8/2008

Editorial

  • Koncert Marka Knopflera jsem si rozhodně nemohl nechat ujít. A nestává se mi často, že bych byl v první lajně namáčknutý na bariéře. Opravdu Mistrovo vystoupení stálo za to. Mark se dokonce ke konci usmál na své spoluhráče (dá-li se pozvednutý levý koutek...). Ale mimo to mě zajímalo, co vlastně hraje baskytarista. Ale byl jsem zklamán. I když jsem se snažil dát si dohromady, co vidím na hmatníku baskytary, tak jsem jen stěží rozpoznával v hukotu PA systému, co hrál.

    Satch svoje Satch Boogie vystřihl jak z partesu, takže jsem po baskytaře ani nevzdechl, ale pak jsem si šel z předních řad poslechnout, jak to zní z ochozu arény. Ale moje zklamaní bylo velké. V repertoáru měl skladby, které jsem neznal, a i když z té dálky bylo možné občas zahlédnout, co se asi na baskytaře děje, nedokázal jsem si Joeovo hraní doplnit o kloudnou harmonii, takže se to celé pro mne slilo v jednoho dlouhého hada. Při Summer Songu to už tak strašné nebylo... Ona již zvuková zkouška souhry bicích a baskytary hučela až běda... a člověk si říkal, to bude dobrý, až se to naplní lidmi.

    Koncert Boba Dylana jistě není postaven na virtuózní hře baskytaristy, ale musím říci, že podle toho, co bylo vidět, by možná bylo velice zajímavé zjistit, jak se dají na baskytaru doprovodit dylanovské tříakordovky. A tak bych mohl pokračovat...

    Možná by mi Tomislav mohl ve své pitevně určit diagnózu: hluchoň obecný. A tak jsem se začal ptát ostatních muzikantů a musím říci, že jsem si nakonec tak úplně hluchej najednou nepřipadal. Většinou to dopadlo tak, že pokud dotyčný měl repertoár naposlouchaný, tak se problém basy nejevil až tak důležitý, ale v případě nových písniček mi dávali víceméně zapravdu.

    A tak mi nezbývá nic jiného než se obrátit na mistry zvuku, kteří stojí za oněmi FOH, a položit si s nimi otázku: Je to záměr... nešvar... nebo to tak musí být a nemá to technické řešení? Síla PA systému na ultra nízkých frekvencích, které již nejsme schopni sluchem příliš přesně rozlišovat, je totiž předimenzovaná. Logicky, aby nedocházelo ke zkreslení. O tom, nakolik je důležitá hudba a nebo zvuk, rozhoduje právě člověk za FOH. Pro něj, nevím, musí být důležitější zvuk. Konec konců je za to placen a koncert slyší už ve dvousté, většinou pintlich stejné, repríze.

    Nedělám to na tomto místě často, ale opravdu bych rád znal váš názor, ať už ze strany posluchače, muzikanta na pódiu či zvukaře. Napište mi. A nebojte se, snesu i Tomislavovu diagnózu.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 6. 8. 2008

Články v tomto čísle