Michal Ambrož - pohled do kuchyně kapelníka Hudby Praha

Michal Ambrož - pohled do kuchyně kapelníka Hudby
Michal Ambrož - pohled do kuchyně kapelníka Hudby

Kytarista a zpěvák Michal Ambrož výrazně ovlivnil českou rockovou scénu jako kapelník Hudby Praha, v posledních letech vystupuje též v popředí neméně osobité formace divoký srdce.

Z čeho Michal uvařil Špinavý záda, Mámu tátu a podobné takřka zlidovělé popěvky, jsem se dozvídal v útulné vinohradské hospůdce Trafika.

Michal Ambrož - pohled do kuchyně kapelníka Hudby
Michal Ambrož - pohled do kuchyně kapelníka Hudby

Začnu s dovolením jednou tvou písní: 'Do řiti se řítíme, jaksi o tom nevíme, i když o tom žvaníme, vždycky, když se zkalíme'. Tys byl vždycky v textech skeptický, většina písniček šla na dřeň. Je pro tebe muzika ventilem?

Spíš vnitřní potřebou. Když se stane, že chvíli nekoncertujeme, například teď v zimě, je mi fyzicky nedobře. Potřebuji každý týden uvolnit energii hraním. Když se nehraje, musím aspoň zkoušet. Co se týče písničky Maelström, je samozřejmě zasazená do tehdejší doby, ale teď dostala novou dimenzi, v Asii mi zůstali tři dobří kamarádi.

Jak je to s tvým muzikantským vzděláním? Ty máš "papíry na kytaru", že?

Vystudoval jsem klasickou kytaru na státní konzervatoři u pana profesora Jirmala, který se mnou měl velkou trpělivost. Nebyl jsem moc dříč, šel jsem na tu školu až po gymplu, hodně kvůli tomu, abych potom dostal papír. S ním mohl člověk učit, být v rámci možností na volné noze a taky dostat trošku víc peněz.

Ač studovaný, vždycky jsi hrál doprovodnou kytaru.

Je to tak. Nikdy jsem se necítil být sólovým kytaristou, na elektrickou jsem vlastně poprvé sáhl až v Jasné páce. Víc než sóla mě bral zvuk kytary a následně celé kapely, s tím jsem si hrál. Navíc jsem zároveň zpíval a (jak sám víš) těžko při tom ještě sólovat. To uměl možná tak Jimi Hendrix.

Z jakých kořenů jsi vyšel? Jasná páka občas nese názvuky Talking Heads, Clash...

Ty jsme samozřejmě poslouchali, ale nejvíc nás asi zasáhli B52, nástup americké nové vlny. Stejně jako oni jsme měli dvě zpěvačky, ale záhy jsme zjistili, že s naším potenciálem jsme na ně krátcí. Jim se ty vokály tak nádherně spojovaly, rozpojovaly... Samozřejmě jsou pro mě zásadní dřevní kapely jako Rolling Stones, dodnes miluju "Led se zelim"...

Mám dodneška fakt rád chlapíky s kytarou.

Písničkáře?

Nevím, jestli jsou Iggy Pop nebo Phil Shöenfelt písničkáři. Ale pokud nemáš k dispozici takový organismus jako třeba Led Zeppelin, základ dobré pecky je chlap s kytarou. Ostatní je masíčko, kterým se to obalí.

Jsi taky chlap s kytarou?

Celá léta jsem takhle písničky dělal, dneska ale víc inklinuju k společné práci. Záleží taky na kapele. S Divokým srdcem děláme dohromady od začátku, forma se mění podle potřeby, přispívá k tomu samozřejmě i fakt, že nejsem výhradní autor.

A Hudba Praha?

Mívala vždycky ráda, když jsem věci donesl připravené, všem bylo jasné, co budou hrát a každý si tam časem něco našel. Muzikant takhle většinou upadne do vlastních klišé v dobrém slova smyslu a ty pak dotvoří charakteristický sound celku. Teď to trochu lámeme, ale dřív bývalo zvykem, že když přinesl písničku někdo jiný než já, čouhala z rámce kapely.

Skládáš s akustikou, nebo s elektrickou kytarou?

Dost dlouho jsem dělal s elektrickou, ale teď jsem se vrátil k akustické. Riffy určené pro elektriku by totiž měly nějak znít i na španělce.

Co u tebe vzniká první, text nebo riff?

První obvykle přijde melodie, na kterou mě napadne slogan, slovní spojení. To pak zas dál něco evokuje. Takže když začnu dělat text, nevím, kde skončím.

Jak je to s předělávkami? V repertoáru Hudby Praha najdeme třeba známou cover verzi Should I Stay Or Should I Go, Divoký srdce přezpívalo zase Johnyho Cashe. Zejména Clash jste udělali hodně krystalicky. Jak se ti skládá na v podstatě hotovou předlohu?

Zrovna Clash jsou jediný případ, kdy mě předloha vzala tak, až mě začal napadat český text. Chtěl jsem to hrát, ale do angličtiny se jako zpěvák moc nepouštím, když už, tak spíš slogany, kousky anglických vět zasazené do českého textu.

Clash jste udělali snad dokonce doslovně.

Doslovný překlad to není, ale vyznění je podobné. Chytil jsem se sloganu Should I Stay Or Should I Go, a když to takhle postavíš v češtině, začnou tě napadat podobné věci jako Angličana.

Hudba Praha je hodně založená na kytarových riffech. Vznikají až na zkouškách, nebo tě napadají rovnou?

Většinou přinesu riff a na zkoušce se dotvoří. Před necelými dvaceti lety jsem v Hudbě Praha dospěl do situace, kdy jsem se jako jediný tzv. klasicky vzdělaný člověk dokonce chopil i aranžmá. Objevila se ale určitá strnulost, každý čekal, co donesu, co tam budu chtít. Ku překvapení všech jsem od toho tedy za čas upustil.

U Hudby Praha je navíc specifikum, že riff hrají tři kytary.

Buď jsou nějakým harmonickým způsobem navrstvené, nebo jedou unisono. Když ti tři kytary, každá jinak zabarvená, zahrají unisono riff, to je síla.

Taky to vyžaduje disciplínu.

Určitě, ale písnička nějak probíhá a každý si tam časem najde, co chce.

Nosíš muziku v hlavě, nebo skládáš impulsivně?

Moc ji v sobě nenosím, protože když si nápad nezvěčním, obvykle ho zapomenu. Docela mi pomáhá mobil s hlasovým záznamníkem, jak mě něco napadne, tak to tam nazpívám, namluvím nebo napískám a pak se k tomu vracím.

A hudební nápady si pak dál zaznamenáváš, nebo jdeš od mobilu rovnou ke kytaře?

Jednu dobu jsem experimentoval se čtyřstopým kazeťákem, dokonce na něj Hudba Praha za bolševika natočila jednu nevydanou desku. Na tomhle přístroji jsem se snažil i aranžovat, ale postupem doby jsem to opustil. Jak už bylo řečeno, neosvědčilo se to.

Kde hledáš inspiraci? A hledáš ji vůbec, nebo přichází sama?

Nevím, jak se hledá inspirace. Něco tě napadne, skočí to po tobě shůry, nebo sedíš, je ticho, najednou ti začne hrát v hlavě melodie. Zvuk ulice...

Divoký srdce hodně opřádá indiánství, kalumety, až okultismus. Odkud k tobě přichází tyhle vlivy a jak tě při skládání ovlivňují? Na Rádiu Beat si říkáš Strýček indián...

Za prvé je to trošku hra. Když jsem byl malý, hodně mě zasáhl Vinnetou. Kdo to nezažil, nedokáže si představit - na první vydání se čekala fronta přes noc. Z Karla Maye jsem si odnesl hravost; a pak mě potkaly knížky Carlose Castanedy. A jako někoho láká taoismus či budhismus, mě k sobě přitáhla tahle cesta vycházející z dávného šamanismu.

Vzpomenu písničku Povolení nebo ještě lépe přímo hymnu vyznavačů konopí Marijuana. Skládáš s čistou hlavou, nebo z tebe nejlepší nápady lezou, když se trochu nabudíš zlepšováky, ať už je to pár panáků nebo něco ke kouření?

Nabudím, nenabudím... Zásadní bojovníkova cesta je záměrně posunovat tzv. bod spojení, přičemž k posunu bodu spojení mohou vést různé stezky. Ideální je, když ho člověk posune bez ničeho, ale abys to vycvičil, pomáháš si určitými prostředky (některé naopak škodí). V mém případě je záměrem muzika a k posunu bodu spojení zde může vést i zmíněná cesta.

Hudba Praha byla vždycky synonymem pařičů, stačí shlédnout známý dokument z roku 1995. Lze takový rockerský způsob života vést věčně, nebo už jste střídmější?

Jestli někdo vedl rockerský život, tak to byl Ivan Wnsch, my ostatní jsme byli daleko za ním. Mně osobně poslední dobou jak alkohol, tak prostředí, kde je moc alkoholu, vadí. Mám ho rád, protože mi chutná, ale neopíjím se. To se radši dobře najím. Nemám už potřebu lít si chlast do hlavy, aby se něco stalo. K tomu používám výše zmíněné prostředky.

Nahrávky Hudby Praha zněly vždycky syrově a živelně taky proto, že jste nahrávali naživo... viz třeba deska Maelström.

Maelström jsme nahrávali v Roxy během tří dnů, v dobrém prostoru, ale v hrozné zimě. Byl to celkem boj, některé věci ujely, pak jsme tak dělali víceméně všechny desky. Akorát už připravené ve studiu.

Svým způsobem jde o unikátní jev. Na druhou stranu to vyžaduje přijít do studia a nahrát vše z fleku, bez větších chyb. Nevyvolávalo to stres?

Stres byl vždycky spíš z časových důvodů, obzvlášť když nás tlačil termín. Vždycky jsme měli dostatek pásů a dělaly se verze. V jednu chvíli musíš umět říct dost, vybrat nejlepší, byť třeba i s chybkou, a pryč od toho. Aspoň je to živé, dýchá to. To upřednostňuji.

 

Mluvil jsi o své velké zálibě, kterou je jídlo. Tak nám podej nějaký gurmánský recept.

Králík po provencalsku dle Michala Ambrože:

1 mladý jateční králík, cca 25 dkg anglické slaniny, 6-8 mladých cibulek, 10-20 dkg mraženého hrášku nebo malá konzerva sterilovaného, 2-3 dcl bílého nepříliš suchého vína (nejlépe Chardonnay nebo Veltlínské zelené ), bouquet garni (kytička svázaná z: dle síly 1-2 stroužků česneku, snítky petrželky a snítky tymiánu), směs provensálských bylinek ( provensálské koření), špetka muškátového oříšku či květu, olivový olej, sůl, trocha vývaru z masa či brambor (nejlépe kombinace obojího).

Králíka naporcujeme, omyjeme a osušíme nebo aspoň necháme okapat. Anglickou slaninu nakrájíme na větší kostky. Rozpálíme troubu na cca 200°C a mezitím do olivovým olejem mírně vymaštěného pekáčku naskládáme porce králíka, které prokládáme slaninou. Takto připravené porce trochu posypeme pokud možno jemně nadrceným provensálským kořením (po prudkém pečení můžeme ještě trochu přidat) a vložíme do rozpálené trouby. Pozor!

Solíme až zhruba v polovině prudkého pečení, které trvá cca 30 min. dle stáří a velikosti králíka. Během pečení občas podléváme výpekem. Po cca 30 min. zmírníme pečení na 150°C, králíka podlijeme asi polovinou vína a přidáme očištěné a omyté hlavičky mladých cibulek, bouquet garni, a dle chuti můžeme ještě přidat i provensálské bylinky. Za stálého podlévání vínem a oběma vývary pečeme ještě cca 60-90 min., opět dle stáří a velikosti králíka. Zhruba 15-20 min. před koncem pečení přidáme hrášek, který jsme předtím krátce podusili na kousku másla se špetkou muškátu (sterilovaný hrášek nedusíme, jen jej scedíme a smícháme s muškátem). Ke konci pečení též přidáme trochu vývaru tak, aby bylo dost šťávy, a dle chuti můžeme přidat i oříšek másla.

Podáváme nejlépe s vařeným novým bramborem či na másle lehce orestovaným pozdním.

Dle chuti lze též podávat s hlávkovým salátem s lehkou olejovo-citronovou zálivkou a bagetou. Zapíjíme bílým vínem - nejlépe Vlašským ryzlinkem z oblasti Mikulova.

Dobrou chuť!

Psáno pro časopis Muzikus