Ibanez Fireman FRM100 TR - aneb s když si kytarista hraje s Photoshopem...

Ibanez Fireman FRM100 TR  - aneb s když si kytarista hraje s Photoshopem...
Ibanez Fireman FRM100 TR - aneb s když si kytarista hraje s Photoshopem...

Když jsem poprvé uviděl tento nástroj, byl mi spíš k smíchu. Asi patřím do té široké a konzervativní skupiny kytaristů, kteří koukají skrz prsty na cokoliv ne úplně obvyklého. O to větší bylo mé překvapení, když jsem si na Firemana zahrál první akord. Ale o tom až později.

Takže dobrý večer

Tato Ibanezka je novým přírůstkem do poměrně početné řady modelů PGM, signature modelů Paula Gilberta. Těm, kterým je jméno tohoto chlápka cizí, možná řekne víc kapela Mr. Big nebo Racer X, jejichž byl a je výrazným členem. Design modelu Fireman je částečně jeho práce - jednoho dne si začal ve Photoshopu hrát s designem kytary Ibanez Iceman a vzniklo z toho tohle...

 

Tato novinka je jakousi cenově dostupnější verzí modelu PGMFRM1, oproti které se ale liší také použitými materiály, barevným provedením a zemí původu.

 

S nástrojem je dodáván kvalitní polstrovaný gigbag (zde vzhledem k specifickému tvaru v podstatě nezbytný), obyčejný jackový kabel a inbus na seřízení táhla krku. Na kytaře jsou nataženy struny D’Addario, pravděpodobně desítky.

 

Pojďte blíž...

Korpus kytary je vyroben ze tří kusů mahagonu. Ergonomicky je tvarován podobně jako kytary typu strat, tedy sezhora mírné zkosení pro kytaristovo předloktí a zespodu výřez pro kytaristův pivní pupek. Jinak je to ale poctivý kus špalku s ostrými hranami, který by určitě hořel dlouho. Krk je slepen ze dvou mahagonových kusů, proložených kusem javorovým. Velká hlava není ke krku dolepená, tvoří s ním jednolitý celek. Velmi pěkná práce. Spoj těla a krku je proveden lepením a ani zde jsem nenašel sebemenší nepřesnost. Kresba použitého dřeva pěkně prosvítá přes transparentně červený lak a výrobce si zřejmě dal záležet i na výběru dřeva, protože na celé kytaře opravdu není žádný kaz. Pickguard je čtyřvrtsvý, v barvě hovězího masa.

 

Celkově nástroj působí velice masivním a solidním dojmem, přesto je poměrně lehká a záda vám neutrhne. Kobylka a struník jsou jakousi variací na klasický typ tune-o-matic. Jmenuje se to Tight-Tune a vypadá to solidně. Jednotlivé kameny kobylky jsou aretovatelné šrouby, takže nehrozí, že by se nějakému z nich podařilo začít drnčet. Struník je udělán šikovně, bez nutnosti provlékat struny skrz něj, stačí je tam prostě nasadit. Co se mi naopak moc nezdá, jsou ladicí mechaniky. Působí dost obyčejně. Jsou to takové ty strojky, kterými budete pravděpodobně muset točit dost často. Z mého pohledu jsou to adeptky na okamžitou výměnu za nějaké spolehlivější kolegyně.

 

Co se týká elektroniky, nástroj je osazen třemi snímači DiMarzio, a to konkrétně Injector Neck u krku, Area ’67 uprostřed a Injector Bridge u kobylky. Jedná se v podstatě o „stratovské“ singly, které ale ve skutečnosti nejsou singly, jenom se tak tváří. No, je to složité, ale pravda je, že nebručí, ale zároveň si v podstatě zachovávají singlový zvuk.

 

Přepínač snímačů je pětipolohový a zapojení je stejné jako u klasického strata. Vedle přepínače se nachází tónová clona pro všech pět poloh a vedle ní, již v zapadlém rohu kytary, se krčí potenciometr Volume. Toto poněkud nezvyklé uspořádání čudlíků je specialitou Paula Gilberta, kterému zřejmě potenciometr hlasitosti spíš překáží. Pokud ovšem občas během hraní manipulujete s hlasitostí přímo na kytaře, může to být trochu nešikovné. Ani nemluvím o „houslovém“ tónu, ovládaném malíčkem přímo během hry. To je s tímto uspořádáním v podstatě nemožné. Ale má to i své výhody, zvláště razantní hráči jistě ocení, že se jim v zápalu hry najednou jen tak neztlumí kytara. A pokud by to opravdu byl problém, vždycky je možné tyto dva potenciometry prostě prohodit.

 

Když se tak koukám na masivní krk typu „krumpáč“ na signature modelu kytary chlápka, který je považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů planety, ptám se: Opravdu platí, že čím je krk tenčí, tím je „rychlejší“?

 

Tak nám zahrajte!

Je to otřepaná fráze, ale mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře. Stejně otřepaně zní, že nejdůležitější je si na tu kytaru osobně zahrát. A do třetice otřepanosti prohlašuji, že to, co se může líbit jednomu, nemusí se líbit druhému. A naopak. Ale pokud jsem vás tímto dostatečně neodradil od části testu popisující mé pocity z hry na tento prapodivný instrument, pokračujte ve čtení. Když jsem ji poprvé vyndal z futrálu, byl jsem dost nemile překvapen seřízením nástroje, které se totiž pravděpodobně vůbec neodehrálo. Musel jsem tedy nejdříve seřídit oktávy a dohmat, ale takový už je život.

 

Jak už jsem zmínil, kytara není tak těžká, jak na první pohled působí. A musím k tomu dodat, že ten na první pohled bláznivý tvar je velmi promyšlený a na kytaru se hraje opravdu pohodlně, kytara je dokonale vyvážená a všechno máte před sebou jako na podnose.

 

Za zmínku stojí krk. Ten je oproti všem ostatním Ibanezkám, které jsem kdy měl v ruce, úplně jiný. Je to totiž opravdu poctivý a tlustý kus dřeva. Rádius je 305 mm, je tedy poměrně plochý a vytahování tónů nečiní žádný problém.

 

A jak ta kytara zní? Už nasucho mě velmi mile překvapila dlouhým sustainem a hlasitým a vyrovnaným projevem. Prostě, jak se říká, tlačila. Nenašel jsem na ní žádný hluchý tón, při vytahování zpívala jak božský Kája a při razantnější hře se „nekousala“ a dynamicky nekomprimovala, jak to některé nástroje s oblibou dělávají. A v neposlední řadě, má příjemné a cinkavé výšky, které u kytar s gibsonovskou menzurou, kobylkou tune-o-matic a mahagonovým tělem také nebývají pravidlem.

 

Při zapojení do aparátu se všechny výše zmíněné vlastnosti jen zesílily. Použité snímače nejsou na kytarách tohoto typu obvyklé, ale tady se ukázalo, že možné je všechno. K čemu bych to přirovnal?S trochou nadsázky, představte si kombinaci esgéčka a stratocastera. Oproti klasickému stratu má kytara tlustší středy a hutnější basy, oproti SG zase průzračnější a dynamičtější tón a mnohem širší paletu zvuků.

 

Kytara mne bavila jak na čisté, tak na zkreslené zvuky. S lehce nakresleným lampovým aparátem z ní můžete dostat skvělé přirozeně znějící barvy, za které by se snad nemusel stydět ani John Mayer. Všechny zvuky zní přirozeně a je z nich cítit dřevo. I mezipolohy umí do jisté míry evokovat stratovský „quack“, kobylkový snímač s lehce zataženou tónovou clonou zase může velmi suverénně nastolit hi-gainovou diktaturu, zvuk si stále zachovává svou neporazitelnou konkrétnost. I pokud máte aparát jako Nigel z kapely Spinal Tap, který má všechny knoflíky ne do desítky, ale až do jedenáctky, kytara prostě nezabručí a nezapíská. Tedy, u mě dobrý!

 

Děkujeme, my se vám ozveme

Ač nejsem velkým příznivcem univerzálních kytar - všeumětelů, v tomto případě si troufám říct, že pokud k životu nutně nepotřebujete páku, tato kytara může velmi dobře posloužit snad komukoliv na cokoliv, zároveň to ale není na úkor její osobitosti. Kytara je pohodlná, má skvělý krk, dlouhý sustain a širokou paletu přirozených a dynamických zvuků. Někomu se nemusí líbit design, někdo si ji naopak koupí jenom kvůli tomu. Rozhodně si ji ale troufám označit za velmi kvalitní profi nástroj. Vřele doporučuji ji vyzkoušet, protože si myslím, že to stojí za to!

 

Info:

Ibanez FRM100 TR je signature kytarou Paula Gilberta. Je vyrobena v Číně a v současné době se prodává za zhruba 20 000 Kč.

 

Plus:

zpracování

ergonomie

zvuk

univerzálnost

design

cena

 

Mínus:

ladící mechaniky

umístění potenciometru Tone (pro někoho)

tovární seřízení

nasadila mi brouka do hlavy

Psáno pro časopis Muzikus