Yamaha DW7-12

Yamaha DW7-12
Yamaha DW7-12

Tentokrát se podíváme na žebrování nástroji z tzv. western série DW, jedná se o dvanáctistrunnou modifikaci jejího základního modelu DW7. Dvanáct strun - to rozhodně stojí za zabrnkání - a v tomhle případě zvláště...

 

Jak tvrdí citát jednoho slavného pána (bohužel už nevím kterého), je kytara vlastně takový "malý orchestr". Nasadíme-li do akce matematickou logiku, musí být dvanáctistrunný nástroj orchestrem o něco větším. Otázkou je, o kolik. Co získáme, když vynásobíme malý orchestr dvěma? Střední orchestr? Velký orchestr? Nebo příšerný chaos, když obě uskupení hrají jiné party? Uvidíme...

 

Vzhled a vlastnosti

DW7-12 nezapře svou příslušnost k sérii, neboť je k nerozeznání podobná (až na počet strun a související detaily) nejen své šestistrunné verzi, ale i mnou nedávno testovanému vyššímu modelu DW15, od něhož naštěstí nepřejala mírně úchylné značky na hmatníku (hvězdičky a jiné podivnosti jsou zastoupeny starými dobrými puntíky). Tvarem odpovídá klasickému dreadnoughtu a celý design je tedy značně konzervativní. Rozdílem oproti vyššímu modelu je "pouze" polomasivní tělo s masivní smrkovou vrchní deskou a zbývajícími částmi z palisandru. Z téhož je vyroben i hmatník a kobylka nástroje. Krk je z natového dřeva, jež je u Yamahy zdá se momentálně v kurzu. Ladicí mechanika je zlacená, s příjemně tuhým chodem, z logických důvodů tentokrát odpadly rozměrnější půlkruhové kolíky (s nimi by hlava nástroje měřila odhadem tak půl metru).

 

Zvuk

Teorie hovoří jasně - do oktávy laděné (respektive unisono, což se týká béčka a vrchního e) struny dávají zvuku kytary přirozený chorus a bohatý, u šestitrunky nedosažitelný, tón. Druhou stranou mince je znásobení výdajů na struny, jejich vyšší praskavost a v neposlední řadě i zdvojnásobení plochy mozolů na prstech. Ovšem, když uvážíme, jaké oběti přinášejí někteří z nás na oltář kytarové hry (často kvůli, alespoň z hlediska zvuku, méně podstatným záležitostem), nejedná se o nic nepřekonatelného, tedy pokud nástroj naplní teoretický předpoklad a kýženého zvuku s ním lze dosáhnout. V tomto ohledu může Yamaha DW7-12 posloužit jako docela dobrý příklad, proč má dvanáctistrunka smysl. Zvuk kytary (zejména u otevřených akordů) získává úplně jiný rozměr a u vybrnkávaných partů se člověk až diví, co všechno může přidání pár drátků způsobit. Daní za bohatší tón jsou bohužel často problémy s laděním ve vyšších polohách, což u testovaného kusu naneštěstí odnesla hlavně E struna (struny), která se se svou o oktávu nadladěnou kolegyní docela nepříjemně rozcházela (přičemž - že "něco není v pořádku", pozná i průměrný sluchař už zhruba na pátém políčku). Snad by pomohla záměna strun za jinou sadu, to je ovšem u dvanáctistrunného nástroje finančně docela nepříjemná legrace. Ale, abychom se vrátili k otázce z počátku článku: orchestr je to pořádný, a ještě ke všemu dobře ladění držící.

 

Pro koho má smysl

Jak už zaznělo výše, největší zisk přináší použití dvanáctistrunné kytary v ryze nebo převážně doprovodných partech, pokud možno s maximem otevřených akordů, což je asi i hlavní důvod jejího častého zastoupení ve folkových uskupeních. Dvanáctku doceníte tím více, čím více vaše hudba nebo píseň stojí na zvuku akustické kytary a také čím méně dalších nástrojů je kolem ní navrstveno. Při účasti v početnějším souboru se totiž bohatost zvuku ztrácí v ostatních nástrojích, a naopak může chybět konkrétnější tón, kterým disponuje šestistrunný nástroj. Druhým docela dobrým důvodem může myslím být její použití jako zdroje inspirace při skládání nebo prostém "brnkání". Ten zvuk je totiž opravdu nenahraditelný a mít mezi svými kytarami takový balzám pro uši také stojí za uvážení.

 

Info:

Yamaha DW7-12 je dvanáctistrunná akustická kytara typu dreadnought. Její cena je 13 990 Kč.

Plus:

zvuk

ladicí mechanika

Mínus:

ladění strun E

Psáno pro časopis Muzikus