11/2010

časopis Muzikus 2010/11

Editorial

  • Pustím se na tenký led. Můžu vám říci, že i tady v redakci moc nechybí, aby si někteří z okolí neťukali na čelo, ať s tím dám pokoj, ať to vypnu, ať to rádio přeladím… Hrdinně si bruslím dál a povídám jim, nevíte, co je dobrý. To už si pak vysloužím jejich oči v sloup… Když se podíváte na titulku, tak by vám asi mělo být jasné, o co jde. Jojo, o country. Horší už snad mezi rockery i jazzmeny může být jen odeslání někoho mezi dechovkáře :-) Musím říci, že to, co pro tento styl hudby udělal český kotlík a kamarádi táborových ohňů, určitě byla medvědí služba. Nechci nijak snižovat, co se pod tímto označením dá slyšet v našich luzích, asi víte, co myslím. Sám jsem mnohdy lehce ovlivněn požitím velkého počtu malých dávek lihových nápojů prozpěvoval u táboráku Montgomeryho a bušil do „tlusté kytáry“. Ale s country, jak se hraje za oceánem, to moc společného nemá, snad jen akordy I – I7 – IV. Blues z folsomské věznice ve filmu Walk the Line trio Johnyho Cashe vystřihne tak, že jsem se nemohl ubránit pocitu, že jde více o jazz*) než o cokoliv jiného. A když půjdu dál, zkuste si zahrát první předtaktí jedné z nejznámějších a nejhezčích rockových balad, Mama, I’am Comming Home, a pak stejný riff použijte v libovolné country písni. Copak asi uslyšíte? V Little Wing si se stejným riffem SRV vystačí celé jedno harmonické kolečko. Vůbec, když si poslechnete, jak je dnešní country v Americe zahrané – nekompromisní rockový zvuk basy, o bicích nemluvě, někdy jsou kytary nabroušené stejně jako od starých dobrých AC/DC. A zpěv je kapitola sama pro sebe. Sice je poznat po prvním otevření pusy, o co jde, ale když si vezmu, že to je vlastně jejich popík… Zkuste zabruslit do stejných vod českého popíku a porovnejte. Takže když mi na stole přistál návrh titulní stránky, tak jsem zase až tak moc neváhal. Modří vědí a ostatní by mohli aspoň na chvíli sundat klapky stylové omezenosti. Vím, že v našich zeměpisných šířkách chlapík v „dallaském“ klobouku je více než podezřelý, s tím prostě nic nenaděláme. I když největší podíl na této pověsti nejspíše má J. R. Ewing.

    Vladimír Švanda

    *) Samozřejmě čeští „free“ jazzmeni takovému feelingu říkají jazzová dechovka, ale zkuste si to zahrát.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 30. 10. 2010

Články v tomto čísle