6/2009

Editorial

  • „Bylo mi asi pětadvacet. Tehdy už jsem hrál s mnoha americkými muzikanty, například Dizzym Gillespiem, Chicem Freemanem, Hiramem Bullockem… Už jsem nějaké kontakty měl. Ale ve výsledku to znamenalo jen to, že je na scéně další dobrý bubeník. OK, máme tu dvacet tisíc dobrých bubeníků. Teď je jich o jednoho víc. Musel jsem hodně hrát a najít si svou cestu…“

    Úryvek je z rozhovoru, který naleznete o kousek dále. Vedl ho Honza Červenka s bubeníkem JoJo Mayerem, když se přepravovali na další štaci do Ostravy. Asi v autě je to správné místo pro interview…, umělec vám nemůže utéct, ani si nebude nervózní manažer významně klepat na hodinky. Ale to není úplně důležité. Když je o čem mluvit, tak už může být jedno kde.

    Hledání vlastní cesty…, to je, myslím, proces, který zákonitě musí postihnout každého muzikanta, pokud to s hudbou myslí vážně. A to je věc, která mě na rozhovoru zaujala. Na to, aby se člověk stal výborným instrumentalistou a hráčem interpretujícím cizí, již napsanou hudbu, stačí hodně pracovat a mít hudební nadání ve smyslu citu pro rytmus, intonačních schopností, rozvinuté hudební paměti… ale to je jen dobře zvládnuté řemeslo. Má-li se hudba stát uměním, bude obsahovat emocionální sdělení. Stejně jako jakékoli jiné umění. A tady v sobě muzikant objevil zcela jiné roviny myšlení, které se hudby nemusí vůbec dotýkat. Jde o hledaní osobnosti v obecném slova smyslu.

    Názory JoJo Mayera, podpořené jeho koncerty, poodhalují jednu takovou cestu muzikanta. Záleží teď jen na vás, jestli si řeknete, že tahle cesta není nic pro vás a nestojí za to se nad ní zamýšlet, nebo vás inspiruje k vlastní cestě. A vůbec JoJo Mayerovi nemusíte věřit. Když vyberu třeba další citát, který svojí kategoričností… Ale posuďte sami: „To je jednoduché. Evropané neumějí hrát jazz. Je samozřejmě pár výjimek. Ale kolik znáš evropských jazzových bubeníků, co umějí text k jazzovým standardům? Žádný je nezná. Ale v Americe je zná každý. A text je poezie, příběh.“

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 3. 6. 2009

Články v tomto čísle