Partitury stříbrného plátna: Zdeněk Liška - Ať žije král!

Zdeněk Liška
Zdeněk Liška

V minulém díle partitur stříbrného plátna jsme se podívali do Francie, země filmu zaslíbené. Dnes setrváme v naší krásné vlasti, přičemž při volbě významného skladatele hudby na poli českého filmu jsem měl jasno hned od začátku. Nikdy mě nepřestane fascinovat, co se to všechno proboha odehrává v titulní skladbě seriálu Třicet případů majora Zemana, jak silně a hypnoticky působí hudba v Markétě Lazarové nebo jak laskavé chóry v rytmu valčíku zvýrazňují děsivé scény filmu Spalovač mrtvol. Ano, tím skladatelem je Zdeněk Liška, kterému byla nedávno udělena in memoriam cena ministerstva kultury za výjimečný tvůrčí přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Jeho hudební dílo by stěží obsáhla rozsáhlá encyklopedie, pojďme tedy alespoň částečně nahlédnout do života a tvorby nekorunovaného krále české filmové hudby. Na legendárního skladatele také exkluzivně pro Muzikus zavzpomíná filmový režisér Juraj Herz.

„Jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby,“ říká Rudolf Hrušínský ve filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol v jedné věru mrazivé scéně, kterou mimochodem doprovází sladká, éterická hudba Zdeňka Lišky. A právě ten její sladký nádech stupňuje mrazení diváka na maximum - geniální kontrast. Zdeněk Liška krásu hudby rozhodně poznal, a díky jeho opravdu plodné tvorbě i divák českého filmu. Každý, kdo s ním někdy spolupracoval, o něm hovoří s posvátnou úctou jako o perfekcionistovi s absolutním sluchem, který měl neomylný cit pro to, kdy má hudba ve filmu nastoupit, kdy skončit a jak má působit. Již při čtení scénáře měl představu o soundtracku - už slyšel v hlavě tóny, zatímco ostatní viděli jen písmenka. Není rozhodně přehnané říci, že byl naprostým pionýrem české filmové hudby, povýšil ji z pouhého podbarvení na plnohodnotnou složku díla, mnohdy zásadně udávající tempo.

 

Komponoval na konečný střih obrazu, se stopkami v ruce. Celý proces od napsání hudby přes rozepsání partitur a aranžmá obstarával sám. A byl především neuvěřitelně pracovitý, v dobách největšího nasazení komponoval hudbu i k osmi celovečerním snímkům ročně. Říkalo se, že snad nedělá nic jiného...

 

Málem se odstěhoval do Humpolce...

Zdeněk Liška se narodil 16. března 1922 v obci Smečno, nedaleko Kladna. K hudbě ho to táhlo odmalička, začínal s houslemi a tahací harmonikou, později hrál i na trubku, trombón a klavír. Muzicírování bylo v rodině, otec byl členem místní hornické kapely, vyhrávající především na pohřbech. Liškovi z této doby utkví vzpomínka na teskně znějící křídlovku, kterou s oblibou využije ve svých budoucích dílech. Své první skladby začíná komponovat někdy v době studií na gymnáziu, kdy také pravděpodobně dochází k rozhodnutí věnovat se hudbě na profesionální úrovni, protože navzdory přání svých rodičů přestupuje na pražskou konzervatoř. Zde studuje kompozici a dirigování a po absolutoriu v roce 1944 působí krátce jako dirigent ve Slaném.

 

Přichází konec války a budoucí legenda českého filmu se ocitá před rozhodnutím, jakým směrem se vlastně bude v životě ubírat. K velké škodě městečka Humpolec, ale pro dobro lidstva, odmítá nabídku působit zde jako ředitel hudební školy a v roce 1946 odjíždí do Zlína pracovat pro Baťovy filmové ateliéry. Začíná hudbou k reklamám, dokumentům a animovaným snímkům a záhy se raketovou rychlostí začíná šířit věhlas všestranného a velice pružného skladatele. Oslovují ho dva nejvýznamnější tvůrci animovaných a loutkových filmů - Hermína Týrlová a Karel Zeman, jejichž snímkům dá Liškova hudba zcela novou dimenzi. Zemanův Vynález zkázy dokonce zcela dramaturgicky přemění a původně zdlouhavému dílu udá to správné tempo. Liškův vstup do světa hraného celovečerního filmu je nevyhnutelný.

Zdeněk Liška
Zdeněk Liška

Vlak z Gottwaldova do Prahy a zpět

Přichází čím dál více práce v Praze, ale pro své zázemí skladatel prozatím zůstává věrný Zlínu, vlastně už Gottwaldovu, kde žije se svou první ženou - v ulici blízko filmových ateliérů (příhodně nazvané Filmová) si ve spolupráci s architektem Zdeňkem Plesníkem vlastníma rukama vystavěl vilu. Nastává tedy dlouhé období neustálého pendlování vlakem tam a zpět, které vydrží téměř až do konce šedesátých let. V Praze zatím pobývá v pronajatém pokoji hotelu Šroubek, kde má k dispozici klavír, a odtud putuje vždy do studia FISYO ve Smečkách, kde se jeho partitury zhmotní do konečného výsledku.

 

Lišku postupně vyhledávají nejzásadnější režiséři naší kinematografie - Mac Frič, Juraj Herz, František Vláčil, Věra Chytilová, Karel Kachyňa, Jiří Krejčík, Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský, Jindřich Polák, Jiří Sequens, Otakar Vávra a řada dalších. Všichni brzy přijdou na to, že polemizovat s ním o hudbě ke svému filmu je zbytečné, ale výsledek je zaručen. Dokázal zkomponovat cokoliv, od dechovky přes vážnou hudbu, moderní rockové a popové skladby, elektronické plochy pro sci-fi snímky až po hudbu symfonickou. V jeho díle se však v žádném případě nejedná o konvenční přístup, Liška byl především velkým novátorem a experimentátorem, který neváhal použít jakýkoliv hudební nástroj (popř. cokoliv povýšit do role hudebního nástroje), kombinovat zdánlivě neslučitelné a používat neobvyklé, často téměř psychedelické harmonické postupy. Využíval sbory, které zpívaly beze slov, vytvářel plochy plné ruchů a perkusivních smyček, zkrátka prvky na svou dobu neslýchané. Stačí si poslechnout hudbu k legendárnímu sci-fi snímku Ikarie XB 1 Jindřicha Poláka nebo se pozorněji zamyslet nad zvukovou stavbou důvěrně známé znělky seriálu Hříšní lidé města pražského...

Za vrchol Liškovy práce a také příkladnou ukázku toho, jak jeho hudba ve filmu vytvářela vrstvu zcela rovnocennou té obrazové, je všeobecně považován film režiséra Františka Vláčila Markéta Lazarová z roku 1967. Pro skladatele je zásadní také proto, že se při práci na něm seznamuje se sboristkou Danou - svou druhou ženou. S ní také definitivně opouští Gottwaldov a usazuje se ve vile v Hlásné Třebáni.

z filmu Markéta Lazarová
z filmu Markéta Lazarová

Kinoautomat a íránská legenda

Řadě režisérů, Liškových spolupracovníků a přátel nešlo na rozum, proč při svém talentu a hudebním rozmachu stále komponuje pouze pro film, a také se ho na to často ptali. Liška se vždy jen pousmál a řekl: „Já si prostě dělám to své...“ Stejným způsobem odmítl třeba i nabídku světoznámého dirigenta Herberta Von Karajana k napsání rapsodie.

 

Film ale přeci jen nebyl jediným formátem, na který se skladatel specializoval. Kromě toho, že napsal scénickou hudbu pro Laternu Magiku či divadlo Karlín, se zapletl i do mnohem méně obvyklých žánrů.

 

Pravděpodobně první interaktivní film na světě s názvem Kinoautomat: člověk a jeho dům mají na svědomí čeští autoři včetně Zdeňka Lišky, který se podílel na hudbě. Projekt byl představen na výstavě Expo 67 v Montrealu a získal značný světový ohlas, jenž bohužel záhy udusal komunistický režim. Za svou práci byl však Liška odměněn titulem laureáta státní ceny Klementa Gottwalda. A vlastně ještě něčím...

V sedmdesátých letech Liška zkomponoval hudbu pro multimediální projekt k oslavám dvou a půl tisíce let perské říše - to je fakt. Ovšem legendami je mírně opředeno to, jak k tomu došlo, neboť on sám na to téma rád mlžil a vtipkoval. Jedna verze praví, že se tak stalo na doporučení Leonarda Bernsteina. Jiná, pravděpodobnější, říká, že íránského císaře a jeho choť uchvátil právě český Kinoautomat v Montrealu, a proto oslovili Lišku včetně týmu Kinoautomatu. Všichni skutečně odcestovali do Íránu pracovat pro císařský pár a Liška posléze pracoval pro íránského vladaře ještě na několika projektech.

Zdeněk Liška
Zdeněk Liška

Vlak do stanice Nebe

Režisér Juraj Herz si nevzpomíná, že by se skladatel nějak zvlášť účastnil společenských událostí. „On byl zalezlý ve Zlíně. Tam nerušeně pracoval, nikdo mu do toho nemluvil...“ Stejně jako nevyhledával publicitu, stál i stranou tehdejšího politického povětří. Ač byly komunistickému režimu pravděpodobně trnem v oku jeho velmi nadstandardní příjmy, byl příliš vyhledávaným a žádaným umělcem, všichni ho potřebovali. Díky své neuvěřitelné pracovitosti se nevyhnul ani projektům, které se ukázaly jako poplatné tehdejší politické ideologii - za všechny můžeme jmenovat třeba zrovna kultovního Majora Zemana. Co si však budeme povídat - seriál můžete nenávidět, ale hudba je naprosto dokonalá a nesmírně progresivní.

 

Měl rád dobré jídlo, užíval si honosného bydlení, a vůbec všech příjemných věcí, které si za svou poctivou práci mohl dopřát. Jeho druhá žena Dana mu porodila dvě dcery. Celý život trpěl silnou cukrovkou a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se začal jeho zdravotní stav zhoršovat. Přesto se dá říci, že pracoval takřka do konce svých dnů. Na svůj „vlak do stanice Nebe“ nastoupil 13. července roku 1983 ve věku jednašedesáti let. Hudební a filmový svět na něj však jen tak nezapomene. Zanechal po sobě hudbu k více než pěti stovkám filmových titulů, řada z nich je ověnčena cenami zahraničních filmových festivalů.

 

Signum laudis (znamení chvály)

Zcela dobrovolně se vzdávám úmyslu pokusit se zde hudebně rozebírat postupy Liškových kompozic. Jeho hudba se nikdy neopakovala, je neuvěřitelně rozmanitá a mnohdy i velmi náročná. Nejlepší by bylo poslechnout si nějakou „bestofku“, jenže... S tím, že se za minulého režimu „nehrálo“ na vydávání soundtracků, už dnes mnoho nenaděláme. Zaráží mě však, že takový velikán se ani v současné době nedočkal nějakého oficiálního alba ryze vlastních kompozic, alespoň se mi nepodařilo existenci takového titulu vypátrat. Pouze několik Liškových soundtracků vyšlo teprve nedávno ve Velké Británii. Není skoro přehnané říci, že o Lišku je větší zájem v zahraničí než v zemi, kde žil a tvořil. Kromě shlédnutí nějakého filmu vám tedy mohu doporučit alespoň kompilaci Zadáno pro film (Supraphon, 2009), kde je pár Liškových skladeb spolu s kompozicemi dalších autorů. O jeho životě a tvorbě natočil též v roce 2000 režisér Petr Ruttner pro Českou televizi dokumentární snímek s názvem Zdeněk Liška.

Juraj Herz
Juraj Herz

Zdeněk Liška očima režiséra Juraje Herze

Díky zprostředkování mého kamaráda a muzikanta Leoše Paclíka jsme oba měli tu čest a možnost setkat se s filmovým režisérem Jurajem Herzem, který nám o Zdeňku Liškovi více než hodinu laskavě vyprávěl. Nebyl to vlastně ani tak rozhovor, ač jsem měl připravených pár otázek, pan režisér se po první otázce rozpovídal a my už jen posvátně poslouchali... Moc mu za to tímto děkujeme a čtenářům Muzikusu povídání s radostí předkládáme.

„Zdeněk Liška byl ohromný člověk. Byl mohutné postavy, měl silnou cukrovku, ale nic moc si z toho nedělal, byl hodný, usměvavý a klidný, nikdy se nenechal vyprovokovat. Byl to člověk mírně potměšilý, ale v dobrém slova smyslu. S každým si rozuměl, hudebníci ho milovali, protože na natáčení ve filmovém studiu např. nechal ze zahraničí dovézt velké stříbrné mísy plné šunky a maďarských salámů, které u nás nebyly k dostání. Byl velkorysý, žádný jiný skladatel nic podobného nikdy neudělal.

 

Liška dělal výbornou hudbu pro filmy mého učitele, režiséra Jána Kadára Obžalovaný a Obchod na korze, na kterých jsem pracoval jako asistent režie. Tehdy nechal do studia dovézt staré psací stroje, rozdal pianistům noty a ti podle nich ťukali, cinkali a posouvali válci těch strojů a to celé vytvářelo hudbu. Podobné experimenty prováděl např. i u hudby k filmu režiséra Síse, který se odehrával kdesi v Africe - donesl všemožná dřívka, zkrátka si vymýšlel hudební nástroje, bylo to něco úplně nového.

 

Když jsem připravoval svůj první film Sběrné surovosti, šel jsem rovnou za Liškou, protože už jsem věděl, že je geniální, neuvažoval jsem o nikom jiném. U svých filmů jsem byl zvyklý si o hudbě se skladateli promluvit, promítnout si film, projít si každý obraz a říct si, kde bych rád jaký motiv, od kterého záběru po který, kolik vteřin apod. Vždy jsem se do hudby hodně vměšoval - mám celoživotní mindrák, že jsem se nenaučil na žádný hudební nástroj, ač mám dobrý sluch. Proto jsem se vybouřil u nahrávání filmové hudby ve studiu, kde jsem byl vždy přítomen od začátku do konce - byl to vlastně první moment, kdy jsem mohl vnímat svůj film s hudbou. Liška moje pokyny vyslechl, usmíval se a se vším souhlasil. Potom vzal film a odjel do Zlína, kde měl střihací pult, a vrátil se s hotovou hudbou. Tam, kde jsem hudbu chtěl, tam nebyla, kde být neměla, tam naopak byla. Udělal si to úplně podle sebe a bylo to geniální. A bylo dobře, že se nedržel mě. Měl ohromný cit, nejen hudební, ale i dramaturgický.

Juraj Herz s autorem článku
Juraj Herz s autorem článku

Chtěl jsem Lišku oslovit hned pro svůj další film, ale bohužel zrovna neměl čas. Když jsem však připravoval Spalovače mrtvol, věděl jsem, že hudbu musí dělat on, a těšil jsem se na další spolupráci. Liška souhlasil se zkomponováním hudby, ale po přečtení scénáře se potají vsadil s kameramanem o basu šampaňského, že ten film nemůže nikdy vzniknout. Zkrátka nevěřil, že z toho něco bude, že se takový projekt dá natočit. Naštěstí jsem o té sázce nevěděl, už tehdy jsem si Lišky velice vážil, a kdybych věděl, že zrovna on filmu nevěří, pracoval bych na něm s mnohem většími obavami. Až teprve když byl snímek hotov, Liška bez řečí přinesl basu šampaňského a teprve tehdy mi tu boudu prozradili.

 

Už jsem věděl, že nemá smysl mu říkat, kde by hudba měla být, přesto jsme to probírali a Liška se mě v podstatě jen zeptal: ,Mám strašit, nebo mám být laskavý?‘ Řekl jsem mu, že ve filmu už jsem se nastrašil dost, ať je tedy laskavý. A Liška zkomponoval nádherné valčíky, které doprovázejí např. scénu, kdy otec pronásleduje dceru se železnou tyčí, a hudba tam perfektně sedí. Kdyby byla strašidelná, nebylo by to ono. Liškovi se nemuselo vůbec nic říkat, měl zkrátka nos.

 

Spolupracoval jsem s celou řadou hudebníků a každého jsem rozeznal, ve svých motivech a aranžmá se často opakovali. Pouze u Lišky jsem to nikdy nezaznamenal, ten byl vždycky nový...

 

Liška mi osobně vyprávěl o práci na filmu Anděl Levine, který natočil režisér Ján Kadár po své emigraci v USA. Snímek financoval a zároveň v něm hrál hlavní roli velmi populární kreolský zpěvák Harry Belafonte, který měl v úvodu filmu zazpívat píseň. Liška píseň napsal a odcestoval do Ameriky, předal Belafontemu notový zápis, ten však noty neuměl. Kadár s Liškou tedy oslovili mladého černošského zpěváka, který píseň zkušebně nazpíval, aby se to Belafonte mohl naučit. Producent a hlavní hvězda filmu tentokrát oznámil, že píseň je zcela mimo jeho hlasový rozsah. Kadár, který byl v tomto velmi otevřený a naivní, prohlásil, že tedy použijí verzi s mladým černochem, který skladbu zazpíval výborně. Belafonte však rezolutně trval na tom, že on film platí, a píseň tedy musí nazpívat sám. Kadár se skřípěním zubů tedy vyslal Lišku zpět do Prahy a ten přepsal skladbu tak, aby se vešel do omezeného hlasového rozsahu hlavní hvězdy. Pro oba tvůrce to byla nová zkušenost přístupu, kde hlavní roli hrály peníze.

 

Sám jsem vlastně překvapený, že po Spalovači mrtvol už jsem se k další spolupráci se Zdeňkem Liškou nedostal. Snad proto, že byl neustále pracovně zaneprázdněn. Všichni, kdo s ním spolupracovali, si ho nesmírně cenili. Já osobně mám s ním až sentimentální spojení, jedny z nejhezčích vzpomínek na filmování a práci s lidmi. Film Spalovač mrtvol se dodnes promítá po celém světě, vychází na DVD ve všech možných zemích a všude neopomenou zdůraznit vynikající hudbu. Myslím, že to byl široko daleko nejlepší filmový hudební skladatel ve své době.“

plakát k filmu Spalovač mrtvol
plakát k filmu Spalovač mrtvol

Krom celovečerních snímků zkomponoval Zdeněk Liška hudbu také k nepřebernému množství dokumentů, animovaných, loutkových a krátkometrážních filmů. V dokumentární tvorbě byl mimo jiné dvorním skladatelem cestovatelské dvojice Hanzelky a Zikmunda, jmenujme např. snímky Afrika, Z Argentiny do Mexika či Kašmír: Je-li kde na světě ráj. Liškova hudba je také neodmyslitelně spjata s dílem mistra animovaných a loutkových filmů Jana Švankmajera, který ji označuje za velmi významnou součást svých snímků, neboť je podtrhovala svou akcí a rytmičností. Po skladatelově smrti se režisérovi již nepodařilo najít za Lišku adekvátní náhradu a hudbu ze svých děl v podstatě vypustil. Z plodné spolupráce obou autorů jmenujme např. snímky Rakvičkárna, Zahrada či Leonardův deník.

 

Filmografie (výběr):

Vynález zkázy (1958)

Kam čert nemůže (1959)

Vyšší princip (1960)

Baron Prášil (1961)

Ikarie XB 1 (1963)

Obžalovaný (1964)

Obchod na korze (1965)

Sběrné surovosti (1965)

Lidé z maringotek (1966)

Markéta Lazarová (1967)

Údolí včel (1967)

Spalovač mrtvol (1968)

Hříšní lidé města pražského (TV seriál, 1968)

Adelheid (1969)

Ovoce stromů rajských jíme (1969)

Směšný pán (1969)

Anděl Levine (1970)

Už zase skáču přes kaluže (1970)

Vlak do stanice Nebe (1972)

Třicet případů majora Zemana (TV seriál, 1974)

Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)

Dým bramborové natě (1976)

Ferda Mravenec (1977)

Volání rodu/Osada havranů/Na veliké řece (1977)

Setkání v červenci (1978)

Božská Ema (1979)

Signum laudis (1980)

Kam zmizel kurýr (1981)

Psáno pro časopis Muzikus