Muzivizitka - Luboš Malý

Muzivizitka - Luboš Malý
Muzivizitka - Luboš Malý

ročník: 1955 * znamení: Rak

 

na co hraje: Gibson ES-137 Goldtop, Liška strat, Jolana Tornádo, Flamenco kytara Antonio Aparicio, Barokní kytara, dvě loutny, Fender Blues Jr. vintage

 

první nástroj: španělka za 170 Kčs, el. kytara Jolana Alfa za 910 Kčs

 

hudební činnost: bylo jich moc vlivem mnoha provozovaných žánrů - hard rock, jazzrock, jazz, blues, flamenco, historická hudba renesance a baroka

 

publikační činnost: pro Muzikus asi 125 článků (Kytarová dílna, testy, rozhovory...)

 

další činnost: pedagogická a společensko kulturní (účast v radě SAI, prezídiu České hudební rady, Akademie populární hudby, televize...)

 

další koníčky: literatura, historie a lenošení * kurzy, školy, studia: naprostý samouk a cvičení na pokraj zhroucení a umrtvení těla

 

oblíbené kapely: Led Zeppelin, Jethro Tull,The Beatles, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, RTF, Purcell Quartet, Musica Florea

 

vzory: Jimi Hendrix, Jimmy Page, John McLaughlin, Carlos Santana, Eric Clapton, Scott Henderson, Paco de Lucia, Andrés Segovia, loutnisté Nigel North a Paul O´Dette

 

nejhorší koncert: Kdysi hodně dávno v jednom baru na severu Čech, když mi dal kapelník noty, já hrál z listu poprvé hlavní melodii v dosti známé instrumentální skladbě a neměl jsem označenou repetici v prvním dílu. Kapela šla zpátky a já postoupil v modulaci o půl tónu výš. Lidi přestali tancovat, nevěřícně zírali a za debila jsem byl já...

 

nejlepší koncert: Těch bylo strašně moc, v poslední době ( vlastně před rokem) jsem hrál continuo na velkou loutnu teorbu při provedení Monteverdiho slavných Vespers (Nešpory) 1610 v kostele v Jinřichově Hradci.

 

nejkurióznější zážitek z hraní: Před asi deseti lety jsem byl pozván s flamenco kapelou do jednoho diskotékového klubu jako kuriozita. Promotérům občas hrábne, a pak to dopadne tak, že jsme hráli asi na čtyřech sražených stolech latinu a flamenco a plynule jsme přešli simultánně do reprodukované house dance music a myslím, že to byl dokonce hip hop.

 

10 alb, na která nedá dopustit: Sgt. Pepper, Abbey Road, Led Zeppelin I, IV, Jimi Hendrix: Electric Ladyland, Paco de Lucia: Solo quiero caminar, John McLaughlin: Electric Guitarist, Birds of fire, Jordi Savall: J. B. Lully: Suity pro Ludvíka XIV., Händel: Mesiáš, Purcell: Fairy Queen

základní rada pro muzikanty: vždy se snažte poslouchat a hrát s lepšími muzikanty, než jste vy sami...

 

oblíbené pití: Plzeňský Prazdroj, čaj

 

oblíbené jídlo: mám rád prostá jídla, staročeskou a italskou kuchyni, hlavně bych nepozřel fast foody

 

oblíbená blondýna: od útlého věku princezna Zlatovláska a všechny brunety

 

Rádi bychom vám představili naše autory i z trochu jiného pohledu, a tak jim za vás položíme otázku. Nejoblíbenější, nejvíce uznávaný, nejvíce ceněný, nejvíce obdivovaný... styl, nástroj, aparát, osobnost, kapela...?

Mírná hudební schizofrenie se u mně projevovala už v mládí. Po asi tříletém trápení se španělkou jako první zjevení ve třinácti přišla kapela The Beatles, kterou dost brzo následovali Led Zeppelin a bylo rozhodnuto. Pak to byli Deep Purple a první hraní v kapele s naprostou odevzdaností a šíleným flákáním na střední škole. Na kotoučovém magnetofonu jsem sjížděl nahrávky až do úplného vymizení záznamu. Ale to už šífáci vozili elpíčka s Jimi Hendrixem, Janis Joplin, Jethro Tull, Santanou a další hordou té nejlepší muziky. Avšak druhá strana pana Jekylla, pan Hyde, mi servíroval Bacha, Beethovena, Vivaldiho, Mozarta, Händela a celou tu klasickou smečku. Aby toho nebylo málo, tak mi kamarádi podstrčili Mahavishnu Orchestra a Chicka Coreu. Totální zblbnutí jazzrockem mi přivodilo další diagnózu. Uslyšel jsem nahrávku flamenca od Paca de Lucii Solo quiero caminar, která mě úplně odrovnala. Několikaleté cvičení až dvanáct hodin denně způsobilo těžkou retardovanost, ze které mě vytrhlo až manželství. No, rodinu jsem zlobil dál a flamenco kombinoval s moderním jazzem, což se neobešlo bez finačního krvácení, kdy jsem slintal po dokonalých nástrojích a posléze je kupoval. Když jsem nakrmil duši a uši stratosféricky rychlými běhy po hmatníku a rasqueada mi chřestily hlavou i ve spaní, přilétl ve snu anděl v černých sametových hadrech, s okružím kolem krku a v ruce držel loutnu. No co mám dál povídat - celý John Dowland. Jeho líbezné melodie a dokonalost loutny mě dostaly na dalších patnáct let. Ale co se nestalo - z loutnových tabulatur na mě začal tajně jukat a vystrkovat hlavu Eric Clapton, následovaný početnou cháskou z delty Mississippi a také nabílo obarvenými bluesmany. Pokročilá schíza dostoupila vrcholu, když často docházelo k podivným jevům - jeden den jsem hrál v hospodě nebo klubu jazz, druhý den jsem se ustrojil do kostýmu a hrál s kapelou renesanční koncert, třetí den to bylo flamenco s tancem nebo bez, pak revivalový koncert s The Doors, následoval kytarový recitál a šup na to do Opery doprovázet tenora v árii. A k tomu každý den učím na kytaru ve dvou školách a ještě soukromě. A pokud mi zbyde čas, píšu takovéhle úvahy. No vlastně ho moc nemám, protože ještě cvičím na barokní kytaru a chci hrát koncerty pro kytaru a orchestr. Takže přestanu úplně vycházet z domu a nikdo mě nebude znát. Ještě že mi dají do Muzikusu fotku a až půjdu ráno pro rohlíky, tak se nějaké fanynce podepíšu tužkou na noty na ruku. Přátelé, hrajte! Technokrati to neumí a muzika je krásná činnost pro život.

Psáno pro časopis Muzikus