. Když tohle nefunguje, pak už nemá cenu řešit jak hrát a co hrát, pak je něco zkrátka špatně. Lidi si také musí uvědomit, že kapela není v sólovaní. Kapela by měla co nejvíce držet pohromadě a snažit se znít co nejsevřeněji. Odsunout ego stranou a užívat si, když se hudbu daří dělat společně.
PÁR UŽITEČNÝCH ODKAZŮ
TIPY NA ZKOUŠENÍ, CVIČENÍ, KONCERTOVÁNÍ A VŮBEC (ANGL.)
www.musiccareers.net/article.php?id=213
www.hairthieves.com/tip/rec/reh.htm
www.bbc.co.uk/radio1/onemusic/performing/rehearsep01.shtml
www.guitarnoise.com/article.php?id=176
PRONÁJEM ZKUŠEBEN
