Partitury stříbrného plátna: Jmenuji se Barry. John Barry.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

Nemusíte být nezbytně fanoušky nesmrtelné filmové série o britském agentovi 007, abyste po dvou taktech okamžitě poznali jednu z nejslavnějších filmových melodií, která se na plátna kin vrací již půl století. My si v dnešním díle Partitur stříbrného plátna představíme hudebního skladatele, který nejen že má na svědomí ústřední bondovský motiv a celých dvacet pět let svou hudbou prokládal a míchal dobrodružství slavného špiona, ale také složil hudbu k bezmála další stovce celovečerních filmů, mezi nimiž najdeme řadu opravdu slavných a významných titulů. Během svého života obdržel za svou hudbu snad všechna možná ocenění a vyznamenání včetně pěti oscarových sošek. Nedávno bohužel navždy odešel. Pod titulkem „James Bond will return“ na konci každé bondovky by však klidně mohlo být připsáno „a s ním se samozřejmě vrátí i John Barry“.

Svůj život zasvětil filmové hudbě, v šedesátých letech se však několikrát ocitl i před kamerou - zahrál si ve třech filmech a jednom televizním seriálu. Nutno dodat, že se svou vizáží britského elegána ostře řezaných rysů se tehdy rovnou mohl přihlásit do konkurzu na roli samotného Bonda. Tato nejdelší filmová série všech dob však Barryho kariéru skladatele filmové hudby tak či onak nastartovala. Ale pěkně popořádku...

 

Dětství v kině

Důstojník Řádu britského impéria, celým jménem John Barry Prendergast, se narodil 3. listopadu 1933 v anglickém Yorku jako nejmladší ze tří dětí. A už jeho rané dětství mělo zásadní vliv na jeho budoucí životní dráhu. Spojení hudby a filmu totiž doslova ztělesňovali jeho rodiče. Matka hrála na klavír a vedla k tomu i malého Johna. Barryho otec zase zasvětil život biografu. Za éry němého filmu se živil jako promítač a postupně se vypracoval až na majitele celé sítě kin v oblasti severní Anglie. V kinosálech svého otce prožil John přirozeně velkou část svých klukovských let a byl to především hudební doprovod, který ho na filmech nejvíce zajímal. Sám později uvedl, že v podstatě „vyrostl v kině“, a hudba ve filmech, kterou tam vstřebával, měla velký vliv na jeho pozdější hudební a umělecké cítění. Ještě než dokončil studium školy St. Peter’s School, byl rozhodnut stát se skladatelem filmové hudby. Chodil na hodiny klavíru a trumpety a absolvoval též kurz hudební teorie, orchestrace a komponování formou korespondence s americkým jazzovým skladatelem Billem Russoem. Nejdříve však ještě musel na dlouhé tři roky narukovat do armády. Službu vlasti si odbýval na Kypru a po celou dobu byl členem vojenské kapely, ve které hrál na trumpetu.

 

Přes rock ‘n’ roll k dirigentskému pultu

Po návratu do rodného Yorku založil vlastní kapelu, žánrově odpovídající tehdejšímu mixu rock ‘n’ rollu, rhytm ‘n’ blues a jazzu. Nazval ji John Barry Seven (měla sedm členů, z nichž tři byli Barryho spolubojovníci z vojny). Po pár letech koncertování se dostavila popularita, kapela vystupovala v televizních show a především uzavřela nahrávací kontrakt s Columbia Records, odnoží labelu EMI (později přejmenováno na prosté EMI Records, neboť vydavatelství Columbia existuje také v USA). John Barry Seven zabodovali v hitparádách s písní Hit and Miss, kterou Barry napsal pro show BBC Juke Box Jury a ještě s několika cover verzemi známých hitů. Talentu samotného Barryho si však všimli především pánové ze studia EMI Abbey Road a angažovali ho, aby aranžoval a dirigoval hudbu pro své interprety. Barry se tak na tři roky stal zaměstnancem EMI.

 

V roce 1959 se skupina John Barry Seven podílela na dvaadvaceti epizodách hudebního seriálu BBC Drumbeat, jehož další hvězdou byl mimo jiné i zpěvák a Barryho kamarád Adam Faith. Faithův úspěch se do značné míry prolínal se vzestupem Barryho kariéry - Barry pro svého kolegu zaranžoval řadu skladeb včetně hitu What Do You Want, který Faitha vyšvihl do čela hitparád. V roce 1960 se pak oba sešli při práci na filmu Beat Girl. Pro Faitha, který měl krom hudby především herecké ambice, to byl debut před kamerou, pro Barryho zase první celovečerní film, k němuž byl pověřen zkomponováním hudby. Snímek i jeho soundtrack (údajně historicky první, který vyšel ve Velké Británii samostatně na LP), zaznamenaly slušný komerční úspěch a bylo rozhodnuto. Barry opouští kapelu a začíná se naplno věnovat hudbě k filmu.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

V tajné službě Jejího Veličenstva

V roce 1962 Barry odchází z EMI do Ember Records, kde se nadále věnuje produkci a aranžování. Tou dobou má komandér Bond na stránkách románů svého autora Iana Fleminga většinu svých dobrodružství již za sebou. Deset vydaných titulů s postavou slavného špiona se stalo doslova literární senzací a není divu, že podnítilo i zájem filmových producentů Harryho Saltzmana a Alberta „Cubby“ Broccoliho. Nadšení čtenářů a producentů přenést Bonda na stříbrné plátno však zdaleka nesdílela velká filmová studia. Hrdina je podle nich příliš britský a plný bezostyšné sexuality. Broccoli se Saltzmanem nakonec přesvědčili Arthura Krima, šéfa společnosti United Artists, který na natočení filmu uvolnil rozpočet milión dolarů (jen pro zajímavost, rozpočet poslední dotočené bondovky z roku 2008 je zhruba dvě stě miliónů dolarů).

Hudbu k filmovému debutu 007 s názvem Dr. No dostal na starost Monty Norman, stejně jako úkol zkomponovat hlavní téma, protože již v té době se s Bondem počítalo jako s filmovou sérií. Když byl Norman se soundtrackem hotov, tvůrci snímku v čele s režisérem Terencem Youngem nebyli spokojeni s jeho ústředním motivem. Představovali si něco zajímavějšího a chytlavějšího a tehdy si Noel Rogers, vedoucí hudebního oddělení United Artists, vzpomněl na Barryho, který již měl zkušenosti s filmovou hudbou, ale zároveň vycházel z popových a rock‘n’rollových kořenů. Barry, který neměl nejmenší povědomí o postavě Jamese Bonda, byl tak za symbolický paušální honorář povolán k přepracování Normanova tématu.

 

Je jisté, že Barry skladbě dodal konečné aranžmá a orchestraci, ale o to, kdo z autorů skutečně vymyslel původní melodickou linku, respektive dvě hlavní melodie tématu, se vedly, a v podstatě dodnes vedou, spory. Norman celý život trval na tom, že on je autorem skladby, a na základě původní smlouvy k filmu Dr. No je i ve všech filmech série až do dnešní doby uveden jako jediný autor znělky. Barry se k tématu dlouho nevyjadřoval, na otázky novinářů většinou odpovídal vždy stejně: „Kdyby Norman byl skutečně autorem, proč bych poté hudbu ke všem dalším dílům psal já?“ Celý spor nakonec skončil v roce 1997 u soudu, poté co Norman zažaloval deník The Sunday Times za článek, ve kterém se doslova psalo, že je mu celý život připisováno autorství díla, které nenapsal. Výsledkem vleklého soudního stání, ve kterém hudební odborníci zkoumali každý takt slavné filmové melodie, byl verdikt ve prospěch Normana.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

Ať už byl skutečný poměr zásluh obou skladatelů na slavné skladbě jakýkoliv, byl to John Barry, kdo dostal na starosti veškerý hudební doprovod bondovek na příštích dvacet pět let. Po Dr. No se z dalších čtrnácti dílů série kvůli pracovní vytíženosti nepodílel pouze na třech - Žít a nechat zemřít (hudbu k tomuto dílu z roku 1973 zkomponoval slavný producent Beatles George Martin, který za titulní skladbu obdržel rovnou Oscara), Špion, který mě miloval (1977) a Jen pro tvé oči (1981). Díky své rock‘n’rollové a popové minulosti a žánrovému rozhledu měl Barry vždy rozhodující slovo i při výběru interpretů titulních skladeb, ze kterých se často vzápětí stávali hity. Hned ústřední píseň druhé bondovky Srdečné pozdravy z Ruska byla nominována na Zlatý Glóbus. Doslova milníkem se pak stala Barryho skladba We Have All the Time in the World v podání slavného Louise Amstronga z kultovního dílu V tajné službě Jejího Veličenstva. Fanoušci 007 jsou dodnes rozděleni na dva tábory - jeden film opěvuje, druhý zatracuje. Jednak se v něm po doposud jediném a zbožňovaném představiteli Bonda Seanu Connerym poprvé a naposledy představil v hlavní roli neznámý australský herec George Lazenby, a za druhé se na konci dílu Bond ožení. Sice hned vzápětí ovdoví, nicméně bez odhledu na to byla zmíněná titulní píseň filmu v roce 2005 zvolena jako třetí nejčastější přání novomanželských párů ve Velké Británii pro zahrání k prvnímu tanci. V soundtracku k tomuto snímku také Barry poprvé použil syntezátory, což bylo v roce 1969 ve filmové hudbě považováno za novátorství. S elektronikou experimentoval i nadále, ale klasický orchestr považoval za nenahraditelný.

 

Titulkové pecky bondovek šedesátých a sedmdesátých let zpívali především sóloví interpreti - nejčastěji Shirley Bassey a Matt Munro. K dílům z let osmdesátých pak začal Barry oslovovat slavné kapely tehdejší popové scény, např. Duran Duran (skladba View to a Kill, 1985) nebo A-ha (The Living Daylights, 1987), což byl v nové éře MTV a nákladných videoklipů zásah do černého. Skladby se držely na prvních příčkách hitparád a pro všechny kapely a interprety bylo velkou prestiží být součástí světa 007.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

Za vrchol svých soundtracků k Bondovi sám autor považuje hudbu ke třetímu dílu z roku 1964 s názvem Goldfinger, do kterého protřepal a namíchal ten správný hudební koktejl dramatických žesťů, jazzu, popu a chytlavých melodií - zkrátka recept, který v bondovkách funguje dodnes.

 

Po éře vynikajícího herce Timothyho Daltona v roli Bonda na sklonku osmdesátých let si dal slavný britský agent několikaletou dovolenou. Mezitím se jeden z jeho oddaných fanoušků (a také velký fanoušek Johna Barryho) skladatel a hudebník David Arnold rozhodl natočit album cover verzí různých skladeb Bondovy historie. Nazval ho Shaken and Stirred: The David Arnold James Bond Project a k jeho nahrávání přizval řadu slavných hostů, např. Iggyho Popa nebo Björk. Barry byl albem nadšený, chválil Arnolda za jeho citlivý přístup k původnímu tématu v kombinaci s moderními prvky a svěžím zvukem. A protože zřejmě cítil, že on i Bond potřebují změnu, zavolal producentce Barbaře Broccoli (dcera původního producenta Cubbyho) a doporučil Arnolda jako svého nástupce. A tak se také stalo, Arnold je po Barrym dodnes teprve druhým dvorním skladatelem Bondovy hudby. Po Barryho smrti o svém učiteli prohlásil: „James Bond by rozhodně nebyl tak v pohodě, kdyby ho John Barry nedržel za ruku...“

 

Muž s Midasovým dotekem

Nebyl to však zdaleka jen špion s povolením zabíjet, díky němuž hudební a filmový svět na Barryho jen tak nezapomene. Britský agent mu jistě otevřel řadu dveří a zajistil popularitu, skutečné uznání si však skladatel vysloužil svou prací v celé řadě dalších úspěšných projektů. Již v roce 1966 triumfoval hudbou k filmovému zpracování knihy Joy Adamson Volání divočiny, za kterou obdržel hned dva Oscary - za nejlepší soundtrack a nejlepší původní skladbu. Bylo to nejen Barryho první oscarové vítězství, ale také vůbec poprvé, kdy Angličan zvítězil v obou těchto kategoriích. Hned o dva roky později následuje další oscarová soška za hudbu k historickému dramatu Lev v zimě, jejíž emocionální a duchovní krásou si Barry zajistil další a další nabídky producentů a režisérů dobrodružných a historických eposů. V sedmdesátých letech již patří k nejváženějším a nejvyhledávanějším autorům filmové hudby. Komponuje pro hollywoodské velkofilmy i komorní dramata, westerny i muzikály. V roce 1985 si svým typicky romantickým a melancholickým soundtrackem k filmu Vzpomínky na Afriku, do kterého se tentokrát kromě námětu samotného snímku promítlo i vážné onemocnění jeho bratra Patrika, vysloužil čtvrtého Oscara.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

Specialista

Jak tak poslouchám výběrové dvojalbum Zulu, přemýšlím, co že je na Barryho hudbě tak výjimečné. Poslech soundtracků mnoha filmových skladatelů je často náročný, hudba je bez obrazu příliš agresivní či jednotvárná. Barryho kompozice na mě působí zcela nevtíravě, vznešeně, jsou velmi neotřele zaranžované. Akční pasáže různých historických a výpravných snímků jsou epické, ale nepůsobí rušivě či nabubřele, naproti tomu jeho romantická a melancholická poloha je něžná, téměř hypnotická. Zvukovou doménou Barryho filmové hudby jsou především žestě a smyčce, melodie jsou elegantní, neprvoplánové, a jeho rukopis i zvuk se dá snadno rozeznat, což je podle mě odjakživa pro autora jakéhokoliv umění to nejlepší vysvědčení.

 

Žiješ jenom dvakrát

Skladatel byl velmi plodný i v soukromém životě. Byl celkem čtyřikrát ženatý, mimo jiné s herečkou Jane Birkin a zplodil celkem čtyři potomky, tři dcery a syna. V polovině sedmdesátých let odcestoval kvůli práci na hudbě k americkému televiznímu seriálu Eleanor & Franklin do USA, kde si pronajal (původně jen na šest týdnů) hotelové apartmá v Beverly Hills. Mezitím nabídek přibývalo, Barry přesídlil do Oyster Bay ve státě New York a nakonec setrval ve Spojených státech celých pět let. Během této doby poznal svou čtvrtou ženu Laurii, se kterou ho seznámil, kdo jiný, než James Bond, respektive současná producentka série 007 Barbara Broccoli. Po zbytek života pak žili střídavě v Londýně a New Yorku.

 

Na sklonku osmdesátých let skladatel vážně onemocněl, trpěl rupturou jícnu následkem alergické reakce po požití jakéhosi léku. Nemoc mu na dva roky znemožnila pracovat a po uzdravení zůstal náchylný k zápalu plic. V devadesátých letech se však úspěšně vrátil k práci hudbou k filmu Tanec s vlky, za kterou si odnesl svého pátého Oscara. Po svém posledním soundtracku k filmu Enigma v roce 2001 se pravidelně objevoval jako dirigent na koncertech své vlastní hudby, spolu s Donem Blackem uvedl muzikál Brighton Rock a v roce 2008 natočil album s názvem Seasons, které sám popsal jako „soundtrack mého života“.

Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna
Jmenuji se Barry. John Barry. - Partitury stříbrného plátna

Skladatel zemřel 30. ledna 2011 v New Yorku na srdeční infarkt ve věku 77 let. Jak ale praví název jedné Barryho písně Žiješ jenom dvakrát (ze stejnojmenné bondovky, jak jinak), ten druhý život - jeho hudba, je tu s námi dál.

 

Těm z vás, které by osudy a tvorba Johna Barryho zajímaly podrobněji, jistě přijde vhod biografická kniha John Barry: The Man with the Midas Touch, kterou napsal Geoff Leonard v roce 2008.

 

Když přišlo na to, zda nějakou nabídku přijmout, či nikoliv, znal skladatel svou cenu a držel se svých zásad. S výjimkou série 007, kde paradoxně každý díl vyžadoval něco nového, nikdy nepracoval na nastavovaných pokračováních filmových „jedniček“, jakkoliv úspěšné byly. Odmítl také každý projekt, ve kterém by s jeho hudbou soupeřili další umělci - např. veleúspěšného Bodyguarda s Whitney Houston či Samotáře v Seattlu, kde si zase producenti vymínili jako součást soundtracku řadu známých popových písní. Při nahrávání ve studiu stál vždy osobně za dirigentským pultem. Byl přesvědčen, že pokud by svou hudbu svěřil jinému dirigentovi, nebylo by to ono.

 

Skladatelská filmografie - série o Jamesi Bondovi:

Dr. No (1962)

Srdečné pozdravy z Ruska (1963)

Goldfinger (1964)

Thunderball (1965)

Žiješ jenom dvakrát (1967)

V tajné službě Jejího Veličenstva (1969)

Diamanty jsou věčné (1971)

Muž se zlatou zbraní (1974)

Moonraker (1979)

Chobotnička (1983)

Vyhlídka na vraždu (1985)

Dech života (1987)

 

Skladatelská filmografie - ostatní (výběr):

Zulu (1964)

Král krysa (1965)

Štvanice (1966)

Lev v zimě (1968)

Půlnoční kovboj (1969)

Poslední údolí (1971)

The Persuaders! (TV seriál, 1971)

Soukromý detektiv (1972)

Den kobylek (1975)

King Kong (1976)

Hra smrti (1978)

V žáru vášně (1981)

Frances (1982)

Cotton Club (1984)

Zubaté ostří (1985)

Vzpomínky na Afriku (1985)

Tanec s vlky (1990)

Chaplin (1992)

Neslušný návrh (1993)

Specialista (1994)

Šarlatové písmo (1995)

Mercury (1998)

Enigma (2001)

 

Dokumenty o Johnu Barrym (výběr):

John Barry: Moviola (1993)

John Barry: License to Thrill (2000)

Psáno pro časopis Muzikus