Yamaha PSR 1500 a 3000 - test dvou "samohrajek"

Yamaha PSR 1500 a 3000 - test dvou "samohrajek"
Yamaha PSR 1500 a 3000 - test dvou "samohrajek"

Na nabídku otestovat dvě nové samohrajky Yamahy jsem reagoval možná nepřiměřeně nadšeně, ale já si nemůžu pomoct - mám prostě tyhle hračky rád...

Yamaha PSR 1500 a 3000 - test dvou "samohrajek"
Yamaha PSR 1500 a 3000 - test dvou "samohrajek"

Co to tady máme?

Máme tu novu generaci samohrajek střední třídy. Tím míním samohrajky, za které se ani profesionální muzikant nemusí stydět. V podstatě se jedná o nástupce Yamahy PSR 640 a 740, jen o dvě generace mladší. Již několik let jsem majitelem sedmsetčtyřicítky, což samozřejmě ovlivní i tento test...

 

Pohled č. 1

V redakci jsem nafasoval dvě velké, ale nepříliš těžké krabice, které ovšem nevypadají jako (jak jsem psal onehdy o Casiu) z hypermarketu, ale jsou vyvedeny ve střízlivých barvách. Doma jsem pochopitelně rozbalil jen model 3000, jemuž také věnuji značnou část textu. O levnějším sourozenci se zmíním pouze v bodech, v nichž se modely liší. Vzhledem k tomu, že jsem se na test trochu připravoval a kouknul jsme se na internet, nebyl jsem po rozbalení až tak překvapen. Nicméně první věc, která mě vysloveně trkla, byla přibalená externí USB disketová mechanika (notebookového typu, tedy tenká). I přibalený poměrně malý zdroj je příjemným překvapením - k té své jsem si ho musel dokoupit. Nelze pominout ani obsáhlou dokumentaci a CD se softwarem.

 

Pohled č. 2

Takže stručně: Samohrajka stříbrná, s barevným, plně grafickým displejem (barva neplatí u modelu 1500), slotem pro kartu SmartMedia, USB porty, pěti oktávami s dynamikou, spoustou zvuků a doprovodů atd. Tady bych samozřejmě mohl opsat text z letáku, ale to se mi nechce. Spíš zdůrazním, že nástroj oplývá zdokonalenou AWM syntézou a dost dobře nasamplovanými zvuky. Navíc (stejně jako jeho předchůdci) moc dobře hraje, což mimo jiné zajišťuje dobře pochystaný bassreflex.

 

Zvuk

Po zapnutí se vám nástroj nejprve představí krátkou barevnou animací, dále vám napíše, kdo je jeho majitelem, a teprve potom vám umožní si poprvé zahrát. Samozřejmě, první zvuk je akustické piano. Yamaha rozšířila kolekci zvuků "sweet", přidala "cool" a "live". Všechna tato slova v podstatě znamenají jen to, že jsou to zvuky výrazně lépe nasamplované. To platí rovnou u prvního piana. Už v předchozích modelech bylo dost dobré (Yamaha prostě piana umí - podívejte se, na co hraje Elton John...), ale teď je báječné. A stejné je to i s dalšími piany - ať už se jedná o akustická či elektrická. Některá "stage" piana jsou fakt skvělá. U piana také následuje má první výtka: Klávesnice je moc měkká (i pro mě), ale doraz je tvrdý. Takže když do toho začnete trochu bušit, za chvilku vás bolí prsty. Ale pojďme dál: velký pokrok je vidět i u kytar. Tam najdeme různé vícenásobné samply (MegaVoice), které umožňují dynamikou ovládat glizy, vibráta, flažolety a podobně. Ale bez toho se dnes asi žádný slušný nástroje neobejde. Dál můžu pokračovat přes báječné smyčce, dechy, skvělý sopránsaxofon (Felix bledne závistí) a slušné synťáky až k dobrým bicím. Prostě zvuky fajn. Jediný problém je, že (stejně jako u předchůdců) zvuky jsou sice super, samohrajka sama hraje báječně, ale v kapele se neprosadí - je to prostě "moc hodný". Zároveň následuje má druhá výtka - chybí možnost přímé volby zvuku číslem. Než se proklikáte skupinou přes několik obrazovek, čas vašeho sóla pominul... Jenže tak to dneska dělají skoro všichni výrobci a Yamaha nemůže jít jinudy.

 

Oba modely oplývají "organ pipes", to znamená možností vytvářet vlastní zvuky varhan taháním za virtuální registry. To je doplněno uživatelskými pamětmi, které mohou být jak v interní paměti, tak i na disketě či SM kartě (osobně si myslím, že disketovou hodíte do skříně okamžitě poté, co si na SM karty přepíšete obsah svého archívu...). Tím se dostávám k moc důležité věci: Každý zvuk lze slušně editovat a zapsat do uživatelské paměti. Měnit tak můžete všechno možné - od obálky až po použitý efekt. Super.

 

Hody, hody - doprovody!

A tohle je právě ta věc, proč rád testuji samohrajky. Obvykle se u toho moc pobavím (až na výjimky - viz posledně Casio). Seděl jsem u toho asi čtyři hodiny, bolela mě záda, ale smál jsem se jak trubka. Doprovody jsou samozřejmě poplatné době, a tak není divu, že tu najdete okopírovanou Britney Spears či Robbieho Williamse. Trochu smutný příběh je, že spousta doprovodů je dělaných vysloveně pro Německo. Chápu, že větší trh v Evropě není, ale přece jen doprovody Ibiza 2000, Ibiza 2003, Ibiza 2004... Kdo to má poslouchat?! Nicméně v kategorii "Movie" se skutečně pobavíte. Začneme muzikou ze seriálu Profesionálové, pokračujeme písní Licence to Kill z Jamese Bonda a skončíme třeba v Kabaretu...

 

Doprovody jsou udělané velice kvalitně a hodně to souvisí i s kvalitou zvuků. Například styl Unplugged je prostě Tears in Heaven Erica Claptona jak vyšitá. Ale hlavně se správnou "živou" kytarou. To když zahrajete na mejdanu, jste hvězda (i náš kytarista na to koukal jako puk...). Všechny doprovody mají čtyři intra, čtyři verze (ty jsou buď s automatickým brejkem, nebo bez něj) a čtyři konce. Jak bývá dobrým zvykem, první intro je pouhý náťuk, zatímco čtvrté bývá několikataktové veledílo). Harmonii můžete zadávat několika způsoby - od jednoho prstu až po celou klávesnici. Především v módu celé klávesnice je PSR 3000 o dost lepší než její předchůdci.

 

S doprovody také souvisí moc užitečná věc, která se poprvé objevila u Yamaha PSR 9000, a tou je Music Finder. Jedná se o databázi písní - nikoliv uložených MIDI souborů - připravených rovnou pro hraní. Pro každou píseň je nastaven doprovod, zvuk a tempo. V databázi se dá vyhledávat podle stylu, názvu, tempa. V interní paměti najdete 1550 písní. Ty jsou z důvodu ochrany autorských práv pojmenovány odlišně od originálů, ale průměrně znalý uživatel to prokoukne hned. Například: co se asi bude skrývat za písní Is that Lady in Blue? No jistě, modří už vědí, Lady in Red. Názvy (a samozřejmě všechno ostatní) si můžete změnit a uložit (kam jinam než na SM kartu...).

 

Nadstandardní výbava

Tak tady toho máme víc. První důležitá věc je přímé připojení na internet. Ano, oči vás nešálí, tahle věc se opravdu umí připojit na web Yamahy a stahovat z něj doprovody, MIDI soubory, zvuky... K připojení se používá jeden ze dvou USB portů, jimiž nástroj oplývá. Jediný zádrhel je v tom, že potřebujete mít v lokální síti DHCP server, který nástroji přidělí adresu, pak potřebujete ono samotné připojení (samozřejmě vysokorychlostní) a hlavně USB/ethernet adaptér. Ten ovšem v dodávce není a dovozce ho dokonce ani k nástroji nedodává. Takže buďto adaptér k nástroji přidá šikovný obchodník, nebo si ho budete muset koupit v počítačovém obchodě. (Tady vidím v barvě situaci, kdy do obchodu přichází standardní muzikant, který o počítači ví jen to, že je potřeba, a říká: "Dejte mi prosím tu věc, přes kterou se moje klávesy připojí k Internetu." A obchodník ho rovnou pošle na psychiatrii :-).)

 

O další nadstandardní věci jsem se už zmínil - USB disketová mechanika. Do USB portu ale můžete připojit i pevný disk nebo třeba flash disk. Dále tu máme televizní výstup. Tady dokonce můžete nastavit, jestli se na TV bude zobrazovat kopie displeje nebo třeba text či noty. O tom jsem vlastně ještě nepsal - nástroj umí (jak je již dnes standardem) zobrazovat texty z MIDI souborů, z těch také umí zobrazit kterýkoli part v notách (a dokonce i s akordovými značkami).

 

A tím jsme se elegantně dostali k sekvenceru. Disponuje standardními editačními funkcemi, ovládání je intuitivní. Zajímavá věc je synchronizace sekvenceru s doprovody. Mám na mysli to, že například z dodávaného CD puštěnou klavírní skladbu můžete v reálném čase podložit jakýmkoli doprovodem - synchronizaci zajistí nástroj sám. Dál jsou tu dvě výukové záležitosti. Jedna z nich je "Performance Assistant", což je věc, která vás nenechá zahrát falešný tón. Prostě ať hrajete, co chcete, nástroj vydává pouze libé zvuky. Druhá je "guide" - průvodce. Ten vám na displej napíše noty a na vás je, abyste podle nich hráli. Dokud příslušný tón nezahrajete, nástroj počká a v písni nepokračuje. Na učení to funguje výborně.

 

Stejně jako starší modely má i PSR 3000 funkci "Vocal Hormony" - tedy takový jednoduchý vokodér a harmonizér. Ten od doby modelu 740 nedoznal téměř žádných změn, jen přibylo několik nových typů harmonie a řekl bych, že méně šumí. Vokodér se tedy stále dá ovládat spolu s harmonií doprovodu, nebo může být řízen konkrétní stopou sekvenceru.

 

Jako nadstandardní hodnotím i možnosti editace čehokoli - tedy zvuků, doprovodů, nastavení. Díky možnosti ukládat na SM karty je navíc elegantně vyřešeno i ukládání vašich výtvorů, které je tak rychlé a spolehlivé.

 

Rozdíly

Tady se jen stručně zmíním o tom, co chybí u modelu 1500. V první řadě nemá barevný displej - to je ale vada toliko kosmetická, monochromatický je možná lépe čitelný. Dále postrádá vokodér a televizní výstup. Má také méně cool, sweet a live zvuků, méně doprovodů. Oproti 128hlasé polyfonii modelu 3000 má "pouze" 96 současně hrajících hlasů, 14 bicích sad oproti 17 a 190 doprovodů místo 240 (samozřejmě chybí ty nejhezčí...). Navíc má o trochu horší reproduktory.

 

Takže to shrňme

PSR 3000, jakožto menší sourozenec vlajkové lodi Yamaha (což je supersamohrajka Tyros), je dobrou investicí. Získáte poloprofesionální nástroj s výborným zvukem, nápaditými doprovody a spoustou možností rozšíření. Model 1500 je zas cenově velmi dostupný. Výběr je tak jen na vás...

 

Info:

Yamaha PSR 3000 a 1500 jsou nové modely samohrajek řady PSR. Novinkou je možnost přímého připojení na internet. Ceny (při on-line objednávce) jsou: Yamaha PSR 1500 - 35 991 Kč a Yamaha PSR 3000 - 52 990 Kč (vč. DPH).

 

Plus:

zvuk

 

nápadité doprovody

 

možnosti editace

 

připojení na internet

 

Info:

v dodávce chybějící USB/ethernet adaptér

Psáno pro časopis Muzikus