Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Vintage tremolo II

Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Vintage tremolo II
Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Vintage tremolo II

V minulém dílu jsme otevřeli v oblasti kytarových kobylek a struníků novou kapitolu, a sice vintage tremolo Fender, které v době svého vzniku působilo doslova revolučním dojmem - změnami, které přinášelo. Bráno dnešní optikou a s dnešními znalostmi možností v minulých dílech probíraného tremola Floyd Rose, může takové tvrzení připadat leckomu přinejmenším přehnané, nicméně když si promítneme a porovnáme jednotlivé nově použité funkční atributy vintage tremola, zjistíme, že tomu bylo skutečně tak. Nehledě k tomu, že je poměrně jasné, že Floyd Rose je vlastně - zejména co se stability ladění týče - něco jako „vylepšený pokračovatel“ tremola Fender, ovšem za cenu ztráty jisté charakteristické brilance, jemnosti a twangu ve zvukovém projevu. Nebýt totiž vzniku vintage tremola, pak opravdu těžko říct, jak by veškerý další vývoj na poli pákových mechanismů vůbec pokračoval.

Šest kobylkových kamenů, které se dají pohodlně, otáčením šroubů, posouvat (bez povolení potahu), a tak lze plnohodnotně dolaďovat jednotlivé struny v polohách, byl znatelný posun nejen vůči dobové konkurenci, ale i vůči prvotině Fenderu - Telecasteru. Ten měl v původním návrhu a verzi kobylkové kameny pouze tři, vždy jeden společný pro dvě struny (dodnes se dobově „reinkarnované“ verze takto vyrábějí), což vyžadovalo větší či menší kompromis při nastavování ladění. To, že byly kobylka a struník spojeny do jednoho funkčního celku, byl taktéž jev velmi inovativní - vzhledem k tomu, že na konkurenčních nástrojích byl v té době samozřejmý standard struník a kobylka samostatně. Naprosto revoluční bylo, minule taktéž zmíněné, jemné nastavování dohmatu každé struny (kamene) zvlášť pomocí vždy dvou miniaturních inbusových šroubků, do té doby věc naprosto nevídaná (tuto možnost nám de facto nenabízí ani novější Floyd Rose). Hráč tak mohl plynule nastavit dohmat strun tak, aby kopírovaly rádius hmatníku, nebo individuálně tak, jak mu to právě vyhovovalo pro jeho hru. Jedním z největších, takřka mílových, kroků byla samotná, do té doby taktéž nevídaná, akčnost tremola. Při snížení páky nadoraz dolů k tělu kytary docházelo zejména u strun s největší průtažností k jejich úplnému povolení - tedy byl poprvé možný v budoucnu často vídaný a slýchaný jev, tzv. páka „do mrtva“. :-) Jaké kejkle a šílenosti jdou s vintage tremolem dělat, následně předvedl v plné míře Jimi Hendrix, který ve své hře dotáhl tyto kreace s „vibrapákou“ až na samotné fyzikální hranice možností celého systému, mnohdyt - a na tu dobu - možná až za ně. :-) Pochopitelně že drastičtější kousky s pákou vedly k větší či menší nestabilitě ladění, zejména kvůli zadrhávání se některých strun v plastovém nultém pražci a jejich následnému zpětnému nevracení se do výchozí polohy. Snaha o zlepšení stability ladění vedla v budoucnu k vývoji řady dalších vylepšení, ovšem ne všechna se ujala, na rozdíl od samotného tremola, které se v de facto nezměněné podobě a jedné z variant vyrábí dodnes.

Příště v tématu pokračujeme.

Psáno pro časopis Muzikus