Sysifové, tuláci a valící se kámen - příběhy a pověsti z rockové historie

Sysifové, tuláci a valící se kámen - příběhy a pověsti z rockové historie
Sysifové, tuláci a valící se kámen - příběhy a pověsti z rockové historie

„Rolling Stone není časopis jen o hudbě, ale také o postojích, které jsou jí prodchnuty.“ (Jann Wenner, 1967)

 

Když vyšlo úplně první číslo amerického časopisu, bylo mi deset a kus, jen o pár let později jsem si z tehdejšího postiliónu světového rockového podsvětí krom mnoha nových anglických slovíček osvojil i jedno české: vzpurnost!

Z Masaryčky do San Franciska

Začátkem sedmé dekády mělo skoro každé československé město i městečko v sobě kousek San Franciska, většinou v hospodách nižší kategorie, které nereflektovaly na svazácko-televizní kampaň „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Některá z „pařenišť“ tohoto druhu se stala legendou (U Tyšerů, takto hanspaulský bluesrockový bunkr Houtyš), většina z nich, ačkoli se jmenovala podle králů a rytířů, dnes... ale darmo vzpomínat. Jisté je jen to, že u piva sdružené máničky a jejich slečny vedli krom klasických teenagerských tlachů také vášnivé diskuse nad stránkami jediného tuzemského hudebního časopisu Melodie. Přes všechnu, anebo právě kvůli vší slotě nebyla jim hudba jen zábavou. Byl to jejich život - výraz vzdoru okresních hippies, kteří podědili od kolegů z Ashbury-Haight vzpurnost, tu intuitivní filozofii, do které se vešel Patočka i Bondy a taky časopis Rolling Stone, zprostředkovaný cizojazyčně vybavenými druhy ve zbrani. Osud mi nadělil být jedním z nich. Nezapomenu na večer v jakési čtyřce, kde jsem několik hodin, vybaven chabou gymnaziální angličtinou, nahlas louskal rozhovor v RS s Frankem Zappou. Tržba byla ten večer bídná, vlasatci, mělnická sanfranciská buňka, zapomněli pít pivo. Tak to bylo.

 

A pak přivýdělek ke stipendiu: po nocích jsem třídil balíky na poště nádraží Praha-střed, pod rukou žlutě oblepenou obálku větších rozměrů - odesílatel Rolling Stones mag. inc., adresát Jiří Černý! Málem jsem se stal zlodějem z Masaryčky - tolik pro mne ten časopis znamenal, Jiří naštěstí víc - však on mi ho půjčí.

 

Předurčení

Kdyby na podzim 1967 v jednom starém sanfranciském skladišti časopis Rolling Stone nevznikl, museli bychom si ho vymyslet. S trochou nadsázky se dá říct, že se zrodil coby historická nutnost. Léto lásky bylo sice už málem u konce (alespoň v té krystalické podobě), ale byly to ty nejkrásnější měsíce, které si mohli mladí Američané představit. Byly to časy, o kterých sní každá nastupující generace, ale snad žádná předtím (ani poté) neměla po ruce takové šťastné prolnutí okolností, aby si své ideály dokázala zhmotnit a prožít naplno. Byla to doba souznění a ztotožnění se s něčím opravdu novým, s do důsledku dovedenou antitezí k životním hodnotám rodičů - hrdých vítězů druhé světové války. Byla to éra, kdy na několika čtverečních kilometrech spontánně vznikla kontrakultura, v níž se tak přirozeně mísilo umění s životním stylem, že v těch časech zvaných turn on, tune in, drop out (zapojování, vylaďování, ulítávání) na krátký čas splynuly v jedno jedinečné lidské bytí, human be-in.

 

„Nastal čas Vodnáře! Věk Ryb je pryč! Už žádní Kristové, žádní Napoleoni! Žádní Mickové Jaggerové! Věk Vodnáře je ve znamení rovnosti všech ras, pohlaví a vyznání!“ vyřvávala už v lednu 1967 z pódia mladinká Janis Joplin a jaksi intuitivně stavěla na hlavu všechna pravidla showbusinessu.

„Hej, spratku, kam jdeš s tou kytkou?/Jdu do Friska, abych se přidal k nějaký psychedelický kapele,“ vysmíval se ve stejné době hippiesáckým ideám Frank Zappa.

 

Festival v Monterey, první rockové setkání tohoto druhu, pak zřetelně deklaroval mohutnost celého hnutí, jehož ne-ideje se ze San Franciska bleskurychle rozšířily po celém světě a alespoň na krátký čas zcela změnily zákony populární hudby.

Umíte si představit lepší podmínky pro zrod (nejen hudebního) časopisu?

 

Jiný žurnalismus

Čtrnáctideník Rolling Stone oficiálně založil novinář a vydavatel Jann Wenner (je jím ostatně doposud) a hudební kritik San Francisco Chronicle Ralph J. Gleason. První číslo s titulní stranou, z níž se zubil John Lennon coby vojín Gripweed z filmu Jak jsem vyhrál válku, mělo novinový formát a bylo tištěno na laciném papíře (na burzách se dnes originál prodává až za pět set dolarů). Uvnitř čtenáři nalezli rozhovory s Donovanem, Grateful Dead, s Davidem Crosbym a také první Gleasonovy recenze. V dalších číslech se pak na titulech objevil Bob Dylan, začínající Jimi Hendrix, jen málo známá Tina Turner, Doors, Janis Joplin, ale také Beatles, kteří zrovna dotočili film Magical Mystery Tour, a pochopitelně i inspirátoři názvu časopisu Rolling Stones.

 

Zde je nutné jedním dechem dodat, že Rolling Stone se od prvního čísla (9. 11. 1967) snažil vymezit vůči řadě hippiesáckých fanzinů (Berkeley Barb, Oracle...) zejména profesionálním novinářským přístupem, žurnalistickou vynalézavostí a „uváděním věcí do souvislostí“.

 

Hned zkraje se staly proslulé především dlouhatánské detailní rozhovory, připravené jen velmi obrysově - více méně improvizovaný dialog, často vedený několik dnů i týdnů, byl vystavěn na zásadách rovnosti. Novinář byl umělci partnerem! Princip na hony vzdálený dnešním „phonecalls“ či vymezeným půlhodinkám v hotelovém pokoji, kde se novináři střídají jak apoštolové na orloji, nesl své ovoce: především to bylo velmi přitažlivé a autentické čtení. Vycházející novinářské hvězdy, jako Lester Bangs, Robert Christgau, Cameron Crow, John Landau (ano, objevitel Bruce Springsteena) spolu s vybranými fotografy (Annie Leibovitz, Herb Ritts), ti všichni vyráželi s umělci na turné, viděli je nejen na pódiích, ale také s nimi hovořili při nočních mejdanech i ranních kocovinách.

 

Podobně rozsáhlé byly také recenze. Právě v Rolling Stonu se začala objevovat výkladová hodnocení alb, opět na hony vzdálená dnešním recenzím-anotacím. Na druhou stranu je pravda, že psát o hledačských deskách Zappy, Dylana, Doors či o nových kapelách definujících nové žánry bylo samo o sobě dobrodružství, o jakém se dnešním recenzentům ani nezdá. Navíc takové zážitky vyžadovaly i vynalézavé jakykové prostředky.

A ještě něco: Od samého počátku se v Rolling Stonu objevovala jakoby nehudební témata, která ovšem souzněla s životním stylem mladé generace: válka ve Vietnamu, feminismus, drogy, homosexualita, Charles Manson, vše bylo zpracováváno velmi zasvěceně a s vynalézavostí, kterou si normální noviny a časopisy vlastně nemohly dovolit.

 

Tak se rodil jiný druh hudební publicistiky, kterého jsme se v následujících dekádách také v naší kotlině snažili (a snad doposud snažíme) alespoň dotýkat.

 

Léta slávy

Ačkoli John Lennon ve svém posledním interview označil sedmou dekádu za jednu velkou nudu, pro Rolling Stone znamenala dobu největšího rozkvětu - byl totiž čím dál lepší a svým vizionářstvím dával naději. „Viděl jsem budoucnost rock‘n’rollu!“ napsal zde už zmíněný publicista John Landau po koncertu tehdy ještě neznámého Bruce Springsteena. Časopis pro nás objevoval další jména, o kterých jste se jinde prostě nemohli dočíst: Tom Waits, Patti Smith, Ramones... Podotkněme, že v těchto časech spoluutvářel americký časopis náš vkus, byl jakýmsi prostorem pro vzájemné dorozumění. Všichni jsme si tehdy všecko půjčovali: sedmdesátá léta se líně převalovala a hlad po informacích ze světa, kde vládl rock, byl neukojitelný. Oficiálně jsme si chodili číst Melody Maker do Městské knihovny, Rolling Stone byl k mání v čítárně amerického velvyslanectví, jenže tam zas hlídkovali policejní portrétisté. A fotka před palácem v ulici Na tržišti... Inu, na průser zaděláno. Neoficiálně šlo získat leccos, ale Rolling Stone byl zbožím nejžádanějším - na nelegálních burzách s gramodeskami byl stejně drahý jako nové elpíčko.

 

Časopis vzkvétal a Jann Wenner nejen že dávno splatil sedm a půl tisíce dolarů, které si kdysi do začátků půjčil, ale také se přestěhoval: redakce Rolling Stonu byla nyní v moderní budově v New Yorku.

 

První zaškobrtání slavného časopisu mohli čtenáři zaznamenat v souvislosti s nástupem punku. Už poněkud zakonzervovaný Rolling Stone dával Velké Británii zřetelně najevo: „Eto vaše dělo!“, o postpunku či novém romantismu nemluvě. Vlastně dodnes mne to poněkud mrzí - zatímco Evropou se proháněla další hudební revoluce, vizionářský časopis si medil s Eagels či Fleetwood Mac na titulu. Mají u mne dluh. A přece vizionáři: jako kdyby tím předznamenávali to neblahé a tentokrát opravdu nudné desetiletí počínající osmičkou. Vizualizace populární hudby (vznik MTV) silně poznamenal i strategii časopisu. Razantně se změnila grafika a také témata. Z jedné strany si Rolling Stone konečně povšiml třeba The Clash, z druhé však titulní strany začala okupovat Madonna, Janet Jackson a další produkty hudební televize.

 

Rock & Pop Stone

A přece se pořád slušelo (i vyplatilo) Rolling Stone číst - kdyby pro nic jiného, pak kvůli měnícímu se jazyku, jímž se popisovala hudba. Američané si (na rozdíl od tehdy ukřičených a sebestředných britských noviců hudební žurnalistiky) zachovávali styl a věcnost, i když už Kurt Cobain zkoušel první akordy Smells Like Teen Spirit.

 

Jedním z prvních darů, které jsme v devadesátém roce obdrželi do redakce právě vzniknuvšího (také čtrnáctideníku) Rock & Popu, byly (pravda, poněkud nekompletní) ročníky Rolling Stonu - měli jsme předčasné Vánoce a ve všech tiskových prohlášeních, editorialech a rozhovorech jsme tvrdili, že míníme být jakýmsi průsečíkem mezi aktuálností britských týdeníků a Rolling Stonem, který nás uchvacoval způsobem psaní: kombinací vtipu, zasvěcenosti, kritičnosti a inteligence.

 

A zatímco bystrý Wenner už v devadesátých letech vnímal „nebezpečí“ internetu pro tištěná média (a najal tehdy britského(!) editora Eda Nedhama, aby Rolling Stone zrekonstruoval a modernizoval tím, že ho zjednoduší), my jsme byli přesvědčeni, že navazujeme na nejlepší tradice RS. Což možná byla i pravda, jenže v té době už pravda bláhová. Rolling Stone v novém kabátě akcentoval sexuální témata, „po novácku“ se zasekl do filmu, televizí a scientologů a už tam málem nebylo co číst. Leč jejich náklad v 00 letech začal po web depresích zase stoupat, náš v té době klesl na historické minimum.

 

1000 číslo a co dál?

Co se hudby týče, Rolling Stone se momentálně vyžívá v nekonečných „definitivních“ žebříčcích (100 nejlepších kytaristů všech dob, 50 okamžiků, které změnily rock‘n’roll, 500 nejlepších písní všech dob... ad infinitum).

 

7. května 2006 vyšlo jubilejní 1000. číslo Rolling Stonu, za tři neděle poté jsem po šestnácti letech a těsně před vydáním 250 edice taky definitivně opustil Rock & Pop. Oslavy na obou stranách byly v New Yorku a v Holešovicích. Rolling Stone měl na titulu koláž inspirovanou obalem beatlesáckého alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, my už bez znivelizovaného časopisu založili Klub okoralých srdcí Rock & Popu.

Ostatně nivelizace zasáhla i Rolling Stone, který se odjakživa pyšnil netradičním formátem. Od čísla 1064, které vyšlo 30. října 2008, má rozměry standardního časopisu. Čtyřicet let - to už je pěkný věk pro časopis tak výlučný, jakým americký Rolling Stone byl - a i dnes chce být. 9. listopadu 2007 bylo cosi dovršeno, oslaveno!

 

A pak že se za jeden rok nic nezmění!

 

Wennere! Vojtěchu! Sysife!

 

Rolling Stone

periodicita: čtrnáctideník

náklad: 1,4 milionů po celém světě ve všech mutacích

vydavatel: Jann Wenner

první číslo: 9. listopadu 1967

vydavatelská společnost: Wenner Media LLC

sídlo: New York

P.S.: průměrný věk čtenářů 28 let

 

Nejslavnější novináři časopisu Rolling Stone

Michael Azerrad

Lester Bangs

Robert Christgau

Brian Cookman

Cameron Crowe

Anthony DeCurtis

Deborah Dragon

Jancee Dunn

Joe Eszterhas

Timothy Ferris

Ben Fong-Torres

David Fricke

Erik Hedegaard

Joe Klein

Jon Landau

Jerry Hopkins

David LaChapelle

Annie Leibovitz

Steven Levy

Kurt Loder

Greil Marcus

Paul Nelson

P.J. O'Rourke

Rob Sheffield

Ralph Steadman

Neil Strauss

Matt Taibbi

Hunter S. Thompson

Touré

Peter Travers

Jann Wenner

Baron Wolman

Evan Wright

Psáno pro časopis Muzikus