Kytary pana Divokého

Kytary pana Divokého
Kytary pana Divokého

"To néni kytarovej krk, to je krumpáč," docela výstižně mi sdělil první dojmy jeden kytarový kolega potěžkávaje nástroj s charakteristickým bíločerným terčem a pokračoval, "já teda bych s takovouhle kládou na hřbetě nevydržel ani pět minut. Ale kdybys viděl ty jeho pazoury, hotový lopaty s bicepsama, jako já mám stehno. Tutově posiluje, a navíc je furt vomotanej vopravdu masivním řetězem jak z jeřábu v ČKD - no magor, ale jinak je to sympatickej týpek - shodou okolností jsem ho zastihl v Clevelandu, kde byla podpisová akce," chrlil na mě jedním dechem kolega.

 

Následně se vytasil se společnou fotografií s celkem typickým "prostředníkovým" gestem. Měl kliku - na té fotce je totiž s jedním z nejvýraznějších kytaristů poslední doby, v anketě časopisu Guitar Player nejvíce ceněným kytaristou za minulý rok - Jeffem Wielandtem. Že vám to jméno nic neříká? Oblibu vymýšlet si umělecká jména nemají jen "naši" Janečkové, ale i takový Ozzy Osbourne, který však narozdíl od nich jen zlehka "dobrousil" pseudonym vytvořený samotným interpretem - osmnáctiletý Jeff si totiž krátce po nástupu do partičky Zyris začal říkat Zakari Wyland podle postavy Dr. Zachary Smithe z TV šou Ztraceni ve vesmíru. A až Ozzy tehdy po shlédnutí energického projevu mladého kytaristy dotvořil jméno, jež nechybí na žádném CD, co za posledních patnáct let natočil - Zakk Wylde.

Výrazný talent Zakka Wyldea se zrodil v New Jersey, kde začíná neuvěřitelná cesta mladého pokrývače, který neuměl ve čtrnácti letech údajně na kytaru ani brnknout, aby o pouhých pět let později stál na nejslavnějších světových pódiích po boku Ozzyho a Geezera Butlera. Ozzy záhy poznal, že se bez Zakkovy interpretační a autorské invence jen tak lehce neobejde, a dnes je jejich spolupráce takřka osudová (podobně jako před lety s hloupě tragicky zemřelým legendárním a vynikajícím kytaristou Randy Rhoadsem). Zakk Wylde vtrhl mezi kytarovou elitu nejen se samozřejmou technickou virtuozitou, ale zároveň s omračující agresivitou v doprovodech a energickým neobvyklým frázováním v sólech - tehdy módní fender-jacksonovské hammeringové superrychlíky válcoval masitým les paul customem a všem ohýbačům tónů pomocí zámků a pák floyd rosů s gustem předváděl, co všechno se dá zahrát na obyčejného gibsona. Nevěřící uši a zraky jako třešničkou na dortu uzemňoval svým typickým poznávacím znamením - širokým až kvákavě tremolujícím vibrátem a efektními obouručnými sjezdy. Jeho až tvrdohlavá obliba kytar Gibson Les Paul logicky vyústila ve spolupráci s touto firmou, s následným uvedením signature modelu na trh.

 

Gibson

Vzorem pro Zakk Wylde Les Paul je původně bílý Gibson Custom z roku 81, kterého si Zakk pojmenoval Grál (mimochodem před pár lety mu byl zcizen, aby se koncem minulého roku objevil v jakémsi bazaru, odkud ho věrný fanoušek vykoupil a poslal zpět Zakkovi), a jenž kromě nezvykle velké hmotnosti má javorový krk s kulatým profilem modelu 59. Firma Gibson totiž začala od roku 1976 osazovat své modely Custom a Standard lepenými javorovými krky s ebenovým, někdy javorovým hmatníkem, avšak někdy po roce 1982 se vrátila zpět ke krku z mahagonu. Kytary z tohoto období produkují díky javorovému krku jasnější a konkrétnější tón, někteří fajnšmakeři tvrdí, že na úkor vřelosti a širokého zvukového spektra - a možná mají pravdu, ale pro hutně zkreslený zchorusovaný valivý zvuk se schopností vystřelit alikvótní náhvizd prakticky z jakékoliv pozice je to zřejmě "to pravé ořechové". Ze tří kusů slepený javorový krk je tedy hlavním typickým znakem kytar Zakk Wylde Les Paul. Krk je mohutný, oproti ostatním Gibsonům o 1-1,5 mm silnější, avšak nemá běžnou povrchovou úpravu, je překryt pouze tenkou vrstvou průhledného laku. Pan Divoký si totiž oblíbil ohmataný krk své jiné slavné kytary - neuvěřitelně sedřený Les Paul se zbytky namalované jižanské vlajky a hřebíky brutálně přitlučenými(!) špunty od pivních flašek - natolik, že u svých ostatních kytar seškrábal lak krku až na syrové dřevo žiletkou! Hmatník je ebenový s perleťovými custom značkami, 22 pražců Dunlop 6100 (jsou o něco vyšší, než je běžné). Kryt napínacího šroubu je "zlatý" stejně jako ladící mechanika Grover s knoflíky srdcového tvaru. Tloušťka hlavy je o málo větší než u běžných customů. Tělo je klasika - základ tvoří mahagonová "fošna", zde vzhledem k hmotnosti nástroje zřejmě s hustšími léty a asi 15mm silná vrchní javorová deska. Kytara je asi o půl kila těžší než seriový Custom model (necelých 5 kg). Snímače jsou aktivní - EMG 81 u kobylky a EMG 85 u krku, 9V baterie je uložena v prostoru umístění potenciometrů. Třípolohový přepínač snímačů je na obvyklém místě a naprosto běžný. Ovládací prvky jsou zachovány tak, jak je u nástrojů typu Gibson zvykem. Typický černobílý terč má základ v bílém o stupínek slonovějším odstínu než custom model Alpine White. Hlava je ze zadní strany opatřena stejnou základní bílou s vyraženým černým výrobním číslem a znázorněnou tmavou siluetou rozkročeného divočáka - Wyldea. Kytara je vybavena strunami 10-46 a po vybalení z luxusního pouzdra je okamžitě připravena k akci, je velmi dobře seřízena, dohmat je příjemný a ladění perfektní. V pouzdře je přiložen certifikační list, kytarový kabel a trsátka mistra.

Kytary pana Divokého
Kytary pana Divokého

Na první potěžkání je to fakt tíha, i když srovnatelná s některými staršími modely. Zvuk je nasucho hlasitý, ale ne nijak hutný. Po výměně strun za originál ZW tloušťky (10-60) a podladění o půl tónu se vše mění. Dřevo začíná víc odpovídat a i bez aparátu je jasné, že jde o výjimečný nástroj - tóny se v akordech neslévají, odezva všech tónů je vyrovnaná a doznění dlouhé a přirozeně plynulé. Nahvízdávané alikvoty jdou najednou vymáčknout nějak snadněji než u ostatních nástrojů - v celém rozsahu od spodních poloh, kde se snadno odlepují a drží i přes velký rozkmit vibráta, až k těm vysokým jinde těžko vymáčknutelným - je to zřejmě způsobeno vyššími pražci a maličko odlišnými úhly hlava/krk a krk/tělo. To vše je patrné ještě před zapojením do aparatury - ještě kontrola krku (běžné "desítkové" struny mají tlusté "éčko" 046 a to Zakkovi nestačí ani na "áčko"!) ,ale "krumpáč" spolehlivě drží, takže není potřeba šroubem korigovat mohutný tah strun - a můžeme žhavit aparáty. Čistý zvuk je plný opět velmi vyrovnaný, a přestože není agresivní, rozhodně mu nechybí razance. Je lahůdkou na polozkreslené nastavení lampového zesilovače použít snímač u krku - odezva je velmi dynamická a kytara skvěle reaguje na důraz pravé ruky a náklonu trsátka. Všechny změny jsou naprosto přirozené a čisté, míra zkreslení ovlivněná potenciometrem hlasitosti je plynulá a bez ztrát na vysokých frekvencích - od úplně čistého až k brutálnímu masakru. Takovéto (dalo by se snad říci) bluesové možnosti nástroje mohou být pro leckoho překvapením, ale faktem je, že Zakkova sestava neobsahuje žádné procesory ani speciální "čisté, zkreslené a něco mezi" zvuky - míru zkreslení ovlivňuje především prací s ovládáním hlasitosti snímačů přímo na kytaře. Zkreslený zvuk je však to, co dělá z této kytary dravce - vyšší pražce umožňují doslova vystřelování typických hvízdanců a vibrované akordy zajiskří i v jinak běžném doprovodu. Efektní techniky jako glizzované sjezdy, palm mutting (na kobyle tlumené odsekávané riffy nebo části sól), obouručné snižované nátryly nebo i škrtance hrané mezi kobylou a úchytem strun jsou pro tento nástroj něčím samozřejmým, nemluvě o dnes běžném podladění - akordy se při podladění o půltón nezahlcují, aktivní snímače si zde narozdíl od pasivních pořád zachovávají srozumitelnost i při hodně zkresleném zvuku. Jedinou vadou, z hlediska použití nevýznamnou, je u testovaného kusu pouze nekvalitní přilepení ozdobné lišty (binding) k javorovému krku v oblasti 3. pražce - u kytar této cenové kategorie myslím zbytečná. O tom, že se tato signature řada opravdu povedla, svědčí i to, že naprosto identické nástroje Zakk opravdu ve studiu a na pódiu využívá. Po obdržení prvních pěti kusů si je pan Divoký (jak je jeho zvykem) pojmenoval, tentokrát po jižanských hráčích - Martin, Jeeter, George, Lou a Joe D. Třeba George je kytara použitá pro nahrání desky 1919 Eternal kapely Black Label Society a tvoří spolu s Louem část jeho instrumentálního arzenálu při koncertních šňůrách.

 

Epiphone

Nástroj se liší od originálu především materiálem. Zatímco krk je taktéž zhotoven z javoru s podobnou povrchovou úpravou, tělo má mahagonovou pouze vrchní desku (originál má javorovou), zatímco masivnější část těla tvoří deska ze světlejšího dřeva, pravděpodobně olše. Kytara je vybavena také EMG snímači, ale pasivními, řady HZ. Identický charakteristický terč je v základním slonovinovém odstínu o něco tmavší než na originálu. Hlava je epiphonovsky zúžená, mechanika je použitá stejná jako u originálu ve zlatém provedení, a to dokonce i ta ladící zn. Grover. S ohledem na použitý materiál je nástroj o kilo lehčí a při hraní "nasucho" nemá zdaleka tak široký a hutný zvuk jako originál - produkovaný tón se mi zdál až moc plechový. Po zapojení do aparatury jsem však byl poměrně překvapen zvukovým projevem. Co zřejmě chybělo dřevu, dodaly (podle mého názoru) kvalitní snímače, a tak výsledný zvuk při porovnání s originálem rozhodně není tak frustrující jako rozdíl na cenovkách. Zaznamenal jsem odlišné vzdálenosti snímačů od kobylky - oba jsou asi o 5 mm dál, což má jistě vliv na charakter snímaného zvuku. Kvalitně a spolehlivě ladí a přes aparaturu zvukově opravdu připomíná svůj daleko dražší vzor - má také dobrou snahu chytat alikvóty a zkreslené zvuky jsou dobře čitelné i v akordovém hraní. Sama o sobě je kytara pečlivě zpracovaná, po vybalení z papírového přepravního obalu dobře seřízená s příjemným dohmatem, a kdyby nebyla tak okatě "podivočená", určitě by se se svým zvukem zařadila k zajímavým nástrojům produkce firmy Epiphone. Takto je tak trochu předem degradovaná na tu lacinější a ochuzenější verzi Gibson ZW. Podobné je to s hradbou signature aparatur Marshall - tedy šest až osm beden, z nichž na pódiu používá pouze dvě, a signature zesilovače, na nich jsou jen prázdné krabice se žárovkami - signál je totiž do dvou používaných beden veden ze dvou starých osmistovek pečlivě uložených v odpružených přepravních lednicích schovaných za "maršálskou" zdí. Jméno Zakk Wylde je dnes takovým pojmem, že může přilákat tolik potřebné kupce i k lacinějším verzím nástrojů,aparatur, krabiček a la mistr - jen když s tím bude souhlasit. Zakk Wylde však velmi dobře ví, že i kdyby svému sebelepšímu plagiátorovi pověsil na krk svoji kytaru a nechal ho řádit přes svoji aparaturu, nikdy to nebude znít stejně "divoce". Asi má pravdu kolega Mirek Linhart - je to přece jenom v těch zatracenejch pazourách... a... to si ještě žije v Americe, od malička mluví a zpívá anglicky... a... všecko to hudební dění má pod nosem, no jo, to má tak někdo dobrou figuru... a... asi ho rodiče podporují, má kliku že néjni tlustej... a... má navíc, mrcha, takový dlouhý blond vlasy, ženský musej šílet... a... vůbec se umí dobře hejbat na podiu a dobře to vypadá... a... a... a...

 

Info:

Gibson ZW je signature model Zakk Wylde, kytary špičkové kvality, s charakteristickými vizuálními, herními a zvukovými vlastnostmi originálních známek interpreta. Cena je v Praha Music Center 138 900 Kč.

Plus:

výborné zvukové a herní vlastnosti

kvalitní materiál

luxusní pouzdro

Mínus:

váha

cena

kaz na krku

 

Info:

Epiphone Les Paul Zakk Wylde je lacinější verze signaturte modelu Gibson ZW. Cena v Praha Music Center je 24 990 Kč.

Plus:

kvalitní snímače

spolehlivá mechanika

amplifikovaný zkreslený zvuk

Mínus:

zvuková omezenost použitého materiálu

absence pevného pouzdra

Psáno pro časopis Muzikus